Alena mávla rukou a přestěhovala se do Atén. Popsala Akropolis, sochařské a divadelní umění, mluvila podle Pavla s přílišným obdivem. Věděl o zálibě Aleny chodit do divadla. Tu a tam ji doprovázel a někdy se tam dost otravoval. Skočil jí do řeči s ironickým tónem s tím, že šumaři a jiní umělci žijí ze ztvárněných abnormalit, zatímco třeba někdejší pracující člověk musel chodit skoro ráno do práce, do těžkého háku a abnormality musel překonávat a ne je ztvárňovat. To prý byl i jeho případ. „Tvůj určitě,“ zapochyboval tentokrát nahlas i Ivan s přátelským smíchem. Ale věděl, že Pavel nežil až tak bezstarostně, jak by se zdálo z jeho vyprávění. Ostatně ani on ne. Na rozdíl od Pavla na nějaké principy tolik nedbal. Také to měl o něco složitější. O zakázky bojoval, kdežto Pavel je především poskytoval. Sebekriticky v duchu uznal, že se snažil ve svých stavebních kalkulacích natáhnout i Pavla. „Z toho těžkého háku jste zchátrali jako ty řecké zříceniny,“ doplnila je Zuzana s úsměvem a tím dokázala, že se už začíná i odvazovat. „Správný kritický postřeh,“ pochválil ji Ivan a mrknul na ni. Věděl a byl trochu pyšný, že k tomu trochu přispěl, že se Zuzka chová uvolněněji, než při příjezdu na ostrov. Alena se nenechala vsuvky od mužů odradit. Rovněž zaznamenala uvolnění Zuzany, což jí nebránilo pokračovat. Tím přerušila úvahy Ivana o aktuální situaci se zakázkami a složitou finanční situací. I on začal poslouchat řecké postřehy. Alena se znovu přenesla do antického Řecka: „Řecko je přece kolébkou demokracie. To jsme po nich podědili.“ Ale Pavel se rozhodl přejít do opozice vůči ní: „Demokracie je systém, kdy se musí voliči kupovat bez ohledu na dovednosti, které v sobě nosí. Proto se demokracie nikde dlouho neudržela. Ostatně i demokracie je diktatura, tedy diktatura peněz.“ „Jasně. I politické strany potřebují peníze, je jedno, zda čisté nebo špinavé. Proto toho musí hodně nalhat, a také nastolit ani 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170287
ne demokracií, ale partajkracií,“ reagoval Ivan, který se rychle přeorientoval na Pavlovu notu. „Ale straničtí šéfové vědí, že šířit otevřenou lež je hloupé, je lépe šířit pololži. A my zase víme, že zprivatizovaný stát si nezaslouží, aby byl od nás příliš podporovaný. Ale promiň, ty jsi nám zřejmě chtěla říct něco jiného,“ omlouval se Pavel s širokým úsměvem, že skočil Aleně do řeči. Ta odbočila od demokracie a přikročila k vyprávění o Korintu a mykénské civilizaci na Peloponéském poloostrově. Své postřehy prokládala vyprávěním, jak německý archeolog Schliemann tohle objevil. Zpestřila své sdílení různými antickými postavami, postřehy a drobnými zážitky. Zastavila se na olympském stadionu, vykreslila jak všechno kolem hezky kvetlo, což u Pavla vyvolalo vzpomínku na jeho cesty po Řecku: „Řecko jsem vždycky při svých návštěvách viděl jako příliš propečenou krajinu. Vršky bez lesů, jen nějaké křoví, kytky rostou jen v hotelových prostorách... Na Krétě, kde první evropská minoiská civilizace skončila pod sopečným popelem, mě přímo v Knosu chytly zažívací potíže. Utíkal jsem přes celou zříceninu knoského paláce, od labyrintu až po vchod do areálu, jako Napoleon z Ruska. Dnes je z toho vzpomínkový humor, ale tenkrát...“ „Byla jsem tam v březnu, slunce tolik nepálilo. V obchodě jsem zapomněla fotoaparát, vrátila se tam a opravdu jsem ho tam našla. Lidi jsou tam poctiví, nekradou jako jinde,“ vysvětlovala Alena, která se nenechala vyrušit smíchem nad Pavlovými střevními potížemi. Pavel přisvědčil: „Jo. Na pohled je Řecko nekomplikovaná země, nejbohatší na Balkáně, nejchudší na západě.“ Pak přikročil k paralelám mezi středomořským Řeckem a Španělskem: „Tady ve Španělsku i na Mallorce je větší luxus než v Řecku. Dnes je těžké si představit, že Řecko hned po válce prožilo další občanskou válku. Měl jsem řecké kolegy ve škole i v zaměstnání, kteří se kvůli válce ocitli v Československu. Dva nebo tři z nich byli inteligentní sociální případy, jinak řečeno socky. I Španělé o něco dříve prožili občanskou válku a určitě pociťují národní stud z toho, co si mezi sebou napáchali. Kolik vlastních lidí zprovodili
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170287
ze světa. Snad z toho mají nějaké národní trauma. Ale fakt je, že z toho jejích Franca se vyklubal docela osvícený diktátor.“ „Hlavně byl věrný katolík a navíc uměl dobře kličkovat a o něco se snad zasloužil,“ poznamenal Ivan a zasmál se. Alena se zeptala Pavla: „Cože jsi to říkal o sockách? Cos tím myslel s těmi řeckými kolegy?“ „No, že byli sociálními případy. Finančně neúspěšní vzdělanci.“ Alena pokývala hlavou a raději pokračovala ve svém vyprávění přes další řecké město, kde kdysi, již dávno před našim letopočtem, uctívali boha zdraví. „Byly tam starověké špitály, našly se tam chirurgické nástroje a dokonce už tam používali psychoterapeutické metody. Měli tam termální pramen, divadlo, kněží byli současně lékaři.“ Pánové poslušně poslouchali a pustili se do studené kuchyně, kterou měli před sebou. Pavel si při zmínce o psychoterapii pomyslel, že jak je vidět, psychoši jsou věční, ale pomlčel, aby nemusel vyslechnout poznámku o blbinkách. „Půjdeme k vodě, venku je pořád pozdní hezké odpoledne,“ navrhl Ivan, když zvládli Alenino vyprávění, spolu s většinou toho, co bylo připravené k pohoštění. „Vezmu sebou foťák, zvěčním vás před hotelem a na pláži,“ rozhodla se Alena. „Dobře uděláš. Za pár let při pohledu na fotky se budeš smát, jakou proměnou jsme prošli,“ pochválil Pavel její záměr. „Nebo najednou zjistíš, jak tady bylo krásně, jak je tu hezká příroda,“ poznamenala Zuzana. A opravdu Alena je za chvíli seřadila před hotelem a vyfotila. Pak ji vystřídal Pavel, aby se do záběru dostala i ona. Pak další fotografická chvíle před pláží s mořským pozadím, pak ještě na lehátkách. „Teď za odměnu, že jsme ti tak hezky pózovali a zvěčnili i tebe i místní kolorit, vytáhneš něco ze svého pacientského archívu,“ věcně přednesl Pavel svůj požadavek, když ulehal na své místo. „Neměla bych vám říkat nic. Za prvé si to vy dva ani nezasloužíte. Za druhé, mělo by to být tajemství a sdělováno by to 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170287