Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172591
KAPITOLA 11 Původně jsme plánovali, že se na místě zdržíme až do večera, aby nás při ústupu neobjevila ruská letadla, jenomže po škodě, kterou jsme tu způsobili, bylo jasné, že se na nás vrhnou tak jako tak. Při tempu, jakým u Ivanů putovaly informace a rozkazy, však bylo docela dobře možné, že než nás začnou hledat, vždycky už budeme někde jinde. Nejméně na pěti kilometrech silnice hořely a dohořívaly ruské náklaďáky a cesta před námi byla jako vymetená. Vyslali jsme dopředu jeden transportér jako průzkum a pět set metrů za ním vyjela z lesa naše samohybná děla. Potom jsme jeli my a kolonu uzavíraly Rundtovy panthery. Bylo jen málo pravděpodobné, že by nás Rusové mohli napadnout zezadu, ale nechtěli jsme nic riskovat; na hlavní silnici je přece vždycky možné proniknout odněkud z boku a v lesích po obou stranách mohly stát kompletní zálohy jednoho ruského „frontu“ (převedeno do srozumitelné řeči – skupiny armád). Uháněli jsme docela slušnou rychlostí; třebaže všechny ruské komunikace byly v naprosto katastrofálním stavu, tuhle upravovali naši ženisté před útokem na Kursk a sloužila k zásobování celé Mansteinovy skupiny. Za dvacet pět minut jsme dorazili na místo schůzky – k důkladnému železobetonovému silničnímu mostu překlenujícímu úzké zalesněné údolí. Bylo to ideální místo pro další destruktivní čin. Rusové vrhali všechny dostupné síly k útoku na západ, takže tu neměli žádné stráže. Ovšem ani ty by nás nedokázaly zastavit. Samohybná děla přejela most a zaujala postavení před ním. Vyslal jsem k nim polovinu naší zbědované roty 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172591
pod Wenckovým velením; sedm útočných osmaosmdesátek sice mohlo naprosto pohodlně rozstřílet celý ruský tankový pluk, protože však něčím stupidním opomenutím nebyly vybaveny kulomety, mohlo je stejně pohodlně vyřadit jen jediné družstvo odvážných pěšáků. Zbylé transportéry a tanky se zastavily asi půl kilometru před mostem. Plukovník Rundt seskočil z tankové věže, opřel se o pás a vytáhl z polní blůzy stříbrnou tabatěrku. Zatěkal prsty nad cigaretami, jako by si chtěl vybrat tu nejlepší, což mně, jakožto zatvrzelému nekuřákovi, připadalo neodolatelně komické. Natáhl ke mně ruku s pouzdrem, ale ještě včas se zarazil. „Jsme tu o chvilku dřív,“ konstatoval. „Snad nás nic špatného nepotrefí. Nemám rád, když se tanky takhle vystavují v otevřeném terénu, kde by je dokázal zlikvidovat kdejaký bolševický dvouplošník slátaný ze špejlí a plátna.“ „Taky jsem je už zažil,“ přikývl jsem, „ale jaktěživ jsem neviděl, že by někdy něco trefili.“ „Náhoda je prevít,“ prohlásil plukovník zachmuřeně a v té chvíli jsme uslyšeli bzučení leteckých motorů. Oba jsme zcela automaticky pozvedli dalekohledy k obloze. „V pořádku,“ prohlásil plukovník. „Franzi, poznávací znamení!“ Tankisté překryli věž jeho stroje vlajkou s hákovým křížem. Jeden střední junkers nám s duněním přeletěl nad hlavami, druhý opsal oblouk a plavně klesal k zemi, dotkl se koly silnice, poskočil a přistál. Než se se skřípěním ozvaly jeho brzdy, dojel až k nám. V boku stroje se otevřela dvířka a po vysunutých dřevěných schůdcích vystoupilo několik vojáků. Jejich velitel dorazil k nám a zasalutoval. „Poručík Heger,“ představil se. „Mám za úkol připojit se se svou skupinou k vám a provést potřebné destrukční práce.“ Plukovník mu mlčky nabídl stříbrné pouzdro a poručík si zapálil. „Máme do tohoto letadla naložit jakousi spisovou bednu.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172591