„No, já nevím,“ zapochyboval jsem. „A obrázek má-máte?“ zajímal se kuchař. „Vašemu pradědovi se to sice nebude líbit, ale zdá se, že jste zachráněný, pane.“ Jones hovořil směrem k prázdné posteli. Respektive k prostoru pod ní. „Vládní komise předala celý případ tajným službám k utajení.“ „Nejsou,“ ozvalo se zpod postele. „Parlament teď hledá někoho, na koho by hodil vaše zločiny.“ Po chvilce ticha Jones pokračoval: „Napadlo mě, jestli byste se o ně nechtěl přihlásit. Tím uděláte vašemu dědovi radost a vládě ušetříte námahu.“ „Nejsou.“ „Asi ne. Dobrá tedy. Určitě si někoho najdou. Možná, že právě zase vás.“ Fernando Hoose III. se pod postelí převaloval a vrtěl, když mu ruka narazila na něco tvrdého. Tupě mžoural v podpostelním šeru na podivnou věc, která mu připadala povědomá. Ale do přemýšlení, co by to mohlo být, se nepouštěl. Nechtěl nic uspěchat. Roy si oddychl. Nic se nenarodilo a Klaudie vše přestála v nejlepším pořádku. „Byly to nejmíň šesterčata,“ sdělil jsem mu. Měl velkou radost. „To bylo vo fous, šéfíku.“ Děkoval mi. „Poslyšte, fakt šesterčata?“ zajímal se první pilot. „No nejmíň. Byla tam toho spousta.“ „Ručíte teda za to, že už se nic nenarodí?“ vyzvídal rezervní letec. „Pro teď jo,“ uklidnil jsem ho. „Ale do budoucna to záleží na vás, chlapi.“ „Jsem se ta-tak těšil na ško-školku,“ fňukal kuchař. „Možná byste si namísto školky mohl založit něco jinýho,“ houkl na něho první pilot. „Opra-opravdu?“ „Jasně. Jak jste na tom s tou ženskou?“ vyzvídal pilot. „Mno...“ „Až jich budete mít víc, dejte vědět.“ „Ja-jasně!“ souhlasil kuchař a mnul si čerstvě vypěstovaný rýžový plnovous. „A nezapomeňte na toho inženýra!“ připomněl se druhý pilot. Fernanda zase někam vezli na vozíčku. A Fernando byl smutný, protože mu Jones nekoupil lízátko. Chtěl si o něj říct, ale nevěděl jak. Když konečně kodrcání vozíčku ustalo Fernando usnul. Vzápětí ho ale Jones probudil. Byli – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170461
na záchodě. Fernandovi svitlo, co znamenal ten tlak v podbřišku. Ale stejně už bylo pozdě. „Bože!“ kvílel Jones. Pak si všiml, že Fernando cosi svírá v náručí. Jelikož ještě nevěděl, k čemu by to mohlo být dobré, zpozorněl. „Dovolíte, pane?“ Fernando mu bez odporu tu věc předal a ihned na ni zapomněl. „No, prosím!“ Jonesovi zasvítili oči. „To je náš ztracený šanon s údaji o naší přezkumné misi 131428!“ Vzrušeně listoval jeho obsahem. „Sice už je skoro nanic, ale aspoň víme, komu poslat účet!“ „Žádné nejsou,“ hlesl pro jistotu z polospánku Fernando. „Celá mise byla tajná.“ Fernando se na zámžik dostal do obrazu. „No, ještě, že se ztratil. Podívejte. Přezkoumávali jsme stížnost Pošty, že jim rejže unesla kosmickou poštovní loď! Věřil byste tomu?“ „Žádné nejsou.“ „To jsou věci. To jsme je tam nemuseli vůbec posílat!“ rozesmál se Jones. „I když... bez práce nejsou koláče, že jo? Rýže prý přemohla posádku a unesla loď, která pak havarovala někde u Elby. Pojišťovna nechtěla zaplatil ani kosmickou loď, ani rejži, ani posádku, dokud se všechno nepřezkoumá. No prosím. Teď to víme. Zjistíme, jak je na tom mise, a pak pošleme Pošťákům fakturu. Skvělé, co říkáte, pane?