··· Cesta vine se pod trnkovými keříky, které tu nikdo nesázel, a snad proto se s tak velkou náruživostí u cesty uchytily. Prostupují zeleným pletivem plůtku po způsobu lesní zvěře tiše zápolící o místo u krmelce. Jejich vyhřáté trupy o sebe duní, jako když se ze střechy zřítí utržená závěj. Je to snad buben zvuků do sebe kamarádsky tlukoucích kdesi ker v ledových oceánech jihu i severu? ··· Josef Tenkl projde tiše a bezmála nepozorovaně, nechce rušit. Na holubníku bude klid, holubi každý na své sedačce; zrno vyzobáno. Už dávno tu utichl sousedský hovor jako v uzavřené hospodě, nejistým krokem odešlo se spát. „Možná několik posledních myšlenek a nápadů, které dnešek uchystal, ještě svítí v kostkovitých hlavách jako reflektor mizejícího automobilu? Ještě je třeba tolik probrat… Dnešní zážitky vplouvají ze všech stran na promítací plátno zvířecího vědomí, avšak již dohasíná lucerna, protože vyhořel petrolej. Je příliš zima, mráz je příliš silný, než aby bylo možno bdít hodně dlouho. Těžko být vzhůru dlouho do mrazu, ó těžko, špatně se zachumlat a nechat vyčnívat odkopanou nohu. Avšak Josef Tenkl se objevil na holubníku jako jedna z posledních myšlenek, jako poslední záblesk bdění.“ „Jsem tu,“ řekl v huňaté čepici, jejíž tlustý štítek se zakýval jako žlutý zobec. „Nalil jsem vodu a dosypal zrní,“ řekl chovatel, bílý jako strašidlo. „Kolikrát cestou sem uklouzl!“ ··· Zastavil se v té hluboké noci a nasál její vůni, a v té vůni byl celý její příběh, tak jako v otisku chovatelovy postavy, kterou mrzutě zanechal v závěji u cesty. Byly tam osamělé vycházky večerních přemýšlivců, tiché pozorování kosa s tmavýma nohama, půlnoční kouknutí koroptví,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171333
vyvětrání před spaním, zadupání a oprášení šatů od sněhu před chalupou: buch, buch, ještě rukávy! „Co tam ještě bylo?“ „Hůhů sovy pálené, stopy králíkovy; ach, zavrzání myslivcovy sukovité otcovské hole, šumění ranního sněhu, který se snese jako matčino slovo, které vás pomaličku vzbudí. Cvakání víček přátel, házení na posteli i tisíce ran hlavou o pelest i stolek a třísknutí do budíku. Hučení vzdušnic, nebesa pozorujícího hmyzu, ale i ten měsíc a kometa, která se smykem mihne přimrzlým ovzduším! Pootočení Země, divoce kolem osy, jako blouznící Pepík Tenkl, ten derviš s čapkou na stranu, váš kamarád. Ó, Země se tedy otáčí? ··· I vy se otočíte v tlačenici za hlasem vašich přátel, stojících kdesi vzadu.“ „Viďte?“ „A bude tam nenápadné stání Josefa Tenkla, málem přimrzlého; přešlapujícího v doktorském plášti na ramenou v chaberské kolonii. Noc byla hluboká, tichá a posvátná, když se chovatel vracel na barák. ··· Druhý den za mnoho nestál. Pepík Tenkl poobědval v jídelně zbojnického hov. skřivana. Byl příliš tuhý: „Vždyť to se nedá vůbec ukrojit!“ Zdlouhavě a s bolestí v čelistech žmoulal sousta, která pracně pokrájel na talíři. Z rachoty se mu podařilo odejít o něco dříve než jindy. Zavřít dveře Hollaru by správně měl o půl jedné, ale nejen že zaměstnání opustil jinde – v ulici Gruzínská, ale dokonce i o hodinu a půl dříve. Ve skladu bylo zima. ··· Těsně před odchodem, sesedl z oblouku skládacích schůdků, stejně ho tlačilo. Proseděl kolem dvou hodin. Objevil v rohu skladové míst-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171333
nosti A trubku horkovodu, která hřála. Do těch míst si před několika hodinami přistavěl žebříček a vylezl nahoru, kde se vedle kormidlovitého kohoutu usadil. Na kohout ani trubku nebylo možné položit ruku, jak bylo obojí horké, ale Josef Tenkl v té výšce seděl a liboval si nad teplým prouděním, které objevil. ··· Bylo to asi tak: Jednou, „to nebylo dnes!“, když se procházel mezi regály, aby našel vyžádané časopisy, ucítil velmi silný zdroj tepla. To bylo právě v tomto rohu místnosti A, v malém a málo osvětleném koutě. Pohlédl šikmo nahoru: „Oj trubky!“ řekl s údivem do útulného prázdna skladu knih a časopisů. Už si jich více nevšímal, ale dobře věděl, že až mu bude opravdu chladno, pokusí se k horkovodu vylézt. Ten ledový a také příhodný okamžik se přihlásil. „Díky,“ řekl Josef Tenkl, když si na trubku vzpomněl. Prošel na konec místnosti, která je pod jedním klíčem, aby od byst Josefa Baráka a Karla Sladkovského, na které tam v polici padal prach z kousky poletujících přestárlých novin, půjčil složené schůdky. Přistavil je k horkovodu tak, aby až se usadí, byl přímo u zdroje tepla. A to se podařilo. ··· „Tušil jsem to,“ řekl si, když vystupoval na druhý a třetí schůdek a pocítil teplo přibližující se k hlavě, kterou držel zpříma a nesl ji na ramenou jako vázu s květinami. Za chvíli stál na širší podlážce, která byla nejvyšším místem, kam si člověk mohl bez obav stoupnout. Otočil se a posadil se na oblouk s malým háčkem na zavěšení. Pochvaloval si své místo. I proto, jak z něj bylo dobře vidět. ··· Josef Tenkl dokázal přehlédnout celou místnost, což se zatím nikdy a možná ani nikomu nepodařilo. Les regálů, starých časopisů a řídce i knih, kterých tu bylo jako nesnadno odolávajících stromků, přehlédl
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171333