97
koslovensku. Místní občané se nedozvědí ani za 14 dní, co se v jejich městě, regionu děje, a pokud takové informace dostanou, pak z míst, kde žili původně, kde měli své kořeny. Tehdy jsem se samozřejmě divil tomu, jak někdo mohl za války odhadovat šíření informací, jenže v období normalizace patřilo slovo „informace“ ke strategickému jazykovému materiálu plně v kompetenci moci, která ho navíc neuměla vůbec využívat. Věděli jsme (režim i jeho občané) kulový o tom, co všechno informace může být a jak se s ní dá pracovat. Dneska mě na tom článku konečně zajímá to jádro, tedy problém s vytvářením občanské společnosti. Není mi totiž úplně jasné, zda v současné počítačové civilizaci by při nějakém hypotetickém odchodu / odsunu / vyhnání vytvořili noví „kolonisté“ skutečné polis (myslím v původním slova smyslu). Tedy v konečném důsledku — jestli by informace proháněné sítěmi opravdu informovaly. Protože největší problém informační společnosti vidím v tom, že obchod a zábava (což je často to samé) reagovaly samozřejmě nejrychleji a staly se distributory know-how, vytvořily prostředí, nástroje, návyky a kulturu internetu. Takže nejmladší generace, které by se měly stát generacemi zakladatelskými, nebudou nejspíše těmi nejvhodnějšími rodiči i-společnosti. Možná se ale mýlím. Možná že to je přirozeně nejpraktičtější a nejefektivnější způsob, jak kvantita postupně přeroste v kvalitu. Jsem takový starý skeptický vůl. Zase se branky a brány poznání otevírají, aby zástupové žáků a studentů mohli vejít. Už to, že
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172133