“ „Oh oh, Jo-jonesi.“ „Nejmenuji se Jo-jones, ale Jones, pane.“ „Ough.“ „Píše prezident Jo-jones!“ hulákal kuchař a mával nad hlavou dopisem. „No, konečně akce!“ zaradoval se druhý pilot a snažil se uvolnit z úponků rýže. Sesedli jsme se kolem kapitána-velitele a netrpělivě očekávali nové příkazy prezidenta Jo-jonese. „Nahlaste stav mise,“ četl velící nákyp. „Co prej rejže, je v pořádku? Ptá se...“ „A nic víc?“ ozval se po chvíli druhý pilot. „Ne.“ „Žádné úkoly nebo rozkaz k návratu?“ „Nic takového, chlapče.“ „Je to od prezidenta Jo-jonese hezké, že se zajímá, jak se máme,“ poznamenal kuchař. „Prezident Jo-jones je dobrý prezident,“ potvrdil kapitán-velitel. „Určitě je v odborech,“ ozval se ze svého lehátka Kačer Quayle. Quayle se už ani nenamáhal vyprostit z výhonků rýže. A tak se pozvolna stával součástí rýžového monstra. – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170461
„Bude to dobrý odborář. Má rád rejži.“ „Měli bychom mu ně-něco odepsat,“ navrhl kuchař. „Aby mu nebylo smu-smutno.“ „Výtečný nápad, chlapče!“ „Na-napište mu, že rejže je-je v pořádku.“ „Taky mu napište, že tu máme ženský!“ připojil se první pilot. „A vybrakovanej reaktor!“ dosadila si dvojka. „Tak mládenci, dost bylo řečí. Zpátky do práce,“ zavelel kapitán-velitel. Ono každé psaní, které přišlo ze Země, nám bylo velikou vzpruhou. Konečně, nebylo divu. Měli jsme toho za sebou dost. Ztratili jsme dva relativně důležité členy posádky. Přišli jsme o záchranný modul. Svobodu. Trpěli jsme jednostrannou stravou, ponorkovou nemocí a někteří i depresemi. Bylo proto velmi příjemné vědět, že je na světě alespoň někdo, komu naše osudy nejsou lhostejné. „Přišli za vámi pánové Wattsoni,“ hlásil Jones směrem k prázdné posteli. Na tuto skutečnost Fernando nemínil reagovat. Wattsoni se posadili a nechali si od Jonese nalít čaj. „Dáváte nám zabrat,“ začal první Wattson. „Tam nahoře se dějí věci,“ povídá ten druhý. „Tady tajemník Jones nám o tom vyprávěl.“ „Ale moc toho neřekl.“ Jones dělal jakoby nic. „To se to pak dost špatně utajuje.“ „Vysvětlete nám, co maj s tou rejží,“ zeptal se Wattson napřímo. „Nejsou,“ zachroptěl Fernando. „Co nejsou?“ „Kdo nejsou?“ „Žádné nejsou,“ trval na svém Fernando. „Asi myslí satelity, co se nenašly...“ kalkuloval Wattson. „Nebo ty satelity, co se našly...“ kalkuloval Wattson. „Nebo ty, co se zaměřily,“ nedalo to Wattsonovi. „Možná ty, co se nezaměřily,“ dodal Wattson. „Žádné nejsou,“ chroptělo to zpod postele. „Proboha!“ vykřikl náhle Wattson, kterému právě něco došlo. „To je dvanáct satelitů!“ „Žádné nejsou.“ Oba Wattsoni zkoprněli. „Dvanáct,“ šeptali. „A jeden modul,“ dodal triumfálně Jones. „A co s tím má společnýho ta rejže?“ lapal po dechu Wattson. „Ta je v pořádku,“ Jones na to. – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170461