investicí do značné míry nepřenosnou. Tím, jak jsou jejich strategie, v porovnání s těmi, kdo disponují větším množstvím kulturního a ekonomického kapitálu, daleko více vázány na konkrétní lokalitu, musí daleko efektivněji využívat vše, co tato lokalita nabízí a co může být z jejich hlediska užitečné. V kontextu dané lokality musí odhadovat své šance na trhu práce, lokalitě musí přizpůsobit například i své nároky na bydlení a v neposlední řadě i své rodinné chování. Na trhu práce tito migranti nabízejí především ochotu k numerické i funkční flexibilitě.77 Jak jsme již uvedli, v souvislosti s participací na trhu práce se jeví v této skupině migrantů jako velmi významné to, jak sami svůj pobyt v hostitelské zemi v daném okamžiku vnímají – zda jako dočasný, nebo trvalý. V kontextu sociální integrace to znamená, zda je jejich sociální identita vztahována k místu původu – u těch, kteří svůj pobyt v hostitelské zemi chápou jako dočasný –, nebo je již vztahována k nové destinaci – u těch, kteří usazení se v hostitelské zemi vnímají jako definitivní. Co se však zdá být jasným kritériem v teorii, je v empirické rovině kritériem značně nejistým. Dočasnost nebo naopak trvalost pobytu v ČR mají jen zřídka podobu jasného a definitivního rozhodnutí. Poměrně často jsou různě relativizovány ve smyslu: ‚zatím jsme zde a do budoucna uvidíme…‘, případně jsou vázány na jiné okolnosti, které ani přímo nesouvisí s trhem práce: ‚děti zde již začaly chodit do školy…‘. Jedna z respondentek uvedla, že by později, až bude v důchodu, ráda odešla i s manželem zpět do země původu, a to i přes to, že její děti se zřejmě nebudou chtít vrátit spolu s ní, protože za svůj domov již považují ČR a česky mluví lépe než mateřským jazykem svých rodičů. Přání však není totéž co rozhodnutí a od rozhodnutí může vést ještě dlouhá cesta k činu, jak často dokládají příběhy vyprávěné respondenty. Sama schopnost plánovat budoucnost a aktivně ji vytvářet je u těchto osob z mnoha důvodů omezená. Příkladem může být příběh rodiny, která přišla do ČR již na začátku devadesátých let a požádala zde o politický azyl. Manželé se třemi malými dětmi, ke kterým krátce po příchodu přibylo čtvrté, původně předpokládali, že budou pokračovat v cestě dále do USA, kde žijí jejich příbuzní: „… nechtěli jsme se zde usadit, mysleli jsme, že Česká republika je jenom přestupní stanice… my jsme chtěli emigrovat dál, do Ameriky, protože tam máme část rodiny.“ (žena, 44 let, SŠ, v ČR 16,5 roku, Rumunsko) Vše se však odehrálo zcela jinak, než si představovali, a doposud žijí v ČR. Omezená schopnost aktivně se podílet na tvorbě vlastní budoucnosti vyplývá jednak z právního postavení migrantů nebo azylantů, především v období 77
Moderní kombinací funkční a numerické flexibility je tzv. agenturní zaměstnávání.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170225
před vstupem všech států, o kterých v této kapitole referujeme, do EU, a pak také z nedostatku ekonomického kapitálu a s tím související závislosti na trhu práce. Ze závislosti na trhu práce vyplývá i ta skutečnost, že období, po které migrant vykonává i podřadná, nebo domácími zaměstnanci odmítaná zaměstnání, může být i poměrně dlouhé. Jedna z respondentek vyprávěla o tom, jak pracovala šest a půl roku v pekárně, tedy šest a půl roku pracovala na noční směně, přičemž musela zvládat chod domácnosti se čtyřmi malými dětmi. Tento příběh je však poněkud netypický, protože se z větší části odehrával ještě v době, kdy ani ČR, ani země původu této respondentky nebyly členy EU. Rodina respondentky tak měla na počátku své emigrace daleko menší svobodu v tom rozhodnout se, ve které zemi chce žít, než mají migranti z členských zemí EU v současnosti. Přesto ani v okamžiku, kdy se ČR i země původu respondentky staly členskými zeměmi, neuvažovala o návratu do země původu, ani o odchodu z ČR do jiné země. Přes tři další zaměstnání a i krátké období nezaměstnanosti získala zaměstnání ve firmě vlastněné zahraničním kapitálem. Vedle češtiny musela zvládnout i angličtinu, absolvovala dokonce dvouměsíční školení na Tai-wanu a v době rozhovoru zastávala ve firmě nižší manažerskou pozici. Přičemž na počátku toto zaměstnání nevnímala zcela pozitivně: „… možná první dva, tři měsíce se mi to nelíbilo. Ale řekla jsem si: zkusím to, nevzdám to.