Greve se uchechtl. „Naprosto správně. Navíc bude pro Pathfinder jednodušší si přizpůsobit technologii HOTE než obráceně. Proto se domnívám, že pro Pathfinder existuje pouze jediná schůdná cesta. A to je vydat se do světa na vlastní pěst.“ Viděl jsem, jak si zástupci Pathfinderu vyměnili pohled. „Přesto – máte imponující cévé, pane Greve,“ prohlásil předseda představenstva, aniž si povšiml nechtěného rýmu. „Ovšem my v Pathfinderu požadujeme, aby náš výkonný ředitel byl vytrvalec, ten… jak tomu říkáte v personalistické hantýrce?“ „Sedlák,“ pospíšil si Ferdinand s odpovědí. „Sedlák, ano. Pěkný příměr. Tedy člověk, který opečovává všechno, co je na místě, a staví dál kámeni po kameni. Člověk, který je houževnatý a trpělivý. A vy máte za sebou život, který je…, ehm, spektakulární a dramatický, ale neukazuje, zda máte onu vytrvalost a neústupnost, kterou požadujeme od vrcholového manažera, jakého hledáme.“ Clas Greve naslouchal předsedovi představenstva s vážným výrazem ve tváři a nyní přikývl. „Za prvé chci říct, že sdílím váš názor na to, že takový manažerský typ byste měli pro Pathfinder hledat. Za druhé bych neprojevil zájem o tuto výzvu, pokud bych si nemyslel, že jsem ten správný typ.“ „Opravdu jste?“ vyjádřil se druhý zástupce Pathfinderu opatrně. Byl to citlivý člověk, kterého jsem si, ještě než se představil, zařadil jako šéfa informačních technologií. Už jsem pár takových zaměstnal. Clas Greve se usmál. Srdečný úsměv, který nejenže zjemnil jeho žulovou tvář, nýbrž ji zcela změnil. Už jsem ten jeho trik párkrát viděl, trik, jenž měl předvést nezbedného chlapce, jímž také umí být. Mělo to stejný účinek jako fyzický dotek doporučovaný Inbauem, Reidem a Buckleym, intimní úkon, vyjádření důvěry, to, co prozrazuje „teď se odhaluju“. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169226
„Dovolte, abych vám vyprávěl jednu historku,“ usmál se Greve. „Jde v ní o to, co si myslím, že je těžké přiznat. Totiž o to, že nerad prohrávám. Patřím k lidem, které naštve i prohra v házení mincí.“ Místností to zaševelilo. „Ale doufám, že vám poví i něco o trpělivosti a vytrvalosti,“ pokračoval. „S BBE jsem jednou lovil v Surinamu jednoho bohužel celkem bezvýznamného pašeráka drog…“ Viděl jsem, jak se oba zástupci Pathfinderu nevědomky naklonili nepatrně vpřed. Ferdinand dolil do šálků kávu a zároveň ke mně vyslal vítězoslavný úsměv. A ústa Clase Greveho se pohybovala. Propracovávala se vpřed. Prokousávala se tam, kam neměla právo se prokousávat. Křičela? Samozřejmě že křičela. Diana si prostě nemohla pomoct, tak snadná kořist svého vlastního chtíče. Když jsme se poprvé milovali, vzpomněl jsem si na Berniniho sousoší Extáze svaté Terezie v kapli Cornaro. Částečně kvůli Dianiným polootevřeným ústům, vášnivému výrazu obličeje téměř naplněnému bolestí, napjaté žíle a soustředěné vrásce na čele. A částečně proto, že Diana křičela, a já jsem si vždycky myslel, že Berniniho extatická karmelitánská světice křičí, když jí anděl vytahuje šíp z hrudi a chystá se jí ho tam znovu zabodnout. Tak si to v každém případě představuju, dovnitř-ven-dovnitř, obraz božské penetrace, šukání ve své nejnádhernější podobě, ale přesto šukání. Ale ani světice nedokázala křičet tak jako Diana. Dianin křik byl bolestiplným požitkem, hrotem šípu proti ušnímu bubínku, který rozechvíval celé tělo. Byl to žalující a trvalý křik, tón, který jen maličko stoupal a klesal, jako model letadla. Tak pronikavý, že jsem se po prvním milostném aktu probudil s hučením v uších a po třech týdnech milování jsem si myslel, že na sobě pozoruju první symptomy tinitu: trvalý vodopád, nebo v každém případě vodopádek, doprovázený pípavým zvukem, který se objevoval a mizel. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169226
Při jedné příležitosti jsem vyjádřil obavu o svůj sluch, samozřejmě v žertu, ale Diana to vůbec nevzala jako vtip. Naopak se rozčilila a téměř se rozplakala. A když jsme se příště milovali, ucítil jsem její měkké ruce na uších, což jsem nejprve považoval za poněkud neobvyklé mazlení. Až když jsem si všiml, že se její ruce zformovaly kolem mých uší do tvaru sluchátek, pochopil jsem, jaký projev lásky to je. Efekt byl omezen čistě akusticky – křik se mi zavrtával nadále přímo do mozkové kůry –, ale o to byl emocionálnější. Nejsem člověk, kterého hned tak něco rozpláče, ale poté, co mi to došlo, jsem se rozvzlykal jako dítě. Pravděpodobně proto, že jsem věděl, že mě nikdo, nikdo jiný nebude nikdy milovat tolik jako tahle žena. Takže když jsem tu teď seděl a díval se na Clase Greveho s vědomím, že křičela i v jeho objetí, snažil jsem se nemyslet na následující otázku. Jenže stejně jako Diana jsem si nemohl pomoci: zakrývala mu rukama uši? „Stopa vedla většinou hustou džunglí a bažinami,“ pokračoval Clas Greve. „Osm hodin pochodu denně. Přesto jsme neustále maličko zaostávali, vždycky jsme přišli o chviličku později. Ostatní to jeden po druhém vzdávali. Horečka, úplavice, uštknutí hadem nebo obyčejné naprosté vyčerpání. Ten chlapík byl přitom, jak jsem říkal, celkem bezvýznamný. Džungle vás připraví o rozum. Já jsem byl nejmladší, přesto nakonec přenechali velení mně. A mačetu.“ Diana a Greve. Když jsem se vrátil domů z Greveho bytu a parkoval jsem volvo do garáže, zvažoval jsem na chviličku, že stočím okénko, nechám motor běžet a nadýchám se oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého nebo co se to tak ksakru dýchá, v každém případě by to měla být příjemná smrt. „Když už jsme jeho stopu sledovali šedesát tři dní po tři sta dvacet kilometrů nejhorší krajinou, jakou si dokážete představit, zredukovala se naše lovecká skupina na mě a jednoho mladého náfuku z Groningenu, který byl příliš hloupý na to, aby se zbláznil. Podařilo se mi navázat kontakt se základnou a nechal jsem si letecky poslat niether98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169226