„To víte, z toho malého důchodu si žádný byt nezaplatím, sotva mi zbude i takhle na živobytí… A já toho moc nepotřebuji…“ O tom nijak nepochyboval. Byla jistě skromná. „Bojím se, že skončím na stará kolena pod mostem!“ Bylo to venku! Ano, bojí se, má strach. Proto ten zoufalý pokus! „A na radnici jste byla?“ „Byla… dneska ráno…“ A začala docela plynně vyprávět o úřednici s nalakovanými nehty, o všech svých úvahách, o sídlišti na periferii. Mluvila, aniž by ji přerušoval, mělo to hlavu a patu. Morelonovi to bylo stále jasnější. A začínal jím lomcovat vztek, znal se. Byl to stimul, který vždycky začínal u nějakého případu, zahryzl se a nepustil. Nemohou s tou starou osobou takhle jednat, v každém případě se o ni musí postarat stát. To plyne ze zákona. Po šedesáti letech ji nemohou vyhnat na ulici, pokud se bourá nějaký starý dům, je povinností státu ne nabídnout, ale zajistit důstojné a odpovídající ubytování, v případě potřeby dotovat nájem ze sociálních fondů, třeba v nějakém penzionu pro důchodce. To je zákon, který je v platnosti a který podepsal před dvěma lety prezident Chirak! A jestli nějaký úředník o něm neví a nerespektuje ho, není na svém místě! „Už se asi nedá nic dělat, viďte, pane?“ „Ale dá, paní Simono, dá!“ řekl Morelon a dopil zbytek kávy, která zatím vychladla. „Já vím, že to je těžké, ale pomůžu vám!“ Simona pokývala hlavou. „Kdyby tu tak byla paní domácí, nic takového by se nestalo! Vždycky říkala, že my dvě tady taky umřeme!“ „A co se vlastně stalo s tou vaší domácí?“ zachytil se Morelon již opuštěného tématu. Něco mu tam totiž zazvonilo, ještě však nevěděl co. „Asi umřela v nemocnici, chudák paní Debryová!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172615
Něco mu to jméno říkalo, ale nebyl si jist, kam to zařadit. „A v jaké nemocnici, nevíte?“ „To nevím, pane, já o ní nic nevím už skoro dva měsíce…“ „A bydlela jste teď v celém domě sama?“ „Ano, když byla paní Debryová pryč!“ Morelon natáhl ruku a vzal ze stolku ještě jednou úřední list a podrobně si ho vtiskl do paměti. Bylo to jakési rozhodnutí promotora, který jménem pana Denise a Gastona Lafargových zahájil práce na odstranění staré stavby, na přípravě demolice starého objektu a na přípravě nového investičního záměru. Je možné, aby takovým tempem získali všechny souhlasy, demoliční výměr i stavební povolení? Aby se k tomu i ve zkráceném řízení vyjádřily všechny vyjmenované strany? Aby proběhl i čas na odvolání a všechno nabylo právní moci? Aby mohli takovou rychlostí zahájit stavbu? A podtrženo: ať se do 14 dnů vystěhuje, jinak bude na své náklady exekučně vystěhována bez náhrady… Skutečně, je to tam černé na bílém! „Taková opovážlivost! Nikam se stěhovat nebudete, aspoň zatím!“ Podívala se na něho téměř vděčně, jako na někoho, kdo umí rozdávat naději. „Vy myslíte, že by se dalo něco proti tomu ještě udělat?“ „To si pište, že dalo!“ Morelon byl už v ráži, a kdo ho znal, věděl, že je jako formule, když se dostane do tempa. „A co když na mě pošlou policii a vyženou mě?“ Morelon se zamyslel a pak sáhl do kapsičky u saka. „Víte co, tak byste jim dala tuhle moji vizitku. Aby mi ihned zavolali!“ „A co když nebudou chtít?“ „Ale budou, věřte mi, že budou!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172615
Podívala se na něho s úctou, ale zároveň s jistou nedůvěrou. „Copak vy byste jim to mohl zakázat?“ nechtěla asi uvěřit, že by někdo měl takovou moc. Policie se podvědomě bála. „Já jsem taky policajt!“ Zavrtěla rozhodně hlavou a malinko se poprvé usmála. „Ale ne, to ne! Vy nejste policajt, vy jste takový milý člověk!“ Nevěděl, jak by jí to v tu chvíli vysvětlil. „No, prostě, paní Simono, nebojte se. Všechno se dá vyřešit, z každé situace lze najít východisko, víte? Vzala si jeho vizitku jako velikou vzácnost a schovala ji obřadně i s úředním papírem do kapsy. I ona dopila kávu a olízla si rty. „Mohli bychom se podívat na ten váš dům?“ zeptal se Morelon. Už tak měl sice zpoždění, ale tohle nechtěl odbýt. Když něco začal, tak pořádně a do všech důsledků. „Není to daleko!“ Simona přikývla. Z kopce tam byli za pár minut. Žena cupitala vedle Morelona a dokonce zrychlovala, že jí sotva stačil. Vchod do domu měl široká vrata, asi taková, jakými dříve zajížděly povozy, dvoukoláky. Průjezd byl tmavý a bez oken, nedalo se rozsvítit a Morelon v té tmě hned o něco zakopl. „Počkejte, já tu mám někde schovanou svíčku,“ řekla Simona a chvíli v té tmě tápala kolem zdi. Když konečně našla, co hledala, škrtla sirkou a svíčku zapálila. Světlo se rozlilo chladnou chodbou, která končila zřejmě u malého dvorku, jak bývá u zdejších starých domů zvykem. Místo průchodu tam už byla přibitá prkna, zabedněno. A dveře vysazené vedle, možná si tam budou odkládat materiál. Skutečně, neztrácejí čas! „Je to tady už dlouho?“ zeptal se Morelon. Simona pokrčila rameny. Nevšimla si toho. Kráčela, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172615