k čemu blahopřát. Při otevírání posledního harddisku mi polohlasně říká: — Nechám tě, aby ses v tom detailně pohrabala sama, ale nějaké možnosti ti to určitě otevře. — Jestli Valentina něco tušila, pak líp pochopíme, proč jí přišlo nejlepší utéct. — A taky zjistíme, proč si tě najali… V naší firmě potřebujeme pořádný záznamy, to je jako na vysoký. — S potěšením ti můžu říct, že záznamy tam jsou. — Je to něco extra? — S pejskama to sice nedělá, ale to je zřejmě její jediná hranice. Je už noc, když se konečně potkáváme s Hyenou nedaleko kanclu v jednom malém baru u Goutte d’Or. Je ramadán, lokál je narvaný. Klientela výhradně mužská. Mísí se tu vůně kávy, mátového čaje a ze zadní místnosti je cítit kořeněné jídlo. Sedli jsme si do rohu vlevo od baru. Vypadá to, že starý vysloužilec, kterému podnik patří, se s Hyenou dobře zná. Další člověk, který si o ní myslí jen to dobré. Rafik se z toho nemůže vzpamatovat. — Museli jsme se kouknout víc než dva měsíce nazpátek, abysme našli normální telefonickou aktivitu, klasický volání a esemesky. Skoro tři měsíce. To jsem ještě neviděl… Jak se dá vysvětlit, že je ti patnáct a najednou přestaneš s veškerýma aktivitama na internetu a s mobilem…? Hluboká deprese… ta ti ale nebrání, aby sis občas zkontrolovala maily. Drogy? Nepřichází v úvahu… To bysme naopak na internetu měli stopy ve dne v noci. Láska? Bez mobilu? Umíš si představit love story bez esemesek? Hyena se nenechává tolik unést. — Třeba je v nějaké sektě, o které zatím nic nevíme. Nějaká sekta, co drží elektronický ramadán.
Dítě apokalypsy
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170244
— Tři měsíce bez mobilu, bez mailu, bez Twitteru, bez NIČEHO. Ani sebemenší příspěvek na blog. Myslím, že jsi nějak moc v klidu, to máš asi v hlavě nějaký nápad a necháváš si ho pro sebe, že jo? Sedím naproti nim a nikdo ode mě neočekává, že bych měla něco říct. Moje ego je zadupanější než starej vajgl na chodníku. Začínám si zvykat. Má to i své uspokojivé stránky. Neriskuju, že bych třeba plácla nějakou hloupost. Nikdo po mně nic nechce. Ani abych si zaplatila pití. Trochu mě bolí hlava z toho, jak jsem celý den strávila před monitorem u počítače. Rafik zkoumá záhadu ze všech stran. — Kdyby aspoň dala na internet nějaký hardcorový porno stránky, za který by její fotr radši vypláznul nějaký prachy, aby je nechal smazat, a pak jí zakázal kompletně všechnu elektronickou komunikaci… — To nevysvětluje, proč neposlala jediný e-mail. — Ty to vidíš moc jednoduše: seš si jistá, že si nikdy nezašla do nějaký internetový kavárny? Nebo že nepoužila mobil od spolužáka? Vůbec nikdy? Tahle otázka byla určená mně, ale než jsem se dokázala probudit, přešli už k něčemu jinému. Hyena má v hlavě jedinou myšlenku. — Rafiku, ty informace o její matce budeš mít kdy? — Dostaneme to zítra během dne. Zatím nemám na její jméno nic, žádný pojištění, daně ani bankovní účet. Ale všechno bude, o to nemám vůbec strach. Můžeme to udělat jako dneska: dáme se do toho s Lucií a večer pak… — Ne, zítra musíme udělat něco spolu. Pojedeme do Bourges, má tam koncert „Panika v prdeli“. Zajdeme se kouknout na zvukovku. Ty to posloucháš, Rafiku? Něco mezi Rihannou a Lady Gaga? Tentokrát do hovoru zasáhnu. — To jsem ráda, že jsem se dozvěděla, že zítra někam jedu.
Paříž
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170244
— Copak, copak, Derricku, máš na zítřek jiný plány? Bere si Rafika za svědka a baví se. — Málokdy jsem potkala někoho, kdo by se chtěl tolik flákat jako ona. — Asi bych toho požadovala moc, kdybych se o tom chtěla dozvědět předem. Jde tak trochu i o můj čas, že jo. — Žádnej problém, Derricku, příště ti pošlu potvrzení faxem. Obracím oči v sloup, nahlas si povzdechnu, čímž chci dát najevo, že mám dost toho, jak mi říká Derricku a že se mi vysmívá. Obrátí se zase na Rafika. — A je to tady, viděls? Žere mě. Tohle se stane každý. Vlastně je to docela problém. Vždycky jsem ti, Rafiku, říkala, že u testosteronu není důležitá kvantita, ale kvalita. Ten můj z nich dělá čubky, ani nedokážou pochopit, co se to s nima děje. Prostě mě milujou. Druhý den ráno na mě Hyena čeká dole před domem. Tento krát řídí auto s pohonem 4×4, stříbrná metalíza. Nechápu, kde to monstrum vzala. Pomalu projíždíme Paříží. V tomhle autě si připadám jako v kočáře, člověk v tom sedí báječně vysoko a má chuť zdravit chodce a kynout jim rukou jako papež nebo anglická královna. France Gallová zpívá „Si maman si, si maman si“. Tuhle písničku jsem neslyšela už pěkně dlouho. Vybavují se mi prapodivně zřetelné obrazy, na které jsem si nikdy nevzpomněla. Neděle ráno v autě mých rodičů, sedím vzadu, jedeme na víkend k babičce a dědovi a cestou posloucháme pořad „Nevím, dál!“. Pak začne zpívat Michel Berger „Si tu crois un jour que tu m’aimes“ a mně dochází, že to není rádio. Hyena v tichosti řídí, je ponořená do svých myšlenek. Sedí daleko od volantu, drží ho natažený ma rukama. — Nepřijedeme na ten koncert nějak moc brzo?
Dítě apokalypsy
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170244