Útěk k šimpanzům (Ukázka, strana 99)

naprosto nevýznamném podniku, který se jmenoval nanejvýš pitomì – Slavná minulost robotù. Pracovalo nás tam sedm osm badatelù, jak jsme si øíkali, a bádali jsme o čem jiném, než o slavné minulosti robotù. Po pravdì øečeno bádal jsem pouze já, ne však o minulosti robotù, nýbrž o minulosti lidí, ti ostatní na všechno kašlali a byli rádi, že každého pùlroku dostávají od Centra sto deset penìz, což stačilo k velmi skromnému živobytí. Vydržel jsem tam celých šest let, nakonec jsem však musel odejít, protože jsem už doslova umíral hladem.“ „Jak to?“ podivila se Desdemona. „Za sto deset penìz sis nemohl koupit dost jídla?“ „Desdemono, nevíš, o čem mluvíš! Jediné jídlo na svìtì jsou granule, ale ty dostávají pro své lidi pouze chovatelé. Nakonec se mi podaøilo získat zamìstnání u Asociace, tam se vždycky daly najít nìjaké zbytky ze skladu, odkud se ty granule posílaly chovatelùm.“ „Ty jsi jedl granule?“ otøásla se Desdemona odporem. „Brr!“ „Jím je dodnes, ostatnì jako všichni lidé, ovšem kromì vás,“ odvìtil. „Dávno jsem si na granule zvykl, nejsou zase až tak hrozné. Ale nìkdy se dostanu i k planì rostoucímu ovoci, to se pak nacpu k prasknutí. Když jste si tady pøipravovali vajíčka na slaninì a krájeli chléb, bože jak mnì se sbíhaly Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171542

sliny! Než jsem dosáhl svého dnešního postavení, deset let jsem se protloukal na Asociaci jako hlídač, uklízeč i dveøník.

Vymetali se mnou všechny kouty, až jsem se prosadil jako pomocník pomocníka kontrolora. Potom jsem postoupil na místo pomocníka kontrolora a jednou, k mému velkému pøekvapení, mì jmenovali tajemníkem a nakonec i do postavení kontrolora. To se rozumí,“ ušklíbl se, „že nahoru mi pomohli plecháči, co jsem na nì vyhrabal nìjaké ty kompromitující vìci.“ Také Desdemona už ležela pøed ním na zádech a jak mu naslouchala, občas pøehodila nohu pøes nohu. Cáry roztrhané košile se jí sesmekly vysoko nad kolena. Její rozhozená stehna se bìlostnì vpíjela do temnì zeleného mechu. „Vím, že se jednou aY tak či onak prozradím,“ pokračoval a díval se na Desdemoniny nohy a na její klín, na nìmž držela dlaò. „Stačí, abych vážnìji onemocnìl... nedávno mì pøepadla horečka a jedinou mou starostí bylo, aby na mì nikdo nesáhl a nepoznal, že pøímo hoøím. Ani ulehnout jsem nemohl, protože jak bych vysvìtlil svoji nečinnost? Nìkdy se nemùžu dostat ke granulím a hlady až šilhám. Nejhorší ovšem je, jak bych to øekl... odskočit si. Promiòte, že o tom mluvím, ale nìkdy to jsou opravdová muka.“ „Žít mezi samými plecháči,“ vrtalo to Desdemonì v hlavì, „já nevím, ale proč se radši nevrátíš do pralesù?“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171542

Pozvedla se na loket, aby mu byla blíž, a ohnula nohu v kolenì. A tak se stalo, že poprvé v životì uvidìl ženský klín s chomáčkem chloupkù tvoøících trojúhelník. „Do pra... do pralesù? Jako zpátky? Ale já...“ Její klín ho natolik vyvedl z míry, že nemohl pokračovat.

V rozpacích pohlédl do tmy mezi kmeny. Nikdo si jeho zmatku nevšiml, snad ani Desdemona ne. Nikdo, až na Kleopatru. Pøetáhla dívce zbytek košile pøes stehna a pohlédla kontrolorovi do očí. „To je zajímavé,“ øekla. „Opravdu, proč se nevrátíš do pralesù?“ „Mluvit zase jenom se zvíøaty nebo sám se sebou?“ Vzpamatovával se z pohledu na Desdemonin klín a tøebaže mu stále ještì ten plavý trojúhelník vyvstával pøed očima, dokázal se již souvisle vyjadøovat. „Zestárl jsem. Do pralesù?“ Krátce se zamyslel a rozhodnì zavrtìl hlavou. „To ne. To bych už…“ Náhle se však kvapnì pozvedl na kolena a Kleopatøina hlava se svezla do trávy. „Vlastnì proč ne!“ vykøikl v náhlém osvícení. „Muselo by však se mnou odejít nìkolik mladých mužù a žen. Jenom tak bychom dokázali dlouhodobì odolávat divočinì. A snad pøivést na svìt i další generaci lidí... ačkoli po pravdì øečeno nevím, k čemu by to bylo nakonec dobré.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171542