MEHMED PŘED BRANAMI
že právě v tomto místě křižáci v roce 1204 vstoupili do města. Nejstarší část těchto hradeb vznikla již za císaře Heraklea I. v roce 627. Další části vznikly za císaře Lva V. (814), zbytek byl postaven ve 12. století za Manuela I. Komnena (vládl neuvěřitelných 62 let od roku 1118 do roku 1180) a Isaaca II. Angela (vládl v letech 1185–1195 a pak opět v letech 1203–1204). Důležitou součástí konstantinopolského opevnění byly hradby chránící Město od moře. Poprvé byly postaveny za Konstantina I. Po dokončení hradeb pozemních za Theodosia I. zahájil novou stavbu hradeb u moře Theodosius II. Hradba byla v těchto místech už jen jednoduchá, neboť žádný významný útok z moře se neočekával, ať již díky tehdejší síle římského loďstva či kvůli navigačním podmínkám (proudy, vítr), o nichž se předpokládalo, že každého tehdejšího mořeplavce od takové akce odradí. Rok 1204 však ukázal, že i toto místo je slabým článkem obrany Konstantinopole, neboť Benátčané dokázali právě tudy proniknout do města. Vjezd do Zlatého rohu býval již od dob císaře Lva III. zajištěn řetězem, který byl natažen na plovácích od Konstantinopole až ke Galatě. Jak se však mělo posléze ukázat, ani to nakonec nezabránilo Osmanům vniknout do zálivu. Ale nepředbíhejme! Vedle hradeb byla v 15. století jedinou byzantskou nadějí efektivní diplomacie. Ta stavěla především na tom, že místy byl v západní Evropě stále ještě živý pocit křesťanské sounáležitosti, byť zkalený církevním rozkolem v 11. století. Ovšem zatímco ve vztahu k Osmanům a regionálním vládcům se byzantská diplomacie mohla pochlubit nejedním důležitým úspěchem, který opakovaně odsunoval otázku řešení konečného statusu města o několik 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169203
1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU
měsíců či let, ve vztazích k západnímu světu, který přitom jako jediný mohl efektivně na obranu Konstantinopole vystoupit, se už tolika úspěchy pyšnit nemohla. Jak ukázalo chování křižáckých vojsk, ať již v roce 1204 nebo během tažení k Nikopoli či Varně, na Západě stále panovala agresivní, až nemilosrdná animozita vůči vyznavačům ortodoxního křesťanství. Obrana Konstantinopole, která sice mohla, ale přesto neměla být spasena před „Turky“, nebyla právě z tohoto důvodu považována za společnou věc. Jak ukázala již čtvrtá křížová výprava, jednalo se především, ne-li výlučně, o věc západní církve. Cílem západu bylo přivést neposlušné východní věřící na správnou cestu, rozuměj pod svou moc. Na druhé straně ochota Byzance podvolit se požadavkům papežské stolice a přistoupit na unii obou církví kolísala v závislosti na míře ohrožení na jedné straně a vědomí politické slabosti „prvního Říma“ na straně druhé. Jednání o unii proto obě strany sice vedly již dříve, vesměs však ztroskotala na tom, že papežská kurie nebyla schopna zaručit či reálně poskytnout vojenskou pomoc (sama za sebe tak učinila jen v případě tažení v roce 1444), nemluvě už vůbec o opozici proti této myšlence v Byzanci samé. V době schizmatu se jednalo o téměř samozřejmou věc, a byzantští císaři proto ve svých schématech pragmaticky kalkulovali s faktickou mocenskou nemohoucností papežství, přičemž však zároveň na druhou stranu předpokládali, že kurie aspoň přiměje některou ze západních zemí k tomu, aby vystoupila ve prospěch Byzance. Ve třicátých letech 15. století se ovšem byzantská říše ocitla již ve značné tísni. Jan VIII. Palaeologus dost dobře nedokázal odolávat tlaku osmanských vojenských úspěchů, které 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169203
MEHMED PŘED BRANAMI
postupně zmenšovaly životní prostor zbytku druhdy vznešené říše. Konsolidovaná katolická církev, která po svém sjednocení (k němuž do značné míry přispělo státnické úsilí Zikmunda Lucemburského) na koncilech v Kostnici a Basileji nalezla dlouho postrádané zahraničněpolitické sebevědomí, mu však pomocnou ruku nepodala, naopak se pokusila situace využít ve svůj prospěch. Papež Evžen IV. svolal, po dohodě s císařem Janem VIII., v roce 1438 do Ferrary koncil, který se měl zabývat právě unií obou církví. Po roce byl koncil přenesen do Florencie, kde se jej účastnil také sám Jan VIII. Kromě něj se za řeckou stranu jednání koncilu zúčastnili patriarcha Josef, iznický metropolita Bessarion, Isidor, metropolita kyjevský, a několik filosofů – Georgios Scholarios, Georgios Amirutzes a Georgios z Trapezuntu. Velká část představitelů ortodoxní církve však zůstala doma a dala tím tak najevo, co si o celém projektu myslí. Podepsáním dohody o církevní unii měl být v roce 1439 – a to především z pohledu latinského – zatlučen hřebík do nejednotnosti katolické a ortodoxní (latinské a řecké, římské a byzantské) církve. Jak ale měly ukázat následující události, hřebík tím byl daleko spíše zatlučen do rakve jednoty církve ortodoxní. Isidor, který měl na Rusi myšlenku unie obou znesvářených církví prosadit, doma příliš nepochodil a důsledkem jeho podpisu pod unijní dohodou, respektive neochoty od něj ustoupit, bylo odtržení ruské ortodoxní církve od řecké. Isidor proto odešel do Říma, kde se shledal se svým kolegou Bessarionem, který rovněž své bývalé působiště v Izniku raději opustil. Také císař Jan VIII. doma zjistil, že jeho idea se setkala s naprosto nepříznivou odezvou, a to 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169203