„Myslíš, že sem se zbláznil, že jo…“ „No, já nevím…“ vypravím ze sebe opatrně. „Támhle u zdi mám opřený dvě vojenský lůžka. Ve vynikajícím stavu…“ „Fakt?“ odpovídám mechanicky, jelikož stěží chápu, co mi tu říká. „Fakt!“ opakuje po mně Evžen ironicky. „A hádej, proč mám dvě…?“ „Pro mě?“ ukazuju si prstem na hruď. „Správně! Proto ti to tady, ty vole, taky ukazuju…“ zasměje se, ale tak nějak nepatřičně a z celý tý jeho divný řeči mi připadá normální jenom to, že mi říká „ty vole“. To ostatní je řeč blázna, lunatika, šílence… „Mám o tebe, Evžene, tak trochu strach,“ odvažuju se po chvíli. „Víš, vono něco jinýho je u sebe nosit plynovou pistoli a něco jinýho je zařizovat si protiatomovej úkryt…“ pronáším zdrceně. „A proč ne?!“ zeptá se s čilou zvědavostí a skoro zvesela. „To mám čekat, až mi ji někdo natáhne první?! Ani náhodou, Arnošte…“ „Protiatomovej úkryt…“ opakuju zdrceně. „Evžene, rozum do hrsti…“ „Moment, chlapče!“ zvolá. „Věci se už dávno daly do pohybu, to jenom lidi sou slepý a hluchý. A blbý!“ dodává rychle. „Tohle všechno se nám brzy zatraceně hodí…!“ Mlčím. Mám pocit, že už sem toho řek dost. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171983