Vedle ekonomické síly vykazoval ročovský klášter i velké duchovní a kulturní zásluhy. Při nedostatku kněží za třicetileté války augustiniáni administrovali fary Mšec, Opočno a Kounov, do roku 1721 fary Kroučová, Vinařice a Horní ročov, do roku 1728 faru v Cítolibech a v první polovině 18. století i faru v Domoušicích. V klášteře byla v druhé polovině 18. století i lékárna, kam si pro léky chodili lidé z okolí i z Loun. O lékárnu vždy pečoval některý z řeholníků, který měl titul apothecarius. K roku 1743 je dokonce připomínán „konventní chirurgus“ Petr Václav Gottfried. V 60. a 70. letech byla věnována péče interiéru konventního kostela. Na hlavní oltář, který navrhl K. I. Dientzenhofer, byla umístěna gotická socha Madony, oslavená mnoha zázraky. Stala se cílem slavných področovských poutí. Na počest Matky Boží vznikl i známý „ročovský zdrávas“. Průběh a atmosféru lidových poutí později vykreslil Václav Beneš Třebízský v knize Pod doškovými střechami a v povídce Pod Ročovem. Ještě na počátku 20. století dosahoval průměrný počet poutníků téměř 15 000. Převoři Kazimír roudnický (1777—1780, od 1781 provinciál) a Hugolinus Bursik (1781—1784, 1787—1790) zachránili klášter před zrušením tím, že v klášteře zřídili tzv. normální školu. Po roce 1820 byl pro školní potřeby upraven dům u konventní zahrady proti kostelu (dnes zbořený), kde škola setrvala do roku 1896; tehdy byla přestěhována do Horního ročova. V roce 1799 žilo v klášteře sedm kněží a jeden laik. V dubnu 1900 se po dlouhých deštích a tání dala do pohybu stráň nad kostelem. Masa zeminy zničila čtyři domky, avšak zastavila se jen několik metrů od kostelní zdi. Život kláštera byl narušen až komunisty, kteří ho roku 1950 zabrali. Poslední převor Vojtěch Primes byl zatčen a na devět měsíců uvězněn. Cenné vybavení konventu vzalo za své, když tam byla zřízena věznice (kde byl např. držen skladatel a dirigent r. A. Dvorský), pak kasárna a v roce 1961 byla v klášteře otevřena psychiatrická léčebna. Do bývalého pivovaru byla nastěhována strojní traktorová stanice (STS) a pak i pila. V roce 1970 se do ročova vrátil jako důchodce P. Vojtěch Primes, který se zasloužil v letech 1973—1976 o rozsáhlou opravu věží a fasády kostela. Podle zákona č. 338/1991 Sb. ze dne 18. 7. 1991 byl klášter v Dolním ročově augustiniánům vrácen. V roce 1995 z něho odešla dětská psychiatrická léčebna a v současné době je využíván Českou katolickou charitou. Konventní chrám je orientovaný, jednolodní se dvěma věžemi při západním průčelí. Klenby kostela vyzdobil v letech 1750—1760 mariánským cyklem fresek lounský malíř Antonín Schmichaeus. Hlavní oltář, dílo řezbáře Františka Ignáce Weisse z Prahy, zdobí v rokokové skříňce gotická opuková milostná socha Panny Marie, která se prý původně nacházela v tvrzi ročovského feudálního pána. Matka Boží drží v jedné ruce chléb a hrozen, ve druhé pak Ježíška. Do presbytáře byly umístěny i menší opukové sochy sv. Barbory a sv. Kateřiny z 15. století. 97 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170647
Boční oltáře vlevo (na evangelní straně) jsou směrem od presbytáře zasvěceny sv. Monice, sv. Mikuláši Tolentinskému (s obrazem světce od V. V. reinera z roku 1729 a s ostatky sv. Peregrina ve skleněné rakvi) a sv. Janu Nepomuckému (s obrazem světce od Josefa Kramolína). Vpravo (na epištolní straně) jsou to pak ve stejném pořadí oltáře sv. Augustina (s obrazem od Josefa Kramolína), Panny Marie Potěšující (s ostatky sv. mučedníka Benigna ve skleněné rakvi) a oltář sv. Anny (s obrazem od Josefa Kramolína). Tentýž malíř vytvořil i obrazy sv. Petra a sv. Máří Magdaleny na zpovědnicích. Před kazatelnou se nachází hrobka Albrechta st. z Kolowrat († 1391) s kovanou mříží z let 1696—1698 a s kdysi pověstnou potící se kuličkou. K jižní straně kostela přiléhá dvoupatrová trojkřídlá budova konventu, která má u kostela křížovou chodbu s terasou v patře. Chodby kláštera kdysi zdobily podobizny sedmi dobrodinců kláštera z řad zakladatelského rodu Kolowratů v životní velikosti, darované konventu roku 1703, a také obrazy českých augustiniánských klášterů. Chloubou kláštera bývala knihovna, doložená již v 16. století. Koncem 19. století měla již 4 000 svazků, z toho 16 inkunábulí. Řád knihovnu také restituoval, ale zatím se stále nachází ve správě Okresního muzea v Lounech. Nejcennějším rukopisem je