“ (žena, 44 let, SŠ, v ČR 16,5 roku, Rumunsko) Zatímco tento příběh je příkladem svého druhu success story, kdy setrvání v lokalitě a odhodlání nevzdat se přineslo respondentce přes všechny obtíže slušné zaměstnání, následující úryvek je z rozhovoru s respondentkou, která alespoň zatím takové štěstí neměla. Vedle podobného odhodlání nevzdat se jako v předchozím rozhovoru tento úryvek dokumentuje i onen druh lokalizované investice. Respondentka, která byla v době rozhovoru bez zaměstnání, odpovídá na dotaz, zda by v České republice zůstala i v případě, že by se jí dlouhodobě nedařilo sehnat nové zaměstnání, následovně: „No zůstala bych, protože jsem si zvykla, protože pět let není rok, jak se říká, ani půl roku. Znám už město, vím, kde jsou úřady, už jsem schopná se ve městě orientovat, ohledně dopravy a ve všem, a prostě to nevzdám. Myslím si, že ta práce se najde a že budu o to bojovat.“ (žena, 26 let, SŠ, v ČR 5 let, Slovensko) V úryvku z jiného rozhovoru je přímo pojem investice spontánně respondentkou použit. Vzhledem k tomu, že respondentka i její muž jsou vysoko-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170225
školáci, významnější se pro přijetí lokální strategie (preference silných vazeb před slabými78) zdá být, vedle samotného času stráveného v dané lokalitě, nedostatek ekonomického, nikoli kulturního kapitálu. „Myslím si, že tam, kde člověk investuje, že vždycky je. Je někdy těžký, je těžké období a někdy jednodušší a myslím si, že je to všude, že všude, člověk když někde investuje, tak si dělá, vytváří určitý základ a takže to by bylo i jinde stejný. Myslím si, že to není důvod, abychom se přestěhovali.“
(žena, 36 let, VŠ, v ČR 9 let, Slovinsko)
Dlouhodobé investice, nejrůznějšího druhu, a samozřejmě očekávané dlouhodobé výnosy z těchto investic, mají větší váhu než krize, zvláště pokud lidé věří, že jde jen o krize krátkodobé. Navíc, jak je patrné z jiného rozhovoru s mužem, který strávil posledních 13 let v ČR, po určité době strávené v zahraničí, není jednoduché vracet se ani do země původu: „Ale teď, v Maďarsku jsem cizinec víc než v České republice… Tady jsem byl cizincem, když jsem přijel, ale už nejsem cizincem.“
(muž, 35 let, SŠ, v ČR 13 let, Maďarsko)
Přes všechny obtíže, které s sebou nese nižší míra kulturního kapitálu, nedostatek ekonomického kapitálu, případně zkušenosti s nezaměstnaností, lokalizované strategie, deklarovaná snaha ‚nevzdat to‘ vytváří pravděpodobně lepší základ pro skutečnou integraci než v případě osob se značným kulturním kapitálem. Délka pobytu v ČR nemusí být nutně tím či oním způsobem vázána na typ zaměstnání, jaké migrant vykonává. Schopnost získat a udržet si zaměstnání není nevýznamná, ale není jediným a pro řadu migrantů ani tím nejdůležitějším důvodem pro setrvání v ČR. Pro ilustraci uveďme ještě jednu citaci. Na otázku, zda by v ČR respondentka zůstala, i kdyby se jí pracovně nedařilo, odpovídá: „Ano, ten můj pobyt tady nesouvisí přímo s pracovním uplatněním. Bydlím tady, proto tady pracuji a ne obráceně. Zaměstnání nebylo to primární.“
(žena, 27 let, VŠ, v ČR 1 rok a 7 měsíců, Polsko)
78 Koncept silných a slabých vztahů (vazeb), především v souvislosti s hledáním práce, uvedl do sociologie Mark Granovetter [1977, 1983]. V českém kontextu tento koncept před nedávnem uvedl Jan Keller [2009] v souvislosti s teorií sítí. Vztahy s blízkými přáteli, kteří se navíc často znají i mezi sebou navzájem, stejně jako vztahy mezi příbuznými, jsou vazbami silnými. „Naopak vazby slabé jsou charakteristické pro moderní svět s jeho množstvím různorodých, více méně nestabilních a přelétavých kontaktů“ [Keller 2009: 21].
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170225