Johnny mě zavezl zpět a popřál mi hodně štěstí, z čehož jsem usoudila, že další schůzku si se mnou už domlouvat nehodlá. Překvapilo mě to. Myslela jsem, že se mu líbím. Potřásli jsme si rukama. Chtěla jsem se ho na všechno zeptat: jak si najdu bydlení a práci a přátele a jak mohu přispět k budování sionistického státu. Kéž bych se ho na to zeptala dříve, místo abych si ho představovala nahého! „Chodíš sem do baru pít často?“ nadhodila jsem. „Ne když nemusím,“ odpověděl. „Uvidíme se ještě někdy?“ „Není to tu velké, dříve nebo později tu každý narazí na každého.“ Hleděla jsem za ním, jak v ubývajícím světle odjíždí. Vybalila jsem si a rozvěsila oblečení na ramínka. Chtěla jsem se jen na pár minut natáhnout na postel, ale upadla jsem do dřímoty a nakonec tvrdě usnula. V deset jsem se probudila do ohromného vedra, celá hladová, protože od brzké snídaně v kibucu jsem neměla nic než koláček a zmrzlinu. Sténala jsem, potila se a škrábala si vyrážku z vedra. Prohlédla jsem se v zrcadle. Tvář jsem měla zarudlou a lesklou potem. Vlasy jako cácorka. Do stěn vrážel párek much. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170271
Hotelová jídelna měla zavřeno. Neměli co mi nabídnout. V baru pořád popíjeli britští vojáci, ten s vypoulenýma očima byl namol. Rozhodla jsem se vyrazit ven a zkusit si jídlo sehnat sama. Od pobřeží zněly ulicí gramofony, vyhrávající praskavou polku, a lidé posedávali před kavárnami a nastavovali vlhké tváře větru. Po chodnících proudily davy, neustávající příval lidí. Mojžíšův posvátný jazyk se vtělil v reklamní neon blikající jim nad hlavami, ve filmový plakát, v novinový titulek, v šipku k zábavnímu parku nebo k pláži. Obyvatelům Tel Avivu a Netanji zjevně sloužily k obživě především zákusky. V kavárnách se prodával nespočet druhů: krémové dorty, jaké v Soho dělali Belgičané, vídeňské torten potřené meruňkovou marmeládou, tvarohové koláče z Polska a Ruska a přeslazené jednohubky z listového těsta, zdobené malými zelenými oříšky. To vše jste si mohli v Tel Avivu dopřát v kteroukoli noční či denní hodinu a říkalo se, že kdyby se do Svaté země jednou vrátil Mesiáš, musel by lidu své poselství sdělovat po kavárnách. Posadila jsem se vedle stolu obsazeného Němci. Číšník měl zjevně za to, že zabírají moc místa na to, jak mrzutí a nespokojení jsou – dožadovali se skleniček vody a stěžovali si na jakost kávy, jejíž jediný šálek jim vydržel po většinu večera a po dopití si ho odmítali nechat odnést z obavy, že by si museli ještě objednat. Znala jsem takový typ ze Soho, kde se na ně do jisté míry hledělo shovívavě. V Tel Avivu je ale nikdo nepovažoval za nic exotického, dokonce ani za cizince. Splývali s davem. Hádali se mezi sebou, nebo se jim spíše původní, zřejmě intelektuální debata, zahrnující Attleeho, Ben Guriona, Kafku, Macbetha a Carla Junga, zvrhla v hašteření, patrně o peníze, protože jeden z Němců hodil na stůl 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170271
peněženku a podržel ji vzhůru nohama, aby předvedl, že zeje prázdnotou. Byl to malý, plešatějící hubeňour v obleku z česané příze. Na kravatě měl fleky a páchl zaschlým potem. Svou lámanou hebrejštinou jsem se pokusila doptat, zda kavárna nabízí něco většího k snědku, protože ale číšník ovládal angličtinu, přešli jsme do ní. Odpověď byla záporná. Mohl mi donést tvarohový koláč. Že prý je sytý. Kousek jsem si objednala. Majitel prázdné peněženky se ke mně naklonil a zeptal se, odkud se tu beru. „Právě jsem přijela z Galileje.“ „Ne, ne. Z jaké země. Kde jste se narodila, paní.“ „V Londýně.“ Rozzářil se. Otočil se na ostatní a německy na ně promluvil. Někteří se usmáli, někteří zamračili. „Mohl bych si k vám na chvíli přisednout?“ Nenapadalo mě, jak ho zdvořile odmítnout. „Vítám příležitost promluvit si s někým kultivovaným. Mí přátelé mě nudí. Drží se mě jako klíšťata.“ Zajímal se o londýnské divadlo a s obdivem jmenoval několik herců a hereček, hlavně z doby před válkou. „Nikdy jsem v Londýně nebyl,“ přiznal, „ale proti tamní kultuře nemůže nikdo nic říct. O Tel Avivu se říká, že je jako symfonie. V tom případě pořád ladíme. Obklopují mě Ostjuden.“ „Kdože?“ „Židé z východu. Z Polska, Ruska a tak dál. Opravdoví primitivové, rolníci nebo jejich přímí potomci. Vesničtí překupníci, případně městská chudina.“ Rukama udělal posunek, kterému jsem nerozuměla, protože se v Anglii nepoužíval. „Rodina mé matky přišla z Lotyšska,“ odvětila jsem chladně. „Takže jsem Ostjude.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170271