ANDREJEV Leonid, 9. (21.) 8. 1871 Orel – 12. 9. 1919 Neuvola ve Finsku, ruský prozaik a dramatik, jeden z představitelů ruské moderní literatury na přelomu 19. a 20. století. Po studiích práv v Moskvě a Petrohradě nastoupil právnickou kariéru, ale rychle se jí vzdal ve prospěch literární činnosti, kterou zahájil povídkou Bargamot i Garaska (1898). Jeho talentu si všiml → M. Gorkij a v počátcích poskytl A. velice cennou pomoc (ve vydavatelství Znanije, které Gorkij založil, vyšla první kniha A. povídek). A. s úspěchem pracoval i jako žurnalista – psal zprvu soudní zprávy, které nepostrádaly schopnost fabulovat a suchou událost podat tak, že do popředí vystoupil sociální motiv, pak se intenzivně věnoval psaní fejetonů, a to pod různými pseudonymy, např. James Lynch, později věnoval své stati i literárněkritické problematice, nakonec krátce působil i jako redaktor a publicista. Východiska A. tvorby lze hledat v ruské literatuře zejména druhé poloviny 19. století (→ F. M. Dostojevskij, → V. M. Garšin), ale i v literatuře evropské, do značné míry však především v reflexi dobového klimatu přelomu, zásadní změny hodnotových kritérií i způsobu života, které se intenzivně promítaly do osudů jednotlivců. A. se orientuje na témata spjatá s nejniternějšími prožitky člověka jako individua; proniká do jeho vědomí a do neuvědomovaných motivačních sfér individuálního duševního života, v nichž nachází zdroje v mnohém rozporného, vůli a racionálnímu myšlení člověka protikladného chování. Počáteční období spisovatelovy tvorby je charakterizováno orientací na povídkovou tvorbu – např. Bolšoj šlem (1899, Velký Slam, č. 1987) o skupině hráčů, které spojují pouze karty a kteří o sobě navzájem vlastně nic jiného nevědí, nebo Molčanije (1900, Mlčení) o ztrátě schopnosti komunikovat: popova dcera odešla z domu a po jakémsi zážitku, který otřásl jejím životem, se vrací domů, ale odmítá cokoli sdělit, uzavírá se do sebe a na tvrdý otcův postoj reaguje sebevraždou. Próza Stěna (1901, Zeď) je alegorií neschopnosti lidí individuálním úsilím překonat překážky bránící jim v dosažení lepšího života – spisovatel však vyjadřuje pochyby, zda za onou stěnou skutečně na lidi čeká to, co očekávají a o čem vlastně nemají žádnou konkrétní představu. Řada z A. povídek je věnována také do té doby literaturou téměř tabuizované problematice – např. v povídce Bezdna (1902, Propast, č. 1969, 1996) je hrdinka znásilněna skupinou mladíků, ale téhož se nakonec dopouští i její nápadník – student, který ji doprovázel na procházku; jeho rozum přestane být schopen ovládat jeho jednání, projeví se cosi hlubšího, podvědomého, za normálních okolností překrytého civilizačními návyky, a on podlehne téměř nelidským instinktům. Podobně povídka V tumaně (1902, V mlze, č. 1969) si bere za předmět zobrazení prožitky studenta ze „slušné rodiny“, který onemocní pohlavní chorobou. Známými se staly A. povídky Krasnyj smech (1904, Červený smích, č. 1968)
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170701
o hrůzách rusko-japonské války, které se však A. nezúčastnil, a jeho dílo se proto soustřeďuje na psychickou deklasaci člověka válečným běsněním, Gubernator (1905, Gubernátor) zachycující módní téma politického terorismu, ale také probuzené svědomí činitele, který krvavě potlačil dělnické nepokoje a uvědomuje si, že za vinu musí nést i trest, ale zejména Rasskaz o semi povešennych (1906, Povídka o sedmi oběšených, č. 1928, 1996) jako obraz posledních dnů ve vědomí sedmi lidí odsouzených k trestu smrti, pěti teroristů a dvou zločinců. Povídka je hlubokým zamyšlením nad cenou a smyslem lidského života. O něco později se A. začíná intenzivně zabývat dramatem. Ze zamýšlené spolupráce s → M. Gorkým v této oblasti sice sešlo, ale A. se stal brzy známým zejména díky dramatům Žizň Čeloveka (1906, Život Člověka), Čornyje maski (1907, Černé masky, č. 1997) a Car-Golod (1907, Vladař Hlad). Autor v nich prakticky rozpracovává nové pojetí dramatu jako žánru vědomě odcházejícího od principu nápodoby reality a zdůrazňujícího právě zdánlivost, podmíněnost, imaginativnost a absurditu. Vše, co je na jevišti předkládáno divákovi, je podřízeno cíli zachytit psychické dramatické momenty oproštěním od nedůležitých vnějších doprovodných efektů – odtud pak pramení i autorovo označení tohoto typu dramatu jako dramatu panpsyché. Tato fáze A. tvorby předjímá mnohé tvůrčí postupy, které se v evropské