• 97 • dvora odcházel, zachytitelné bylo zachyceno a mé myšlenky se cele oddávaly vidině chládku v některé z černovických hospod s tehdy v nich hojně čepovaným třeboňským pivem. Měl jsem zde informátora, zprvu normálně se mnou komunikujícího človíčka, který bydlel ve škrobárně a při pivovaře. Tatáž osoba, už mě opustivší a zapadnuvší do svého domova, náhle cosi zahalekala z otevřeného okna a vzápětí padla sotva slyšitelná rána – kolem hlavy mi zasvištěl projektil a zaryl se do dřevěného futra chléva za mnou, kde je stoprocentně dodnes. Na druhý výstřel už jsem nečekal a za halasného chechtotu černovického blázna s flobertkou, jenž na mě opět zamířil, jsem se dal na kvapný ústup, horko nehorko. Orosený štuc s regentem v hospodě na náměstí mi pak prokluzoval dlaní… Nevím, ve kterém blázinci tenhle cvok tráví zbytek života nebo které politické strany je dnes členem – pokud žije mezi námi –, ale černovickou historkou jsem bavíval nesčetnou společnost. Strach i obavy už dávno vyprchaly a vše zůstalo jen v hranicích úsměvné vzpomínky. Ale trefit se, nevím, nevím, četli byste asi cosi jiného. Inu, staré pivovary nepřinášejí pocit zmaru jen z pohledu na časté jejich trosky a zbídačelé zbytky dávné slávy. Nyní zpátky k nim a blíže uzavírce „temné“ černovické kapitoly. Druhý a podstatně zachovalejší díl pivovaru se nalézá při zámku, naproti jeho severnímu křídlu. V zámku je dnes sociální ústav a další pivovarská část k němu přísluší. Budova, vystavěná na mírném pahorku a ještě vyvýšená do patra, se vyznačuje pod povrch zahloubeným podzemím – tady měl pivovar své sklepní hospodářství a též i spilku. V podstatě se dá říci, že v nádvorní budově bývaly pouze sladovna a varna – oba provozy s vlast ním příslušenstvím, zatímco dále se příprava hotového piva odehrávala v dru hém objektu při zámku. Spodní prostory jsou dvojčástné a umístěné vedle sebe se samostatnými vchody z předprsně, bočně pak mezi sebou průchodné. Při čelním pohledu je levý prostor mohutný, kamenný a valeně klenutý sklep chodbovitého tvaru, vedlejší pak představuje širší místnost, též v kameni provedenou a sklenutou na středové pilíře a dále do hloubi pokračující. Jedná se o spilku s dalším sklepem, nejspíše lednici. Sklepní prostory se spilkou dnes slouží jako sklad pro zámeckou kuchyni. Budova se sklepy, v patře obytná, zaujímala původně západní bok nevelkého
nádvoří vsazeného mezi zámek a pan skou zahradu s parkem. Vedle pak stávalo dřevěné stavení bednárny. Kdysi idylické prostředí se dnes změnilo v ryze účelové, nicméně na rozdíl od zpustlého dvora s torzem pivovaru se zde oko pozorovatele potěší. Relikty pivovaru v Černovicích tak mají dvojí tvář – zachovalou, a tudíž systematickou, a opačnou, registrovanou ve zcela druhém gardu, smutnou a vbrzku jistě končící.
Černý DuB
V lučinatém úvalu jihozápadně od Českých Budějovic a na jejich už přímý dohled je rozložena víska se zvláštním názvem prozrazujícím její starožitnost – Černý Dub. V dávné minulosti zde stávala tvrz a s ní i pivovar. Ve středověku byl tehdejší Černodub součástí zprvu chlumského a posléze poříčského zboží. Poprvé je zmiňován k roku 1365, kdy ho vlastnil vladyka Přibík z Chlumu. O dvě stě let později získal zdejší statek další rytíř, Jan Kolichrejtar z Kolichrejtu (psaný též Kolikrejtár z Kolichrejtu) – on a jeho potomci pak hospodařili na Černém Dubu až do roku 1615. Za Kolichrejtarů získal do té doby podružný statek statut samostatnosti, patrně za Melichara z Kolichrejtu pak došlo k vyzdvižení skrovné tvrze a pivovaru s mlýnem. Obě hospodářské jednotky jsou přímo doloženy k již výše zmíněnému předbělohorskému létu, kdy nevelké černodubské zboží koupil Jan Hagen (Hogen) ze Švarcpachu. Statek přestál následné období stavovských bouří s třicetiletou válkou vcelku bez úhon. V provozu zůstával i pivovar, který spolu s panstvím v poslední čtvrtině 17. století přešel do držby tehdejšího hejtmana Bechyňského kraje a císařského rady Václava Františka Kořenského z Terešova. Jeho rodem končí poměrně krátké údobí nezávislosti černodubského statku, neboť páni z Terešova zboží brzy prodali a už rokem 1687 je převzala českobudějovická městská obec. Za jejího majetnictví zanikla nejen patrně již neobývaná tvrz, ale i pivovar, jehož činnost byla v těžkém rozporu s mílovým právem daným Budějovickým už zakladatelem města, králem Přemyslem Otakarem II. Zdá se proto, že za koupí Černodubu s pivovarem stály především zájmy budějovických pivovarníků, pro něž zdejší provoz znamenal sice malou, avšak přesto konkurenci, kterou bylo nutno zlikvidovat.
