mácku, tam člověk nikdy neví, co se uvnitř skrývá, jaký je tam rozněcovač, jestli časový na určitou dobu nebo nastavený na manipulaci či je to připraveno na odpal elektronicky. Dnes je v elektrotechnice nepřeberné množství možností. Pokud šlo například o kufřík umístěný někde v hale banky nebo obchodního domu, který prokazatelně obsahoval nálož, pak nezbývalo než riskovat. My jsme dříve nebyli nějak zvlášť vybaveni. Dnes už jsou na tom kolegové lépe. Zkrátka a dobře, člověk musel nějakým primitivním způsobem kufřík zaháknout a přes kladku se s tím škublo, aby se zjistilo, zda tam není otřesový spínač, no a když to nebouchlo, kufřík se vzal a odnesl na střelnici. Při práci si člověk čas neuvědomuje. Soustředí se plně na daný problém a snaží se ho co nejodborněji vyřešit. Také jsme jezdili po školách a dělali přednášky. Cílem těchto přednášek bylo, aby děti viděly, jak vypadá munice, jak vypadá granát, jak vypadá náloživo, aby na to nesahaly. Jenomže to brzy začalo mít obrácený efekt. Najednou se mezi dětmi, zejména mezi chlapci, počaly ve škole objevovat náboje. Chlapci si začali hrát na pyrotechniky, což jsme vlastně vůbec nechtěli. Následky neodborné manipulace mládeže s výbušninami jsou převážně tragické. Vzpomínám na případ dvou chlapců, kteří se ve sklepě chtěli podívat do vnitřku dvacítkové protiletadlové střely. Jeden z nich ji upnul do svěráku a snažil se ji rozříznout pilkou na železo. Při prvním pokusu se dostal na prostředek, nic se nestalo, tak začal řezat o kus dál, narazil na detonátor a ono to bouchlo. Ten jeden byl schovanej pod ponkem, zrovna tam něco hledal, takže dostal jen nějakou střepinku, ale tomu druhýmu jedna střepina vlétla pod krkavici, a než vyběhl labyrintem sklepení ven, tak vykr99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169245