Graduál (Zpěvník), který vznikal na pergamenu ve třech různých obdobích od konce 14. století, přes 16. století (1520) do století sedmnáctého (1689). Graduál byl klášteru patrně věnován samotným zakladatelem. Dnešní první folio nese vyobrazení klečící fundátorovy rodiny před Pannou Marií a bylo do knihy vevázáno při opravě v roce 1689. Další listy jsou původní, včetně iniciály A, v níž klečí Albrecht z Kolowrat s chotí Annou ze Seebergu před Bohorodičkou a symbolicky před ní pozvedá model kostela. Graudál je dnes uložen ve státním archivu v Lounech. N O V ý D Ů M u rA K O V N í K A — DE P E ND E NCE SV. MÁŘ í M AG D A L E N y K O N V E N Tu u S V. T OM ÁŠ E V P r AZE (1 420 — p o l o v i n a 1 6 . s t o l etí) Řeholní dům v Novém domě (Doupno) je doložen k roku 1443 v souvislosti s chlebným krámem v rakovníku, k němuž o rok později augustiniáni přikoupili dva krámy masné. Doupno byla původně patrně jakási jeskyně, cela nebo poustevna, kam se roku 1420 uchýlili vypuzení řeholníci od sv. Tomáše z Menšího Města pražského. uprostřed hlubokých lesů, které tvořily součást křivoklátského panství katolíka Aleše Holického ze Sternbergu, se cítili relativně bezpečně. Po návratu do Prahy tam augustiniáni zanechali vždy jen poustevníka (laika), z nichž jménem je znám eremita Jiřík v roce 1545. Označení Nový dům vzniklo po výstavbě budovy pro hlídače obory zubrů, kterou tam zřídil hradní hejtman Ladislav ze Sternbergu na příkaz arcivévody Ferdinanda Tyrolského (po roce ( 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170647
1560?). Ten dal obnovit i kostelík sv. Máří Magdaleny v Doupnu, k němuž pak jedenkrát ročně směřovaly poutě. Zdá se však, že tam již tou dobou byli světští kněží. Kdy přesně byla dependence v Novém domě augustiniány opuštěna, není známo. Pr AH A — KO N V E N T S K O S T E L E M S V. K ATE Ř INy (1 5 6 5 , r e s p . 1 6 7 6 —1 7 8 7) Klášter byl původně založen pro augustiniánky roku 1355 Karlem IV. Duchovní správu v kostele i v klášteře ale vykonávali probošt a čtyři kněží řádu sv. Augustina. Dne 25. 5. 1420 byl klášter vypálen Tábority. K částečné obnově kláštera došlo až v roce 1441, kdy se sestry pod vedením převorky Kateřiny z Liblic usadily v proboštově domě, který byl jediný obyvatelný. Klášter zůstával v troskách a téměř bez příjmů, takže sestry, jichž ubývalo, živořily. Nakonec (1565) zbyla jen převorka Ludmila Leskovcová z Leskovce (podle jiných zdrojů Ludmila z Vrchovišť), která ale 25. 10. 1565 zemřela. Arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice proto navrhl císaři Maxmiliánovi II., aby byl klášter sv. Kateřiny připojen ke konventu u sv. Tomáše. Po souhlasu panovníka spojil obě instituce převor Michal Placher. Dne 27. 3. 1568 potvrdil Maxmilián II. svatotomášského převora Martina Svitavského z Bochova i ve funkci převora u sv. Kateřiny. Všechny pokusy o restituci majetku panenského kláštera však zůstávaly neúspěšné. Augustiniáni pobývali také v domě proboštství. V roce 1603 byl kostel zapálen bleskem. roku 1604 byl převorem, odděleným od konventu u sv. Tomáše, Hypolit Skultét, ale již roku 1608 řeholníci klášter pro chudobu opustili. V roce 1614 převzal převor od sv. Tomáše Jan Křtitel Svitavský správu kláštera u sv. Kateřiny podruhé. V roce 1620 koupila obec Nového Města pražského v době vzpoury od odbojných stavů všechny grunty, vinice, štěpnice, zahrady a pole, které klášteru sv. Kateřiny ještě zůstaly. V roce 1623 byl Kornel Curtius z Bruselu převorem opět samostatného kláštera sv. Kateřiny. Oba kláštery byly i později ještě několikrát spojovány a zase oddělovány. Důvody byly finanční, zejména chudoba kláštera sv. Kateřiny. Tak dne 25. 2. 1665 provinciální kapitula opět oba kláštery rozdělila, přičemž převorem u sv. Kateřiny byl ustanoven Bonaventura Süss. roku 1668 byly oba konventy zase spojeny, aby koncem roku 1676 došlo k jejich opětovnému rozdělení. Dne 12. 1. 1677 bylo ke sv. Kateřině uvedeno šest řeholníků a konvent již samostatným zůstal. Po letech strádání došlo koncem 17. století k rozkvětu kláštera, který podporovalo značné množství dobrodinců. Vedle měšťanů Václava Nigrina a Klementa Hildebranda to byla zejména Helena Barbora hraběnka Martinicová, rozená z Vřesovic, vdova po Bernardu Bořitovi z Martinic, která dala roku 1678 postavit 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170647