výlet už není bezstarostnou studentskou veselicí, jakou býval, a gymnaziální kronika, co se programu týče, se zmiňuje jen o tom, že „žáci provedli rytmická cvičení Otčenáškova“.126 Co říci o společných výletech závěrem? Jak je vidět ze vzpomínek bývalých studentů řady středních škol, jednalo se o toužebně očekávané osvěžení a zábavu, při které se výjimečně uvolnila jinak přísná pravidla disciplinárního řádu a kdy jindy strozí a takřka božstvu rovní páni profesoři ukazovali svou lidštější stránku. Celá akce přispívala i k prohloubení vzájemných vztahů mezi studenty jednotlivých tříd a k podpoře pocitu hrdosti na to, že jsou studenty. V neposlední řadě také prohlubovala soužití školy a města, jehož obyvatelé tak získali další příležitost, jak se pyšnit „svými studenty“ a „svým gymnáziem“. TŘÍDNÍ V ÝLETY, V YCHÁZKY A EXKURZE „Ministerstvo vyučování,“ řekl ředitel, „ve snaze, aby žactvu gymnasií bylo umožněno zotaviti se aspoň jeden den ve školním roce na čerstvém vzduchu, nařídilo poznovu zvláštním oběžníkem, aby byl pořádán každou třídou nižších i vyšších středních škol celodenní výlet. Porokovav s několika členy profesorského sboru, vypracoval jsem plán pro vaši třídu. Podniknete výlet do údolí Divoké Šárky.“ „Vím, co jest disciplína, pane řediteli,“ odpověděl nešťastný Hamouz, „ale račte uvážit, že už jen to slovo Divoká Šárka v sekundě B vzbudí odvážné myšlenky, kterým na výletě přičiní i skutky. (…) Vím, že z nich někteří snad se vůbec živí do Prahy nevrátí, že některé při průchodu vesnicemi pochytají obecní strážníci, deset procent si roztrhne kalhoty lezením na stromy, nejméně pět procent bude při škádlení psů dokonale pokousáno. (…) A při obědě, oni se mně hoši opijí, docela opijí a pobijí se mezi sebou.“ — Jaroslav Hašek, Školní výlet, O dětech a zvířátkách Od osmdesátých a hlavně od devadesátých let 19. století se vedle celoškolních výletů začaly ve větší míře prosazovat i třídní výlety. Ty měly, na rozdíl od celoškolních, „ráz více méně turisticko-didaktický, při čemž složka didaktická převládala“.127 Na většině středních škol šlo především o pěší půldenní či jednodenní vycházky. Na konci století ale byla už dostatečně rozšířená železniční síť, na kterou byla v té době napojena drtivá většina měst, která ve svých zdech hostila gymnázium či reálku, takže za97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170703
čalo přibývat i výletů do vzdálenějších míst. Ty mohly být, hlavně v případě vyšších tříd, i vícedenní, tedy spojené s přespáním. Takový výlet ale z finančních důvodů často nebyl přístupný celé třídě, pro některé studenty náklady na cestu (přestože dráhy většinou pro školu připravily speciální nižší cenu) a nocleh překračovaly jejich možnosti. Pořádání takových akcí nebylo ale všude samozřejmostí, přestože se nadřízené orgány snažily různými nařízeními pořádání výletů a vycházek podporovat. Instrukce týkající se této věci se ve školských směrnicích poprvé objevuje v roce 1884, větší vliv pak měl výnos ministra kultu a vyučování z roku 1890, který se týkal obecněji veškeré tělesné aktivity středoškolské mládeže. (I díky tlaku shora se právě od poloviny devadesátých let 19. století objevují stále častěji ve výročních zprávách jednotlivých středních škol stručné popisy vykonaných vycházek, takže si o nich můžeme udělat jasnější představu.) Svůj význam pro rozšiřování vycházek a výletů měla, kromě pozvolna stoupajícího důrazu na tělesnou aktivitu studentů, také snaha řady odborníků propagovat nové pedagogické metody. Pro samotného pedagoga bylo ovšem pořádání takovéto akce dosti náročné – kromě náležité přípravy přicházel nejen o čas, který potřeboval pro výuku, ale také o svůj volný čas a měl většinou i více práce s udržováním kázně mezi studenty. Navíc za své snažení nebyl nijak odměněn – hlasy profesorů, kteří navrhovali zavedení speciální odměny, zůstaly oslyšeny.128 Navíc na mnoha školách nebylo podobným akcím nakloněno ani jejich vedení, v některých pedagogických sborech totiž převládalo mínění, že při výletech dochází