Stručný pohled na problematiku některých lékařských oborů
nosti trvale se vzdělávající lékařovy osobnosti za pomoci informační technologie v ovzduší etických norem, které jsou páteří paradigmatu lékařské činnosti a útočištěm pacientovy naděje. Důležitým faktorem v činnosti praktického lékaře je čas, který je normativním faktorem úspěšné lékařské praxe. Chyby v alokaci časových možností jsou totiž skrytou základnou pro konkurenci lékařských praxí. Jestliže dává praktický lékař najevo, že nemá pro pacienta čas, dochází k oslabení důvěrného vztahu mezi ním a nemocným, který se nedá později restaurovat ani přechodnými altruistickými postoji lékaře. Praktický lékař je často přetížen řadou administrativních činností. A některé z nich jsou velmi náročné. Sem určitě patří problematika vystavování tiskopisů práceschopnosti. A navíc se zde vnucuje praktickému lékaři, aby řešil problém nízké pracovní morálky. Nutno prohlásit, že problém řešení nízké pracovní morálky není primárně problémem zdravotnictví, a lékaři se nemusí podsouvat úkol, aby kontroloval a řešil nízkou pracovní morálku a problémy s výrobou některých zaměstnavatelů. Praktický lékař je také vystaven rozhodování, které provádí ve značné časové tísni s nedostatečným množstvím odpovídajících informací, nejednou v noční době, a navíc často pod emocionálním tlakem. Rozhodování praktického lékaře bývá tak prvním rozhodováním, které může být dost vyčerpávající, protože ho nelze obejít nějakými taktickými oklikami. Jeho oporou jsou vědomosti, rostoucí zkušenost a rozhled. Snažit se věnovat pacientovi potřebný čas je nepsaným sociálním závazkem lékařské činnosti. Jistě téměř vždy lze najít rozpor mezi představou a očekáváním pacienta a mezi reálnými časovými možnostmi lékaře. Ale pacient pochopí vlídné oznámení, že určité problémy se projednají později. Opačný postoj praktického lékaře, spočívající v hyperaktivní organizaci dyády lékař – pacient ve směru jednostranné preference své vůdčí role z převahy odborných informací, pacienta odradí. Praktický lékař přes všechno časové napětí a tlak nejrůznějších povinností a okolností musí vnímat svého pacienta jako lidskou bytost a měl by být pozorný k nejrůznějším úrovním strádání nemocného. V tomto ovládajícím se laskavém postoji bude snáze realizovat deontologický obsah své lékařské profese. Lékařská činnost je interakcí odborných znalostí etických hodnot i osobních emocí. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169171
J O S E F KO Ř E N E K / L É K A Ř S K Á E T I K A
Postavení a role praktického lékaře definuji v etické oblasti: 1. Lékař jako odborník na straně života Pacient hledá v lékaři osobnost, která ví hodně o životě, o jeho nesnázích, ale přes všechny problémy zůstává vytrvale na straně života, který opatruje a stále oceňuje jako prvořadou a základní hodnotu. 2. Lékař jako komplexní expert Praktický lékař se každodenně setkává s nemocným jako biosociální entitou. Současně však svou diagnostikou i léčením kontaktuje řadu odborností klinické medicíny. Pohybuje se buď na jejich hranici, nebo je překračuje. Dává vlastně nejrůznějším výsledkům smysluplným zařazením hodnotící pozici z pohledu jedinečnosti lidského organismu. V současné době charakterizované vysoce technickou medicínou a narůstajícím počtem chronických onemocnění roste požadavek nemocných, aby se jim věnovalo více času, aby se překonávala určitá asymetrie ve vztahu mezi lékařem a nemocným právě komplexním přístupem lékaře k pacientovi. Už proto, že technický pokrok vyvolává ambivalentní postoje k některým úsekům lékařského umění a relativizuje etické normy. Pacient nechce být jen objektem lékařských technologií, chce zůstat plnoprávným subjektem, který je respektován s duchovními potřebami a jeho sociálním zázemím. 3. Lékař jako průvodce Pacient si nepřeje být registrován jako počítačový soubor dat, ale touží po tom, aby byl vnímán a především přijímán jako jedinečná a neopakovatelná bytost, které je prokazována patřičná úcta i v těch nejproblematičtějších obdobích lidské existence. Je samozřejmé, že pacientovi musí být ponechán patřičný prostor, aby se mohl podílet na tvorbě a kultivaci vztahu mezi ním a lékařem. Doprovázet znamená kráčet společně, vycházet si vstříc i při asymetrickém vztahu, kdy lékař dominuje a nemocný, přes veškerou snahu, průběhem těžké nemoci trpí. Doprovázení naučí nemocného prožívat plnohodnotně svůj život i při omezeních způsobených nemocí. Lékař doprovází nemocného jednak svou kvalifikovanou pomocí, jednak svou upřímnou empatií. Jak správně uvádí Herber také ke specialistovi by měli pacient a praktický lékař přistupovat spolu. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169171
Stručný pohled na problematiku některých lékařských oborů
Lékař má také doprovázet zdravého člověka kvalifikovanou radou, vést ho k uvědomělejšímu způsobu života. Nezapomínat ani na mladé lidi, kteří se dostávají do závislosti na drogách, na hracích automatech i na počítačích. Tato situace však není vyvolána jen ztrátou životních jistot či pozitivních hodnot. Jde o celosvětově velmi ožehavý sociální problém, kdy pozorujeme, že stále více lidí opouští svět povinnosti a podléhá expanzi seberealizačních hodnot. Odstraňovat závislost na psychotropních látkách či na hracích automatech je složité úsilí kotvící ve snaze pozitivně ovlivnit hodnotový systém a hodnotovou orientaci. Ošetřující lékař se má pokusit ukázat těmto pacientům možnosti kultivace schopnosti sebeovládání jako prostředí pro kultivaci tvořivých schopností závislé osobnosti.
4.8 Psychoterapie Vztah mezi psychoterapeutem a pacientem podléhá vždy určitým etickým normám. Ty chrání nejen pacienta, ale i psychoterapeuta před vzájemným zneužíváním. Zkušený psychoterapeut a současně odborník v lékařské etice Šimek zdůrazňuje, že: „Nutnou součástí psychoterapeutova postoje k pacientovi je neutralita, která přikazuje zdržet se mravních hodnocení jeho skutků a nápadů a raději mlčet tam, kde by terapeut jako občan či přítel rozhodně nemlčel. Přesto obsahuje terapeutický vztah řadu mravních složek, ostatně jako vše mezilidské, a je dobré si to občas připomenout.“ I když zodpovědnost, a tedy i mravní nároky leží více na terapeutovi, také na pacienta musíme klást určité nároky. Především musí být klient schopen určité pravdivosti. Jistě ne se rigidně držet pravdy jednou přijaté, ale podmínkou terapeutického pokroku je schopnost, i když občas lidsky selhávající, mít nějaký stabilní názor na sebe a na své blízké a ochotu jej korigovat, když se pravda vnější či vnitřní reality ukáže být jiná. Druhým mravním nárokem na pacienta je jeho věrnost terapeutovi. Ne ve smyslu neurotické závislosti, který pacientovi nedovolí se s terapeutem v určité fázi svého vývoje rozloučit, ale v ochotě zůstat s terapeutem nejen 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169171