DIALOG
MYŠLENKOVÝCH
PROUDŮ
STŘEDOVĚKÉHO
JUDAISMU
Tento koncept výměny ochrany, dhimmy, náhradou za daň z hlavy, ğizju, vyjadřují kapitulační smlouvy, které Muḥammad uzavřel s Židy v oáze Chajbar a s křesťany v Nağrānu. Po dobytí Chajbaru Muḥammad uznal za výhodnější Židy nevyhánět, nýbrž ponechat je nadále obdělávat půdu s podmínkou, že budou muslimům odevzdávat polovinu úrody.9 Podobně se Prorok zachoval i v případě jemenských Židů, když vojevůdci Muʿādhovi ibn Ğabalovi přikázal, aby je neodváděl od víry, jestliže se uvolí platit tribut.10 Tento přístup sloužil jako precedens pro uzavírání dalších smluv v období prvních islámských výbojů, kdy podmaněné obyvatelstvo počet vládnoucích muslimů několikanásobně převyšovalo a muslimové si ho potřebovali naklonit. Při svých prvních dobyvačných taženích vnímali Araby jako osvoboditele nejen Židé, ale i monofyzičtí křesťané Levanty, utlačovaní oficiální církví. Muslimové na oplátku Židy považovali za přirozené spojence v době prvních výbojů na byzantské a perské území. Byli to právě oni, kdo jim pomohl dobýt Tiberiadu nebo Césareu, a ve Španělsku je muslimský vojevůdce Mūsā začleňoval do armády a svěřoval jim do správy již obsazená města, např. Córdobu, Granadu nebo Sevillu.11 Na druhém konci právě se rodícího islámského světa, v Isfahánu, Židé vítali muslimské osvoboditele od perského útlaku tancem a zpěvem.12 O nadějeplném očekávání Židů vypovídá apokalyptický midraš Nistarot de-r. Šimʿon bar Joḥaj (Tajemství r. Šimʿona bar Joḥaje), obsahující látku z období prvních dobyvačných tažení muslimů a vítězství abbásovské dynastie nad umajjovskou. Anděl Meṭaṭron, hovoře o muslimském záboru byzantského Blízkého východu (malchut ʾEdom ha-rešaʿa), říká: „Neboj se, lidský synu, Požehnaný přivádí království Izmaele <islám> 9 10 11
12
Al-Balādhurī, Futūḥ al-buldān, s. 23. Tamtéž, s. 71. Achbār mağmūʿa fī fatḥ al-Andalus, s. 12, 14 a 16; srov. Ashtor, The Jews of Moslem Spain, I, s. 15 a 20. Wasserstrom, Between Muslim and Jew, s. 52.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171959