černý dub
Současná ves má dvě lokalizační jádra – starší, ležící nížeji a kdysi obklopené řadou rybníků, z nichž se dochoval pouze jeden, příkladně zvaný Černodubský. Druhý díl, zjevně mladší, vyplňuje svažitý prostor pod vlakovým nádražíčkem. Podle obecně uznávané tradice měla být černodubská tvrz v dolní části obce, což však neberme doslova. Právě terén spadající od trati k severu musel být ke zřízení panského sídla vhodnějším místem – navíc tu protékal potůček vyvěrající v lesích nad vsí. Suď jak suď, nás více zajímá lokace pivovaru, k níž je třeba okamžitě dodat, že je poněkud hypotetická a založená spíše na domněnkách. Většina „tvrzologů“ klade existenci sídelního celku do míst dnešních statků čp. 1 a 10, které kdysi vytvářely poněkud nesourodou enklávu s vnitřním, téměř obdélným dvorem. Pod statkem čp. 10 pak býval i rybníček, jenž mohl tvořit část původního opevnění tvrze – právě zde dodnes zřetelná terénní prohlubenina byla pro zřízení vodní fortifikace nanejvýš příhodná. Rybníček mohl být navíc zdrojem vody i pro pivovar, o němž víme, že stával „při tvrzi“, pokud nebýval přímo její součástí. Z uvedených objektů jeví starší stavební prvky zadní dům při čp. 10, jenž je tvořen rozložitou kamennou budovou, přízemní a přímo čišící starobylostí. Výše a v centru vsi stojící objekt původního čp. 1 (dnes příslušný pod číslo 7 a novější 56) je však taktéž velice starý, když býval rozšířený o boční křídlo. V místním podání je považován dokonce za pivovar. Jedná se o poměrně skrovnou budovu, vyznačující čistě sýpkovitým charakterem, která je pak v zadním díle podsklepena a zúžena „úskokem“ vedeným ze dvora. Zachovala se renesanční sgrafitová rustika v omítce, což popisovaný objekt řadí mezi nejstarší domy v obci. Že by vskutku pivovar? Či tvrz? Při pohledu z ulice, k níž je budova otočena průčelím sedlové střechy, je předpokládaný pivovar poměrně nenápadnou stavbou, teprve její nádvorní vhled této teorii mocně napovídá. Dvůr s dalšími objekty (často novodobějšími) je v soukromém majetku a účelově využíván. Černý Dub býval po staletí drobnou vískou, spíše osadou, a teprve od poloviny 19. století dospěl k určitému rozšíření. Nové usedlosti vznikaly v místech vysušeného centrálního rybníka, pod jehož hrází se nachází starší jádro vsi – včetně již zmíněných čp. 1 a 10. Dnešní stav je ale poněkud tristní. Fakt, že Černý Dub se stal v nedávné minulosti eldorádem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170634
č e r v e n á l h o ta
• 98 •
Černý Dub, renesanční pivovar z nádvorního pohledu, přístavek je již novodobý (foto autora, 2007).
chalupářů, spíše kvitujme, avšak v současnosti sem i do jeho okolí pronikají novotvary v podobě pastelově přebarvených haciend. Jedná se o jev, který je bohužel typický pro bezprostřední blízkost velkoměstských aglomerací, zde představovaných nedalekými Českými Budějovicemi. A tak dosud přírodní scenérie, orámovaná lesy a severním výběžkem Blanského lesa, dostává ránu a míří sem zcela cizorodý prvek zdejší krajinu těžce znásilňující. Kdeže zůstal jistě poklidný život dávného černodubského panstva a jím najímaných pivovarníků? Víme, že.
