NÁSTUP FILOZOFICKÉHO MYŠLENÍ: DOBA ŽELEZNÁ A ŘECKO
97
zela dřevěná xoana, ale ta se nám dochovala jen ve svých drobných napodobeninách. První ženské kamenné sochy, zobrazené v dlouhém oděvu splývajícím k zemi (korai), jsou jen napůl vysvobozené z bloku, ve kterém setrvávají (foto 6: 3–4 a 7: 1). Přesto působí – proti svým orientálním předlohám – dojmem obrovské síly a Řekové je jako takové cítili, podobně jako sochy nahých jinochů, kouroi (foto 8: 1); obojí byly údajně přivazovány, aby neutekly. Tzv. daidalský styl jako by navázal na umění mykénské: trojúhelníkový obličej, do něhož jsou oči, ústa a nos vloženy jako do masky (foto 7: 1), představoval jen základ cesty k dokonalejší syntéze. Masky patří všude k začátkům umění; velmi primitivní hliněné známe ze Sparty. Sochy byly v archaickém Řecku nazývány obvykle kolossoi; měly vztah k tomu, koho zobrazovaly, ale nikdo nepovažoval sochy bohů za bohy samé. Na archaické sochy nazírali Řekové jako na ideální obrazy dokonalé lidské postavy, blízké jejich bohům, kteří měli lidská těla. Proč byli ideální mladíci nazí a dívky oděné? Banální odpovědí je, že mužské tělo viděli sochaři při cvičení v palestře, zatímco dívky, s výjimkou Sparty (srov. foto 16: 1), na veřejnosti necvičily. Další vysvětlení známe z platónských dialogů.: mužské tělo bylo považováno za dokonalejší, neboť se v něm zřetelněji projevuje členění, struktura. Tajemství struktury ženského těla je skrytější a otvíralo se pochopení řeckých umělců pomaleji. Napřed ho vnímali zřetelněji skrze řasený oděv, drapérii, která akt obklopovala. Řasený oděv, drapérie, je vynálezem řeckých sochařů, převzatým od nich všemi uměními Starého světa.36 Obklopuje jako aura akt, dotváří půvab zobrazení, a hra s drapérií patří k nejpůvabnějším stránkám archaické řecké plastiky (foto 8: 2–4). Někdy jsou v drapovaném oděvu zobrazovány i mužské figury. Dalším výtvarným prvkem, dodávajícím půvab, je složitě rafinovaný účes ženských i mužských soch; jeho první zvláště komplikovaná stylizace se nazývá obvykle „etážovou parukou“, neboť i leckteré dívky by nemohly mít dostatečně bohatý vlas na tak složitou konstrukci účesu, splývajícího v pletencích až na ramena. Obličej, zejména u korai, je prozářen archaickým snovým úsměvem (obr. B 26). Zasazení koutků rtů do obličeje (srov. foto 7: 2 a 8: 2–4, 9: 3) bylo jistě technickým problémem, jehož dokonalého řešení archaické umění ještě nedosáhlo, ale snový úsměv vyzařuje ještě pro nás líbeznost výrazu jako výraz vnitřního duševní36) Jisté předchůdce má však v Egyptě, zejména v umění amarnské doby.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169247
98
UMĚNÍ A MYŠLENÍ
Obr. 32. 1–2 Ženy při předení a tkaní, dole Héraklés a trojtělý Geryón, New York a Paříž, okolo 540 př. Kr.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169247
NÁSTUP FILOZOFICKÉHO MYŠLENÍ: DOBA ŽELEZNÁ A ŘECKO
99
ho úsilí. Krása lidského těla činila řeckého člověka podobným bohům a bohyním. Měřítkem dokonalosti svého lidského naplnění, areté, byla pro Řeky míra podobnosti božskému ideálu. Lidské tělo bylo pro Řeky chrámem, jak o něm později mluví Kristus. Ovšem své vlastní tělo viděli Řekové archaické doby jaksi v pohledu zvenčí, a teprve v raném 5. století začali chápat jeho vnitřní mechaniku. Kúroi a korai, ideální sochy mladíků a dívek, představovaly jak lidský ideál, tak obrazy božstev. Podobně jako v architektuře, také v sochařství zdůrazňovali východořečtí Iónové především krásu, půvab lidské figury, proti tvrdšímu duktu svalové a kosterní anatomie, který sledovalo zejména umění Peloponésu se svými těžkoatletickými postavami. Umění Athén a kykladských ostrovů stálo svými lehkoatletickými typy mezi oběma extrémy (foto 9: 1–2). Jmen raně archaických sochařů známe jen málo. Daidalos (pro některé Kréťan, pro jiné Athéňan) je spíše mytickou než reálnou postavou, také rhodští Telchinové byli čarodějníky; první sochy životní velikosti zřejmě působily na diváky magickým dojmem. Archaičtí umělci usilovali o pochopení struktury lidského těla; jedním z jejich hlavních problémů bylo ztvárnění anatomie stojící figury i figury v pohybu. Tak lze sestavit zejména řadu kúroi, nahých soch mladíků, do chronologické řady (foto 6: 2, foto 8: 1 a 9: 1). Oděné sochy dívek, korai, anatomii pod oděvem jen naznačují, a hlavním úkolem umělců bylo kromě půvabu obličeje zpracování oděvu. Hra s drapovanou látkou chitonu, peplu či pláště (himatia) poskytovala velké možnosti výrazu půvabu; většinou šlo o fantazii umělce; drapérie je vynálezem řeckých sochařů, nikoli módních návrhářů. Cheramyova „Héra“ ze Samu v pařížském Louvru (foto 6: 3) připomíná zaoblený sloup, anatomie je pod drapérií jen naznačena, Héra z Olympie má faciální části jen do jisté míry rozmístěny řádně anatomicky (foto 7: 2). Chrámová dekorace postupuje podobným směrem k realističtějšímu zobrazení (foto 7: 2, 10: 1, 11: 1–3, 12: 1–2), podobně jako náhrobní stély a sochy (foto 6: 1, 9: 4 a 10: 2). Soubor pozdně archaických soch korai, věnovaných na athénskou Akropol, představuje nejkrásnější ukázky pozdně archaického dekorativního a půvabného stylu doby konce Peisistratovy tyranidy a vlády jeho synů (foto 8: 3–4, foto 9: 3 a obr. B 26). Snad souvisel zvyk postavit sochy dívek s velkou ctí, kterou bylo zařazení dívek mezi peplofory, ty, které utkaly Athéně nový šat a o panathenajích jí ho pak ve slavnostním průvodu přinesly. Vyřazení Harmodiovy sestry na poslední
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169247