tů nelze odkazovat na ideální islám, který nikdy nevznikl nebo se v určitých idealizovaných obdobích halil do mýtů, ani stavět jeho reálnou konkretizaci do protikladu k hypotetické vnitřní duchovní svobodě. Neexistuje žádný demokratický islámský režim. A totalitní diktatury a islamistická hnutí se dovolávají právě náboženství, aby ospravedlňovaly své sektářské praktiky, naprosté pohrdání individuální svobodou a konkrétně podřízenost žen. Povinnost nosit závoj je symbolem diskriminace, jež postihuje tisíce žen v muslimských zemích v důsledku představy, že patří mužům, což například legitimizuje zločiny ze cti, stejně časté jako netrestané. Kamkoli se podíváme, panoráma nebudí sebemenší pochybnost. Islámské režimy se projevují jasně patriarchálně a misogynsky, počínaje krutostí ženské kastrace nebo kamenování a konče obyčejnou diskriminací: nuceným manželstvím, zapuzením, domácím vězením, pohlavní segregací, nemožností vycházet z domu bez doprovodu nebo řídit auto. Toto všechno je ve větší či menší míře obvyklou praxí v takových zemích, jako je Pákistán, Írán, Jordánsko, Jemen, Egypt, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Mauretánie a mnoho dalších. Taková jsou fakta, taková je dnešní realita. Argumentuje se, že postavení ženy v předislámské Arábii bylo tak žalostné, že Korán znamenal na tehdejší dobu pokrok, protože jí přiznal práva a povinnosti; nicméně posvátný text zachoval její podřízenost. Například pokud jde o dědictví, žena dostává polovinu toho, co muž (súra 4, verš 12/11); stejně tak v soudním řízení má její svědectví poloviční platnost (súra 2, verš 282). Žena je svému muži povinována úctou a poslušností a ten ji může nutit k poslušnosti, trestat, uzavřít v jejím příbytku, nebo ji dokonce bít (súra 4, verš 38/34) a samozřejmě s ní pohlavně obcovat, kdy se mu zachce (súra 2, verš 223). Muž jako hlava rodiny nese finanční odpovědnost s povinností ji živit a ona má na oplátku za to pečovat o něj a jeho děti a plnit povinnosti dobré manželky; v opačném případě ji může zapudit, čímž se žena ocitne zcela bez ochrany. Oproti cudnosti a věrnosti, jež jsou požadovány od ženy, je mužovi dovoleno mít až čtyři manželky, je-li schopen je uživit a nedělat v jednání s nimi roz98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170852
díly, a blíže neurčený počet konkubín a otrokyň. Korán uznává rovnost mužů a žen v trestech, spáchají-li určité přečiny, a také rovnost věřících před Alláhem, jsou-li zbožní a plní náboženské předpisy. Právě z tohoto posledního důvodu se závoj jako symbol zbožnosti stává pro ženu zárukou náboženské korektnosti. Bylo rovněž řečeno, že závoj není znamením podřízenosti, ale důstojnosti a úcty, protože byl v zásadě zaveden pro Prorokovy ženy, aby se zabránilo tomu, že by na ně jiní muži dotírali s vilnými úmysly. Nošení závoje se později rozšířilo na všechny věřící ženy. Pokud tomu ale tak je, je přípustné posuzovat zbytek žen jako předmět kořistění a znásilnění? Proč hodnota ženy spočívá v tom, že se skrývá před cizími pohledy? Neznamená to skutečný smysl vlastnění? Proč se nezakročilo proti mužům a jejich násilnickým a zavrženíhodným choutkám místo toho, aby se omezila svoboda žen? Je možné tvrdit, jak se o to snaží ti, kteří obhajují otevřenější výklady kanonického textu, že uvedené normy musíme situovat do historického kontextu. Je-li v tomto smyslu snaha zachovat pokrokový aspekt, jímž se v tehdejší době vyznačovaly, a údajné rovnostářské přání Proroka, budeme muset dojít k závěru, že pokračování v tomto duchu dnes znamená přizpůsobit se dokonalejší rovnosti mezi pohlavími. Pokud se však zvolí doslovný výklad, bude třeba uznat, že uvedené předpisy jsou v jasném rozporu s Univerzální deklarací lidských práv a s veškerou legislativou platnou v demokratických zemích. V každém případě je závoj symbolem místa ženy v islámu a historicky a doktrinálně patří do koncepčního rámce vymezeného uvedenými normami.
Návrat závoje do muslimských zemí Vítězství Chomejního v Íránu v roce 1979 představovalo nejen pád šáha a nastolení islámské republiky, ale i nástup politicko-náboženské ideologie schopné stmelit příslušníky islámské obce věřících, ummy, v boji proti takzvanému západnímu imperialismu, tedy vzepření se modernitě a Západu jako celku.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170852
V lednu 1987 se islámské ženy z mnoha zemí sešly na Mezinárodním kongresu muslimských žen. V jeho rezolucích se vyhlašuje „islám jako jediné emancipační učení utiskovaných“ a „Korán jako nejdokonalejší poučení lidí“. Účastnice závěrem vyhlásily: „Odmítáme modely ,ženy z Východu‘ a ,ženy ze Západu‘ navržené kacířskými a panovačnými režimy. Budeme se řídit pouze příkladem Fátimy, počestné dcery našeho Proroka.“4 Zahalená žena se stává symbolem islámské revoluce. Od té chvíle počet muslimských žen v závoji nepřestal růst v Maroku, Turecku, Alžírsku, Tunisku, Egyptě ani jinde.5 Je zvláštní, že uvedené proklamace mají jen zdánlivě revolučně avantgardní formu, protože jsou ženským modelem stanoveným v zákonech ajatolláhů. V letech 1979 až 1983 se nošení závoje v Íránu stalo povinným na veřejných místech pro ženy jakékoli národnosti a náboženství a nezbytnou podmínkou pro udržení zaměstnání. Tato povinnost nosit závoj je spojena s dalšími opatřeními, jež omezují svobodu žen, jako například zrušení zákona o rodině z roku 1967 a potlačení rovnoprávného soutěžení obou pohlaví ve školách a na veřejných místech. Závoj se tedy prosazuje jako symbol revoluce proti okcidentalizaci, přičemž žena se velebí jako strážkyně společenských hodnot na úkor své osobní svobody, protože její zakrytí se stává zárukou její cudnosti a cti muže. To je jasný příklad, připomeňme Étienna de la Boétie, pýchy na dobrovolné otroctví. Avšak akceptaci nošení závoje a postupů tolerovaných mocí využily ženy, aby se zapojovaly do společenské tkáně a požadovaly vyšší úrovně zastoupení. I přes ocenění této snahy, která může postupně změnit přísné patriarchální vzory, model samotný se nemůže exportovat jako emancipační model do jiných společností, kde je svoboda žen upevněna, ani hodnotit jako vzor potvrzení sama sebe vzhledem k tomu, že představuje spíše strategii ovládaného člověka, protože 4) Odkazy citované in: Chahla Chafiq, Le femme et le retour de l’islam. L’expérience iranienne (Žena a návrat islámu. Íránská zkušenost), Paris 1991, Éditions du Félin, s. 12. 5) Přehled současné situace kolem nošení závoje v jednotlivých muslimských zemích a nejnovějších polemik v Evropě, což bude tématem následujícího oddílu, viz Gelu Marín, El velo de la discordia (Závoj sváru), Madrid 2008, Á. Marín González.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170852