ČervenÁ lhota
Krásná, jímavá a pohádkově romantická… Taková je Červená Lhota v očích a myslích snad všech návštěvníků – aktivních i pasivních pozorovatelů, kteří zdejší rudorůžově olíčený zámek, vlastně starou vodní tvrz, znají nejen osobně, ale i z nesčetných filmů či televizních inscenací. Červená Lhota je totiž i vzácně fotogenická. Ovšem fakt, že zde býval kdysi v činnosti i místně významný panský pivovar, valné většině veřejnosti jistě uniká, byť každý člověk, který na zámek přichází, musí kolem pivovarského objektu nutně projít. Osvěta je tedy na nás. Červenou Lhotu lze najít uprostřed lesního a vodního království východně od Soběslavi, zhruba na půl cesty mezi dvěma místy s rovněž letitou pivovarnickou působností – Deštnou a Dírnou. Stáří dodnes v podstatě osady není přesně určeno, prameny uvádějí pozdější německý název lokality jako Jenczenschlag, ale pojmenování „lhota“ nasvěd-
Černý Dub, velice rustikální spodní sklep. Valeně klenutý a přístupný dosti úzkým průchodem ze sklepa výše uloženého a obsahujícího dodnes vodu produkující studánku (foto autora, 2007).
čuje dávnějšímu založení. Na konci 14. století pak seděl na zdejším statku jistý Ondráček ze Zásmuk, o němž se můžeme domnívat, že byl předkem pozdějšího vladyckého rodu Lhotských ze Zásmuk. K roku 1465 je prvně uváděna kamenná tvrz, kterou tehdy držel Petr ze Zásmuk a na Vlčetíně. Součástí zboží už byl i poplužní dvůr s mlýnem, ale o pivovaru prameny mlčí. Někdy po roce 1530 koupil Lhotu Jan Kába z Rybňan (jako vlastník doložen až roku 1542), jenž se o statek dělil se svým bratrem Václavem. Za Kábů (pocházejících z odsud vzdáleného Lounska), sídlících na lhotském zboží až do závěru 16. století, dostala dosavadní středověká tvrz renesanční podobu, v jádru uchovanou dodnes. Vladykové z Rybňan zároveň rozšířili hospodářské zázemí jimi vlastněného statku, a dá se proto i více než předpokládat, že za některého z nich byl při renovovaném zámečku vyzdvižen i pivovar – soudí se tak podle jeho taktéž renesančního vzhledu a podoby. Pro takto uvažované zdejší pivovarství hovoří i funkce již zmiňovaného Jana Káby, který býval královským výběrčím posudného v tehdejším Bechyňském kraji, a dobře tudíž věděl, jak je příprava a hlavně prodej piva výnosnou záležitostí. Rod Kábů se na Lhotě uvedl natolik, že tvrz se následně jmenovala Novou a posléze Kábovou. V dobách kolem poloviny 16. století tak zažívala Červená Lhota svůj první vrchol. Když Jan Kába roku 1564 zemřel, byl pochován v kobce jím založené kaple sv. Trojice, která se nalézá na pahrbku naproti zámku, tedy tam, kde potkáváme stále ještě zachovalé pivovarské sklepy.
Při troše fantazie si ho můžeme představit jeho ducha, jak straší nehodné lhotské sládky při případném „křtění“ hotového piva před výstavem do okolních hostinců… Děsivá představa! Po Kábech se roku 1597 stal novým vlastníkem Lhoty Vilém Rút (někdy též psaný ve zněmčilé podobě Ruth) z Dírné, člen vlastně „domácího“ rodu, starobylého a známého již z konce 14. století. Tento nepochybně podnikavý a schopný muž (doložen ve funkci výběrčího Vltavského kraje a hejtmana v kraji Bechyňském) vytvořil ze Lhoty (za něj a od roku 1602, patrně pro „novou cihelnou“ střechu, nesoucí svůj dodnes platný název) poměrně rozsáhlou državu, spojenou s již dříve získaným městečkem Deštnou. Červenolhotská euforická doba jako by neměla konce… Zlom nastal po roce 1621. Druhému Rútovi na Lhotě, Bohuchvalovi, byl za jeho příklon k odbojným stavům a proti habsburský postoj zkonfiskován veškerý majetek a Červená Lhota – zprvu zástavně a posléze i dědičně připadla rytmistru císařských vojsk Antoniu Brocciovi. A tak zatímco roduvěrný Čech Rút se vystěhoval do Saska, vlašský lancknecht Broccio se usadil mezi jihočeskými rybníky. Taková to byla doba. Nutno ovšem podotknout, že snadno ke zboží přišlý Broccio si ho dlouho neužil. V roce 1639 zemřel a Červená Lhota (jako odúmrť) přešla pod královskou komoru. Z té ji následně vykoupil vlastník sousedního jindřichohradeckého panství a v té době mocí i bohatstvím oplývající šlechtický magnát, samotný Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. V době převzetí Červené Lhoty byl pan Slavata jedním z nej-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170634