literatuře objevují přibližně o jedno desetiletí později, nejpregnantněji vyjádřeny v expresionistické literatuře, především německé. Realistická determinace člověka vnějším světem je změněna v zájem o lidské nitro, o „svět v člověku“ a „svět skrze člověka“, kdy nabývají vrchu dynamizace, subjektivizace a deformace struktury, proporcí vnějšího světa obráženého jedincem, který je navíc většinou konfrontován s realitou ve vypjatém stavu „přehodnocování všech hodnot“, který je tak symptomatický pro dané historické období jako generační pocit formulovaný už F. Nietzschem. Povídka Ťma (1908, Tma) o teroristovi, který se před prozrazením a dopadením snaží skrýt v nevěstinci a tam je při konfrontaci svých názorů a života dívky, s níž se setkává, zbaven svých iluzí a končí demoralizován v rukou policie, se stala bodem, v němž kulminovalo narůstající napětí mezi A. a Gorkým; A. odmítl povídku přepracovat a vztahy mezi oběma bývalými přáteli byly na dlouhou dobu zpřetrhány. Ve druhém desetiletí 20. století tvořil A. méně. Problémové zaměření jeho povídek zůstává stejné; dokončil román Saška Žeguljov (1911) o studentovi, jehož původně revolučně orientovaná skupina se stává zločineckou bandou. Nedokončený zůstal další pokus o rozsáhlejší prózu Dněvnik Satany (Satanův deník, č. 1979). Řada pozdějších dramat je psána už v téměř tradičním realistickém duchu – např. Tot, kto polučajet poščočiny (1915, Ten, který dostává políčky, č. 1976). A. tvorbu charakterizuje obraz nitra člověka
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170701
odtrženého od ostatních, neschopnost komunikovat, anebo oslava krátké schopnosti pocítit a procítit sounáležitost s ostatními lidmi. Většina spisovatelových postav se zmítá v rozporech a zpravidla končí tragicky – charakteristickou je povídka Mysl (1902, Fixní idea), v níž intelektuál, racionálně orientovaný doktor Keržencev, sice provede rafinovaně promyšlenou vraždu, pak ale zjistí, že není pánem svého duševního stavu, že se takříkajíc vymkl sám sobě z rukou. A. jako jeden z mála ruských spisovatelů vyjádřil pochopení pro vstup Ruska do 1. světové války – tu však chápal jako počátek velkých přeměn, jako katalyzátor, bez něhož k nim nedojde. Dekretem sovětské vlády o oddělení finských oblastí od Ruska se jeho dům ocitl mimo Rusko, což bylo později označeno za spisovatelovu emigraci. Zemřel 1919, dříve, než mohl nastoupit plánovanou cestu do Spojených států. Kromě omezeného okruhu povídek nebylo jeho dílo po dlouhou dobu vydáváno a studováno bylo jen několika seriózními badateli. Téměř nezhodnocena je jeho práce publicistická, které se věnoval po celý život. Na základě zaměření literární činnosti, jejích témat i tvůrčích postupů lze A. označit za jednoho z prvních expresionistických či dokonce existencialistických autorů. V prvním desetiletí 20. století patřil v Rusku k nejčtenějším autorům a jeho dílo bylo výrazným popudem pro mnohé jiné spisovatele, mezi kterými však nalezl také hodně kritiků. České překlady A. děl se objevují již od počátku 20. století a za 1. republiky. • Vydání: Polnoje sobranije sočiněnij 1–8 (1913), Povesti i rasskazy v dvuch tomach (1971), Sobranije sočiněnij 1–6 (1990–96). Česky dále: Propasti (1969), Fixní idea (1996), Dni našeho žití: láska studentova (1996). Literatura: J. Dohnal: Povídková tvorba Leonida Nikolajeviče Andrejeva (1997), V. I. Bezzubov: Leonid Andrejev i tradicii russkogo realizma (1984), L. A. Jezuitova: Tvorčestvo Leonida Andrejeva (1976), K. V. Drjagin: Ekspressionizm v Rossii. In: Dramaturgija Leonida Andrejeva (1928), J. B. Woodward: Leonid Andreyev (1969), A. Martini: Erzältechniken Leonid Nikolajevič Andrejevs (1978), V. L. Andrejev: Dětství s Leonidem Andrejevem (1967). jd ANDRUCHOVYČ Jurij, * 13. 03. 1960 ve Stanislavi (nyní Ivano-Frankivsk), ukrajinský básník, prozaik, esejista, překladatel. Viceprezident AUP – Asociacija ukrajinskych pysmennykiv (Asociace ukrajinských spisovatelů; založena 1997). 1982 ukončil Ukrajinský polygrafický institut (se zaměřením na redaktorskou činnost) ve Lvově (Lvivě), 1991 vyšší literární kursy na Literárním institutu v Moskvě. 1991–95 pracoval jako novinář, vedl oddělení poezie v literárním a společensko-politickém časopisu Pereval, vydávaném v Ivano-Frankivsku. V současné době se věnuje vydávání literárního časopisu-almanachu Četver (vychází
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170701