k tříštění pozornosti, trpí poslušnost studentů a podrývá se jejich kázeň. Častým argumentem proti bývalo i to, že jedním z cílů vycházky či výletu bývá návštěva hostince, takže při této příležitosti buď s blahovolnou účastí pořádajícího profesora nebo za jeho zády dochází k porušování disciplinárního řádu. Jiní pedagogové zase byli zcela opačného mínění. Od devadesátých let totiž začínaly sílit hlasy kritizující přetěžování studentů a přílišný důraz na duševní rozvoj na úkor tělesného zdraví. Podle nich měly v nápravě tohoto stavu podobné podniky své nezastupitelné místo, a to především proto, že „na čerstvém vzduchu znavené oko okřívá bujnou zelení, zrak sílí se nazíráním do dálky, předrážděné nervy se utišují, duch a mysl docházejí všestranného osvěžení“.129 Kromě tělesného zotavení měly výlety a vycházky i velký didaktický dopad, protože „mládež se (…) i vychovává a nabývá nového hlubokého poučení téměř ve všech oborech lidského vědění a konání a to způsobem příležitostným, názorným, samočinným a tudíž zábavnějším a trvalejším“.130 Profesor Sallač, velký propagátor veškerých tělesných aktivit, soudil, že se v žácích srovnáváním se s velebností přírody probouzí 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170703
pravá skromnost, při pozorování hvězd zase pravá zbožnost a seznámení se s veledíly lidských rukou podporuje jejich zdravou ctižádost a snaživost. Pro pořádajícího učitele nemohlo být zanedbatelné ani to, že při takových akcích měl možnost své svěřence mnohem lépe poznat a získat si jejich důvěru. Někteří profesoři využívali výlety i k určitému pedagogickému experimentování – jeden jindřichohradecký student131 vzpomíná na profesora Nováka, který s oblibou při podobných příležitostech pořádal hry na vojáky, při nichž se ovšem studenti nesměli prát. Z chování studentů v zápalu boje pak snadněji poznával ctnosti a nectnosti svých svěřenců. O pohnutkách svého počínání a o svém pozorování napsal dokonce článek do odborného pedagogického listu. Shodou okolností stejný list odebíral i otec jednoho z jeho svěřenců. Díky tomu obsah článku vešel ve známosti i v Novákově třídě, takže při všech dalších akcích si celá třída dávala velký pozor, aby na sebe náhodou něco nepěkného neprozradila. Vycházky a výlety, jak už bylo zmíněno, měly mít svoji didaktickou hodnotu. Proto při nich studenti pod vedením pořádajícího pedagoga konali především různá přírodopisná pozorování, nejčastěji pilně botanizovali, ale věnovali se i zoologii, geologii nebo astronomii. Žáci zkoumali a určovali rostliny, na které cestou narazili, učili se přímo v terénu rozeznávat jedlé a jedovaté houby, určovali minerály nebo pozorovali hmyz a jiné zástupce živočišné říše. Pod vedením učitelů fyziky a matematiky si často v rámci výletu prakticky vyzkoušeli vyměřování, určování výšky pahorků nebo barometrického tlaku, poměrně běžné bylo i pozorování hvězd. Ze zeměpisného učiva se kromě poznání konkrétních míst nejčastěji provozovalo procvičování orientace podle mapy, k dějepisu se pak vztahovalo hlavně poznávání blízkých i vzdálenějších památek. Pokud byla cestou či v cíli k vidění nějaká technická zajímavost nebo továrna, bývala i ona většinou zahrnuta do programu. Do výuky byly zařazovány také exkurze – pod tímto termínem se skrývala akce, které obvykle chyběl tělocvičný rozměr, zato převládal rozměr didaktický. Šlo o návštěvy různých institucí (např. muzeí, archivů nebo hvězdáren) a podniků (elektráren nebo různých továren), které byly přímo v místě, kde sídlila škola. Například v Jindřichově Hradci bývala velmi oblíbenou exkurzí, tradičně zařazovanou do septimy, návštěva zámeckého pivovaru, spojená s ochutnávkou piva. Program vycházek a výletů samozřejmě hodně závisel na profesorovi a jeho osobním zaměření. Protože je většinou pořádali učitelé tělesné výchovy, biologie či fyziky (méně často učitelé zeměpisu a dějepisu a matematiky, jen výjimečně pak filologové),132 v jejich náplni se nejčastěji objevovala 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170703