Drahokamy 2 (Ukázka, strana 99)

zárukou, že bude nalezena cesta k vývoji v oblasti transcendentní. Tam týž proces vývoje jako v říši animální dovede už člověka k poznání a realizaci kvalit světa nadsmyslového, transcendentního, nebo absolutna samého.

97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172261

O PŮVODU BYTÍ

Život je proces. Nikoli jen ve smyslu změn odehrávajících se v denním životě od okamžiku k okamžiku, nýbrž i ve smyslu strukturálním. Nejsme týmiž ani ve dvou po sobě následujících vteřinách, což bývá patrné na úrovni mysli a cítění, ale i fyziologicky, strukturálně; to už je méně patrné.

Tyto změny, především strukturální, jsou vlastně duchovní cestou individuí, neboť souvisejí s nabýváním životních zkušeností, na něž duchovní člověk, to je ono „já jsem“, to vědomí sama sebe, reaguje stejně jako tělo na požívanou potravu: získává pocit postupného sycení a posléze nasycení.

Určitý stupeň nasycení budí otázky, jež člověka primitivnějšího, životními zkušenostmi nenasyceného, ani nenapadnou. Jsou to otázky o smyslu života jak člověka samého, tak života vůbec. Tyto otázky se postupně transformují v zájem o únik z životních strastí, jimž život člověka životními zkušenostmi nasyceného vždy je nebo se zdá být. Ale úsilí o únik z životních strastí je konečnou fází zkušenostního vývoje. Před tímto vyústěním sycení životními zkušenostmi je zvídavost, touha po poznání, aby bylo dosaženo uspokojení a nebylo třeba sáhnout ke zřeknutí se světa. Neboť člověk chce žít, trpí touhou být. To se každému tvoru zdá být stavem přirozeným, zatím co zříkat se považuje za výstřednost těch, kdo nedokážou žít v optimismu duševně slepých tvorů.

Avšak i zvídavost se ubírá dvěma cestami. Když se ještě karmické dozrávání mísí s nekompromisní vůlí být a žít, ubírá se zvídavost zevními cestami: člověk chce poznat svět a z toho těžit smyslové potěšení. Tento extrovertní postup za poznáním se sice rozvíjí až ke zrodu vědy, ale nikdy nevede k poznání uspokojujícímu, jakým zhasínají touhy a dostavuje se klid spokojených. Cesta k poznání proto musí začít bádáním introvertním, zkoumáním sama sebe, pozorováním procesů, jimiž je celé bytí; takovým pozorováním nebo přesněji sebepozorováním, jakým se bytí rozpadne v jednotlivé složky. Neboť pouze tak dospěje člověk k ryze objektivnímu stanovisku k sobě samému. Pak už se zpočátku sice jen vnitřní příroda, ale později i příroda vnější, ukáže být fatou morganou, bezpředmětným obrazem, nakresleným ve vzduchu.

Nezkušení se jistě otážou, zda poznání přírody musí vést k tak vyloženě nihilistickému postoji k zevnímu světu. Kdo však jsi ty, člověče, který toužíš po

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172261

poznání, abys rozbil prázdeň svého života? Jsi pouze já, fiktivní skutečnost, která hyne pod každým nárazem zkrušujících životních zkušeností. To nutí k opravě názoru na vlastně pouze adaptační funkci tohoto já, jež znovu a znovu vzniká ze setrvačných funkcí fyziologické bytnosti. Prostě bych řekl, že neexistuje žádné stabilní já, nýbrž jen jeho opakující se výšlehy s tímto charakterem; moudrému to říká, že neexistuje nic.

Když nějaká těžká životní zkušenost přivodí zánik dosavadního já a když se toto já obnoví a může vidět svět již obměněný, pak to vše naznačuje, že jsme ve světě, v němž není nic jistého, ani když je to važitelné, měřitelné a smyslově znovu a znovu dokazatelné. Ale to je svět v oblasti životních zkušeností. My chceme poznat svět, který není dosud tak těžce postižen působením životních zkušeností, a v něm nebo za ním objevit nějakou skutečnost, již před naprostým vnitřním probuzením předpokládáme, ať už jsme idealisté a teisté nebo materialisté a ateisté. Nepovedeme přece válku o vítězství idealismu a teismu nad materialismem a ateismem. To bychom dosáhli pouze vítězství jednoho názoru nad druhým, ale poznání by nám nadále chybělo.

Chci tedy mluvit o cestě k poznání, již zná ezoterické mystické učení; to už nebojuje o víru nebo nevíru v Boha. Je to učení v podstatě psychologické; učí jak používat mysli a vědomí, aby mohlo vzejít poznání neovlivněné svářícími se protichůdnými názory nezkušených.

Máme zkoumatelný objekt, jímž jsme my sami, a máme i nástroj umožňující objektivní zkoumání, naši mysl. Když totiž tato mysl už nekomunikuje se zevním světem pomocí prostých reflexů, ale zaměří se na nepřetržitě fungující aparát, na naše bytí, pak k poznávání používáme velmi spolehlivého nástroje. Jím se budou řešit všechny životní problémy, ať už v poměru k fyziologické bytnosti abstraktní, nebo konkrétní.

Abychom vykročili správně a mohli rychle postupovat k poznání, musíme přijmout poučku, že bytí stejně jako život je proces. To jistě nepoznáváme, dokud žijeme smyslovým komunikováním se zevním světem, abychom si tak opatřovali smyslové prožitky. Když však odstoupíme od požadavku žít v plném zaujetí smyslovými prožitky, pak se mysl stane zkoumajícím subjektem a bytí zkoumatelným objektem. To je předpoklad vstupu na cestu poznání.

Když položíme své bytí před subjekt, jímž je od náklonností oproštěná mysl, jako objekt, jímž je stále se měnící bytí, a snažíme se udržet neovlivnitelnost mysli na měnící se bytnosti v oblasti pouhých jejích vnitřních změn, pak se ihned propracováváme k poznání, že jsme se ocitli ve stále se vlnícím světě, v němž není odpočinutí pro subjekt životem jakkoli unavený. Vše je v procesu,

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172261