I rs k o v . t ře t in ě . stol etí
čit, aby na smluvená shromáždění přišli o den později. Na velikonoční pondělí . dubna tak přibližně mužů obsadilo klíčové budovy v centru Dublinu. Patrick Pearse vyšel z budovy poštovního úřadu a užaslým přihlížejícím jménem prozatímní irské vlády přečetl prohlášení o vzniku Irské republiky. Boje s Brity, kteří proti rebelům nasadili dělostřelectvo, vypukly o dva dny později a trvaly do . dubna, kdy se Pearse, mezitím povstalci jmenovaný prvním irským prezidentem, v ruinách dublinského středu města vzdal. Mimo Dublin se do potyček s policií pustilo jen několik skupinek revolucionářů. Celkem zahynulo rebelů, vojáků a civilistů. Velikonoční povstání sice vojensky selhalo, ale brzy se ukázalo, že mělo smysl.
Nástup Sinn Féin a IRA Britové ihned po potlačení povstání zavedli v Irsku výjimečný stav, pozatýkali téměř lidí a vůdců povstání včetně Pearse, Connollyho a Casementa popravili. V podmínkách války se nejednalo o příliš tvrdé jednání, ale irská veřejnost, k povstání zprvu velmi chladná až nepřátelská, na represe a popravy odvážných mužů reagovala citlivě. Projevilo se to neuvěřitelně rychlým příklonem voličstva k Sinn Féin, která se sice povstání nijak neúčastnila, ale v daném momentu představovala jedinou radikální alternativu konstitucionalismu Redmondovy strany. Arthura Griffithe na předsednickém postu strany v říjnu nahradil jeden z velitelů povstání, syn španělského otce a irské matky, narozený v New Yorku, Éamon de Valera ( – ), jehož život Britové ušetřili jedině s ohledem na mínění Američanů. De Valera stanul také v čele Irských dobrovolníků, na jejichž dalším řízení se nejaktivněji podílel další účastník povstání, který okusil britské zajetí, šéf IRB Michael Collins ( – ). Cílem obou organizací, jejichž členstvo se do určité míry překrývalo, bylo mezinárodní uznání nezávislé Irské republiky. Britové do konce . světové války zahnali Sinn Féin do podzemí, ale nemohli zabránit jejímu drtivému volebnímu vítězství ve volbách v prosinci roku , kdy republikáni získali
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169535
Nástup Si nn Féi n a IR A
ze irských křesel. Věrni tradici Sinn Féin mandáty odmítli a . ledna založili Dáil (irsky: parlament), který se ihned přihlásil k republice vyhlášené roku . O měsíc později de Valera díky Collinsovým kontaktům uprchl z britského vězení a stal se prvním irským prezidentem. Collins přijal úřad ministra financí, ale ponechal si rozhodující postavení v řadách dobrovolníků, od té doby známých pod označením Irská republikánská armáda (Irish Republican Army, IRA). Začala dramatická politická hra. Karta mezinárodního uznání na pařížské mírové konferenci neuspěla, neboť spojenci nechtěli zasahovat do britských záležitostí, a navíc Iry podezřívali ze sympatií k Německu. Pro Brity byl požadavek úplné nezávislosti nepřijatelný, takže zbývalo jedině silové řešení. Neposvětil je zdrženlivý Dáil, ale militantní frakce v IRA, které si od politiků udržovaly odstup a nezodpovídaly se ani vlastnímu velení s výjimkou Collinse, jenž o nutnosti násilí nepochyboval nikdy. Byl hlavním architektem tzv. anglo-irské války, která začala útoky na irské policisty a krádežemi zbraní na počátku roku . V průběhu roku a přerostla v intenzivní gerilovou válku, v níž několika tisícovkám bojovníků IRA čelilo na britských vojáků, posílených neblaze proslulými jednotkami Blacks and Tans (oddíly britské policie v khaki a černých čepicích, nasazené proti irským revolucionářům). Ty se souhlasem nejvyšších míst odpovídaly na vraždy a přepady IRA neméně krutými represáliemi, jimž za oběť padlo i mnoho civilistů. IRA na vojáky a všechny tzv. legitimní terče útočila také v Ulsteru, kde se protestanté, politicky směřující k odtržení od zbytku země, obrátili proti katolíkům a vyháněli je ze zaměstnání a z domovů. IRA by Brity porazit nedokázala, ale ti byli k jednání přinuceni veřejným míněním doma i v USA. V prosinci britský premiér David Lloyd George v Londýně delegaci vedené Collinsem a Griffithem nabídl status britského dominia pro hrabství jižního Irska a slíbil, že ke spojení s Ulsterem, který mezitím přijal autonomii v rámci unie s Británií, dojde o několik let později po výroku hraniční komise, jenž znemožní jeho samostatnou existenci. Odmítnutí znamenalo pokračování války a irská delegace souhlasila.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169535
I rs k o v . t ře t in ě . stol etí
Občanská válka Tzv. Anglo-irská dohoda (Anglo-Irish Treaty) ze . prosince položila základy Svobodného irského státu. Stal se jedním z britských dominií, což znamenalo, že jeho hlavou zůstával britský panovník a poslanci jeho parlamentu mu museli skládat přísahu věrnosti. V zemi zůstával britský guvernér s několika symbolickými pravomocemi. Collins s Griffithem po příjezdu z Londýna tvrdili, že úplná nezávislost je otázkou času, ale ostře proti vystoupil prezident Dáilu de Valera následovaný částí Sinn Féin a téměř celou IRA. V lednu Dáil hlasoval ve prospěch smlouvy a o několik měsíců později její zastánce v Sinn Féin podpořila i většina voličů. Tvrdé jádro v IRA trvalo na republice, a proto opět sáhlo ke zbraním. Začala irská občanská válka. Do června , kdy skončila, si vyžádala téměř mrtvých. Při přepadu byl ze zálohy zastřelen i Michael Collins. Do své smrti v létě dokázal vybudovat novou irskou armádu, která IRA nedala šanci. Její předáci, mnohdy veteráni bojů s Brity, byli bez milosti popravováni a internováni. Vítězi v irské občanské války se stali politicky umírnění zastánci smlouvy s Británií. Po smrti Collinse a Griffitha (zemřel roku na krvácení do mozku) se jejich nejvýraznější postavou stal další veterán Velikonočního povstání William T. Cosgrave ( – ), jehož nová strana Cumann na nGaedheal (Strana Irů), založená umírněnou částí Sinn Féin, zvítězila ve volbách roku a spolu s irskými labouristy vytvořila vládu. Ta měla daleko k levicovému sociálnímu nadšenectví radikálních republikánů a v ekonomice i sociální oblasti spoléhala spíše na prověřený britský model. Naděje na připojení Ulsteru vzaly definitivně za své roku . Hraniční komise se sešla, ale její závěry, jež s odstoupením území Severního Irska nepočítaly, předčasně pronikly na veřejnost a komise se pod politickým tlakem rozpadla. Jižanům bylo jasné, že protestanté už sjednocení bez násilí nepřipustí a rozdělení ostrova – s velkou trpkostí vůči Británii – přijali jako prozatímní fakt. Možná i proto irská vláda ve . a . letech neváhala vyslyšet naléhání církevních kruhů, které úspěšně prosadily zákaz rozvodů, antikoncepce a rozsáhlou cenzuru publikací s „neslušným“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169535