• 99 • výše postavených feudálů v zemi – honosil se titulem říšského hraběte, palatina s funkcí nejvyššího císařského komorníka, byl i kancléřem s právem účasti na zemském sněmu… Kdo pak by si vzpomněl, jak „v osmnáctém“ padal do Jeleního příkopu při defenestraci, která jej nakonec přivedla až k nebetyčným výšinám. Podivná to byla doba. Pravdou však je, že Vilém Slavata (ač lhotské zboží propojil s hradeckým) se o hospodářství na nově nabytém statku staral přímo příkladně. Okamžitě uložil deštenským měšťanostům za povinnost dodávat dřevo do červenolhotského pivovaru – co na tom, že jim „v odměnu“ zrušil vlastní pivní várky. Slavata byl zkrátka pán se vším všudy. Pivovar na Červené Lhotě, stoprocentně doložený již při konfiskačním řízení v roce 1621, tak zůstával v činnosti i po čas třicetileté války, což berme za páně Slavatův vklad. Ve slavatovské éře prodělal zámek drobné vnitřní úpravy za účasti předních umělců, většinou italského původu, mimo jiné i malíře Giacoma Tencally. Pozvednuto bylo i hospodářství, včetně rozšíření pivovaru. Ke konci 17. století byl statek Červená Lhota dokonce opětně osamostatněn, když se po vymření slavatovského rodu po meči stala jeho novou majitelkou Marie Terezie, sestra posledního Slavaty, dvakráte provdaná – zprvu Fünfkirchenová a posléze Windischgrätzová. V poslavatovských dobách, na počátku 18. století, vystavoval pivovar v Červené Lhotě ročně až 1 200 hektolitrů piva. Což bylo množství jistě úctyhodné
č e r v e n á l h o ta
Červená Lhota, návrší s pivovarským sklepem a kapličkou skrytou ve stromoví (foto autora, 1987).
a více než srovnatelné s jinými pivovarskými podniky po okolí. Produkce ovšem silně kolísala, což svědčilo o nevyrovnanosti odbytu a o hospodářských problémech zboží. Časté proměny směřovaly samozřejmě dolů. Následně došlo ke zklidnění a pivovar kolem poloviny téhož století vystavoval poměrně pravidelnou tisícovku hektolitrů piva za rok. Jeho vlastníky byli už tou dobou Gudenusové, za nichž v roce 1774 pivovar i dvůr v předzámčí vyhořel. Roku 1796 nastala další změna v držbě panství – Červenou Lhotu spolu se statky Chválkov a Hojo-
Červená Lhota, dvojčástný pivovar vpravo s odrazem v rybníce (foto autora, 1987).
vice zakoupil od Gudenusů slezský šlechtic Ignác Stillfried, zeť ve své době proslulého hudebního skladatele Karla Ditterse z Dittersdorfu, který pak na zdejším zámku strávil poslední léta života. Roku 1807 panství zdědil Mořic, svobodný pán Stillfried, který je pak prodal roku 1820 Jakubu Veithovi a jeho dceři Terezii, provdané za rytíře Bedřicha Neupauera. Známou podnikatelskou rodinu Veithů v roce 1835 vystřídal Jindřich Eduard Schönburg-Hartenstein, jehož osobou se statek i s pivovarem staly náhle „knížecím“ zbožím, to pro titul nového majitele. Jindřichovi potomci byli i posledními uživateli červenolhotského pivovaru, který zanikl někdy před závěrem 19. století. V roce 1873 vystavil už na hraně působnosti se pohybující podnik přes 1 600 hektolitrů piva o pěta dvacetihektolitrových várkách, což představovalo dosti slušný výkon. Nicméně jeho budoucnost byla krajně nejistá – pivovar zastaral, provoz se udával ruční, Schönburg-Hartensteinové jej pronajímali; samá negativa. V téže době se začala neblaze projevovat blízká konkurence, kterou nájemci a především vlastníci Červené Lhoty nejenže nedokázali zachytit, natož eliminovat. Na rozdíl od zrovna rekonstruovaných pivovarských podniků v Dírné či Kardašově Řečici zdejší klasicky „zatvrdl“ v prapůvodním, po léta neměnném stavu a jeho vývoj se zastavil u konečné položky, jejíž výsledkem byla nula. Možná, že to bylo dobře
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170634