„To víte, z toho malého důchodu si žádný byt nezaplatím, sotva mi zbude i takhle na živobytí… A já toho moc nepotřebuji…“ O tom nijak nepochyboval. Byla jistě skromná. „Bojím se, že skončím na stará kolena pod mostem!“ Bylo to venku! Ano, bojí se, má strach. Proto ten zoufalý pokus! „A na radnici jste byla?“ „Byla… dneska ráno…“ A začala docela plynně vyprávět o úřednici s nalakovanými nehty, o všech svých úvahách, o sídlišti na periferii. Mluvila, aniž by ji přerušoval, mělo to hlavu a patu. Morelonovi to bylo stále jasnější. A začínal jím lomcovat vztek, znal se. Byl to stimul, který vždycky začínal u nějakého případu, zahryzl se a nepustil. Nemohou s tou starou osobou takhle jednat, v každém případě se o ni musí postarat stát. To plyne ze zákona. Po šedesáti letech ji nemohou vyhnat na ulici, pokud se bourá nějaký starý dům, je povinností státu ne nabídnout, ale zajistit důstojné a odpovídající ubytování, v případě potřeby dotovat nájem ze sociálních fondů, třeba v nějakém penzionu pro důchodce. To je zákon, který je v platnosti a který podepsal před dvěma lety prezident Chirak! A jestli nějaký úředník o něm neví a nerespektuje ho, není na svém místě! „Už se asi nedá nic dělat, viďte, pane?“ „Ale dá, paní Simono, dá!“ řekl Morelon a dopil zbytek kávy, která zatím vychladla. „Já vím, že to je těžké, ale pomůžu vám!“ Simona pokývala hlavou. „Kdyby tu tak byla paní domácí, nic takového by se nestalo! Vždycky říkala, že my dvě tady taky umřeme!“ „A co se vlastně stalo s tou vaší domácí?“ zachytil se Morelon již opuštěného tématu. Něco mu tam totiž zazvonilo, ještě však nevěděl co. „Asi umřela v nemocnici, chudák paní Debryová!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172615