Protiprávní jednání Jednoznačně protiprávní byl zásah policie proti obyvatelům squatu Českomoravská a Nová Zahrada v Brně (viz výčet squatů a stručná historie). K porušování zákona a překračování pravomocí ze strany policie došlo i při vyklízení hotelu Varšava v Trutnově, při vyklízení Ladronky a podobně lze hodnotit i postup bezpečnostní agentury při obléhání Milady. Většina razií proti squatterům byla policií později zdůvodňována, jako by šlo o akce proti prostředí, kde se konzumují či distribuují drogy. Zde je nutné podotknout, že anarchoautonomní hnutí jako takové tvrdé drogy odmítá už ze své podstaty a autonomní centra Ladronka, Milada, ale i další squaty otevřeně deklarovaly blokádu tvrdým drogám – Droga podporuje systém. Některé zákroky policie se staly předmětem vyšetřování inspekce ministerstva vnitra a trestního stíhání policistů − šlo však většinou o formální řízení bez vyvození skutečných postihů, které by zamezily opakování podobných případů. Na obranu squatterů několikrát vystoupily i nevládní občanské iniciativy Český helsinský výbor, Host, Nadace Tolerance. Stalo se tak zejména v případě Halky Fouskové, vězněné a souzené za napadení policistky při vyklízení Zlaté lodi, a v případě razií na Českomoravské a na Ladronce. Za zmínku stojí, že iniciátorem vyklizení bývá sama policie, která vyvine na majitele objektu nátlak, aby jej nechal vyklidit. S největší pravděpodobností se tak stalo z popudu protiextremistického oddělení v případě vyklizení Zenklovky a obléhání Milady. Postavení squatterských iniciativ v Čechách a na Slovensku je značně rozporuplné. Přestože bylo jenom v Praze na konci 90. let registrováno přes čtyři tisíce neobydlených domů (je pravda, že řada z nich už byla rekonstruována nebo zajištěna, ale nemalý počet i stržen), aktivně se obsazování v letech 1990– 2002 zúčastnilo odhadem více než tři sta osob, většinou ve věku 17–20 let z anarchoautonomního nebo alternativního prostředí, které v některém ze squatů žily alespoň měsíc. Nemůže97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169240
me tedy hovořit o tom, že u nás existuje skutečné squatterské hnutí s širší sociální základnou, které by pro stávající systém představovalo vážný sociálně-politický problém, tak jako tomu bylo v Holandsku, Dánsku nebo v Berlíně. Tato situace ovšem vyžaduje i jiný přístup, taktiku a postoje k majitelům ze strany celého systému. Možnosti existují Obecně platí, že squatteři mají v podstatě pouze čtyři možnosti: (1) Obrazně řečeno hodit systému rukavici, odmítnout jeho stávající právní řád a hodnoty, a pokud má hnutí dostatečně širokou sociální základnu, pokusit se s podporou radikálních politických, ale i občanských a charitativních iniciativ o prolomení a změnu legislativy − tzn. změnu zákonů v oblasti bytové a sociální politiky, což byl případ Holandska na přelomu 70. a 80. let, ale i Západního Berlína ve stejném období. (2) Kombinovaný přístup – hodit rukavici a zároveň vypracovat projekty na využití zasquatovaných prostor. Pro ně získat podporu odborníků z různých odvětví a ty potom předložit vlastníkům, jednat o nich a zároveň mobilizovat své příznivce pro případnou násilnou konfrontaci. Tedy právní normy akceptovat a pro sebe si vybojovat výjimku. Takový přístup zvolila kodaňská Christiania v 70. letech a squaty ve Východním Berlíně v letech 1989–92. (3) Obsazení legitimizovat kulturně-sociálními aktivitami a projekty s poukazem na údržbu chátrajících objektů a jejich konzervaci. Od počátku se snažit o dialog s majitelem, přesvědčit jej o tom, že tyto aktivity a projekty jsou pro společnost přínosem, a pokusit se alespoň o částečnou změnu ve vnímání této problematiky jak u veřejnosti, tak úřadů i sociálních pracovníků atd., popřípadě si zajistit jejich aktivní podporu, což je jediný možný postup v situaci, pokud hnutí nemá reálnou sociálně-politickou základnu a podporu. Taková je si-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169240
tuace v bývalém Československu bez ohledu na to, co jednotlivé squaty deklarovaly a deklarují. (4) Obsadit a přežívat. Poměrně rozšířený způsob, praktikovaný bezdomovci v různých zemích, a tedy i u nás. Jinými slovy: v obsazených objektech žít pokud možno nenápadně, nezapojovat se do žádných aktivit a tzv. nedělat problémy. Tento způsob se paradoxně vyplácí, a pokud se takoví „squatteři“ vyvarují další trestné činnosti, mohou přežívat i několik let za vědomí policie i majitele. Nevystavovat se zbytečně nebezpečí Fenomén squattingu ve všech jeho podobách je v každém ohledu možné hodnotit pozitivně jako jednu z forem občanské neposlušnosti. Za zvlášť důležité lze považovat to, že ve světě ovládaném tzv. volným trhem, odcizujícím a deformujícím mezilidské vztahy, vznikají spontánně ve squatterských iniciativách komunity hledající jiné formy soužití a organizace než jakými jsou ty, které panují ve většinové společnosti. Příklady Ladronky, Milady, Zlaté lodi, Medáků a dalších jsou zároveň ukázkou fungujících ostrůvků alternativy, které začínaly z ničeho, a přesto se jim podařilo své zdánlivě utopické představy alespoň částečně realizovat. Zároveň s tím se squaty staly pro své obyvatele skutečnou školou. Například většina squatterů z Ladronky je aktivní i dnes, někteří provozují infokavárnu Utopie nebo další infocentrum v Sochařské ulici, popřípadě pracují jako streetworkeři atd. Squaty se též stávají součástí spontánního antifašistického hnutí (dá-li se to tak nazvat). Aktivity s touto tematikou nebo etnické večery bývají do programů zařazovány dost často, a některé squaty se proto staly i terčem fašistických útoků (Sochorka, Buďánka, Ladronka a Zelený dvôr, který byl fašisty dokonce vypálen). Do postavení squatterů se ovšem dostávají i lidé slabších sociálních vrstev, kteří nejsou schopni vzhledem k stoupajícím ži-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169240