Farma na mýtině Ten večer, co jsem ležel u dědečka na břehu, mě překvapilo, že dědeček byl kdysi taky malý kluk. Během noci jej vzpomínky vracely zpátky a on byl zase malý chlapec. V roce 1867 mu bylo devět let. Běhal po horách. Jeho maminka byla Červená peruť, plnokrevná Čerokí, a vychovávala ho jako čerokíského chlapce, což znamenalo, že se mohl toulat horami, jak se mu zachtělo. Země byla obsazena vojáky Unie a řízena politiky. Dědečkův táta bojoval na straně, co prohrála. Měl nepřátele, a tak se skoro vůbec neodvažoval vycházet z hor. Když bylo potřeba, chodíval dědeček do osady, protože indiánskému klukovi nikdo nevěnoval pozornost. Na jedné ze svých toulek objevil dědeček nové údolí. Bylo schované hluboko mezi vysokými stráněmi, zarostlé plevelem a křovím a protkané trnitými šlahouny. Už dlouho se tam nic nepěstovalo, ale dědeček poznal, že tam kdysi něco bylo, protože les byl vymýcen. Na konci údolí, blízko hor, stál starý dům – zborcená veranda, cihly padaly z komína. Dědeček si jej zprvu ani nevšímal. Najednou se mu zdálo, že tam snad někdo bydlí. Připlížil se dolů strání a z křoví pozoroval lidi kolem domu. Byla to bída. Nebyla tam nikde jediná slepice, které většinou bílí lidé chovají, ani kráva na mléko ani mezek na orání. Nebylo tam vůbec nic, jen u staré stodoly leželo nějaké polámané zemědělské nářadí. Lidé vypadali stejně jako to místo. Dědečkovi se zdálo, že žena je zlomená a unavená. Měla dvě děti, které vypadaly ještě hůř, dvě holčičky se starými tvářičkami. Byly špinavé, rozcuchané a nožičky měly jako hůlky. Ve stodole žil starý černoch. Byl plešatý, kolem hlavy měl jen úzký věneček bílých vlasů. Dědečkovi se zdálo, že je na umření, protože se jen tak tak šoural, ohnutý, hlavu téměř k zemi. Dědeček se už chtěl vrátit, když spatřil ještě někoho. Byl to muž. Na sobě měl jakési cáry, jakoby ze šedé uniformy. Byl /98 /
Š KO LA M A LÉ H O S T RO M U
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172509