vnímal a vychutnával si ji. Venkovské uši slyší v našich souzvucích jen hluk. Když se přirozené proporce změní, není nic udivujícího na tom, že se obvyklé potěšení nedostavuje. Zvuk s sebou nese všechny své průvodní harmonické zvuky v těch vztazích pronikavosti a intervalů, jichž je mezi nimi zapotřebí, aby vydaly co nejdokonalejší harmonii onoho zvuku. Přidejte k němu tercii, kvintu anebo jiný souzvuk a hle, místo připojení jej zdvojujete: vztah intervalu ponecháváte, ale měníte vztah pronikavosti. Posílením jednoho souzvuku na úkor ostatních rozbíjíte proporci; chcete přírodu vylepšit, a naopak ji kazíte. Váš sluch a váš vkus jsou rozmazlené nevhodně pochopeným uměním. Od přírody neexistuje žádná jiná harmonie než unisono. Pan Rameau1 tvrdí, že svrchní tóny jistého 1/ Jean-Philippe Rameau (1683–1764), jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů a hudebních teoretiků období baroka. V roce 1722 vydal vlivný spis Traité de l’harmonie réduite à ses principes naturels (Pojednání o harmonii, převedené na své přirozené principy). Rameau a Rousseau se stali protivníky ve sporu, jenž má aspekty obecně kulturní i čistě osobní a týká se jak skladatelské praxe (Rousseau je též autorem opery), tak hudební teorie. Významnými mezníky jsou muzikologická
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169883