Zdeněk Volný
nepřátelství rozplynul. Hra mi postupně vracela pocit mládí a duševní svěžesti. Znovu jsem dostal chuť objevovat, přicházet věcem na kloub, kombinovat, vymýšlet, vrátily se dny, které mi vlastně paměť nedochovala, na něž se nakupila suť každodennosti. Z redakce jsem se vrátil pozdě a jako obvykle utahaný. Dnešní den vůbec za moc nestál, k ránu jsem ještě narychlo dokončoval povídku, a přestože jsem to stihl s podivuhodně jasnou hlavou v rekordním čase, zdříml jsem si právě na hodinku. Při ranním holení jsem cítil na víčkách i váčcích pod očima tíhu svých třiapadesáti roků, jež se mi zapisovaly do tváře jako letokruhy. Od loňského podzimu, kdy mi povolil starý žaludeční vřed, jako bych znovu a znovu cítil v ústech železnou pachuť krve. Hlouposti, jen se na sebe podívej: nad vysokým čelem bez vrásek tmavé vlasy, které ještě nenapadla houba šedivění, ramena zpříma, nikdo by ti tolik nehádal, přesvědčoval jsem se. Ale přesto mi do kondice ligového hokejisty ledacos scházelo a nepomohly ani dvě skleničky myslivce, které jsem obvykle snášel mnohem lépe než oběd. Samozřejmě že jsem se nemohl na žádnou práci pořádně soustředit. Ale hlavně jsem celý den litoval, že jsem nakonec nepřemohl ospalost a únavu a sotva se s těmi třemi rozloučil – byla by škoda už se s nimi nikdy nesetkat. Přes všechny předchozí pochyby mi nepřipadalo nepřirozené, když jsem je zastihl na stejných místech jako před čtyřiadvaceti hodinami. Přivítaly mne nestrojeně přátelské úsměvy, doktor Rot povstal a potřásl mi rukou. „Doufám, že to bude lepší než včera,“ omlouval jsem se. „Ale kdepak, vážený příteli,“ odpověděl zdvořile, „nehrál jste vůbec špatně.“ „Ach ne ne,“ odporoval jsem, trochu v rozpacích nad srdečným přijetím, „potřeboval bych si ještě párkrát pořádně zahrát.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172580