NEÚSPĚŠNÉ
POKUSY O VOJENSKOU A POLITICKOU INTEGRACI
EVROPY
ostatním členům, kteří slíbili včlenit do evropské armády jen některé ze svých jednotek, tak měli Němci učinit v plném rozsahu. I když Spojené státy a Británie ve společné deklaraci přislíbily, že budou každý útok na člena EOS považovat za ohrožení vlastní bezpečnosti, ostří paktu nebylo primárně zaměřeno proti Sovětskému svazu, ale především proti Německu.
Zdánlivý úspěch federalistů: Evropské politické společenství S další integrační iniciativou přišel západoněmecký spolkový kancléř Adenauer, když v dubnu 1953 v průběhu návštěvy Spojených států řekl, že společná obrana není představitelná bez společné zahraniční politiky. Toto prohlášení legitimizovalo diskuse o vytvoření Evropského politického společenství (European Political Community; EPC, česky EPS), jež mělo být vázáno na 38. článek smlouvy o EOS. Belgický premiér Paul-Henri Spaak již v polovině roku 1952 navrhl, aby se úvahami o EPS zabývalo Společné shromáždění ESUO (dosud neexistovaly žádné orgány EOS). Zvláštní ministerská rada ESUO s tím vyslovila souhlas. Shromáždění jmenovalo Evropskou ústavní komisi v čele s Adenauerovým vlivným spolupracovníkem Heinrichem von Brentan, která měla do půl roku připravit návrh na EPS. Projekt byl předložen ve stanovenou dobu; stalo se tak ve Štrasburku 10. března 1953; adresátem bylo Společné shromáždění ESUO, rozšířené o několik zástupců velkých zemí tak, aby to 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169111
DĚJINY
EVROPSKÉ INTEGRACE
I
odpovídalo smlouvě o EOS. Delegáti národních parlamentů návrh přesvědčivou většinou hlasů schválili. Během zastávky v New Yorku projekt podpořil i Adenauer. Proti se postavili němečtí sociální demokraté i část francouzských socialistů, kterým se nelíbila silná role Velké Británie. Evropské politické společenství mělo být „základním kamenem“ evropské federace, jíž měly být podřízeny ESUO i EOS. Na základě návrhu smlouvy o 117 článcích měl vzniknout dvoukomorový parlament, jehož dolní sněmovna, tzv. Komora národů, měla být volena přímo; horní komora čili Senát měla být obsazována zástupci národních parlamentů. Na rozdíl od Společného shromáždění ESUO či Rady Evropy měl mít parlament právo schvalovat prostou většinou hlasů navržené zákony. Dále měla být zřízena Evropská výkonná rada, Rada ministrů členských států, Soudní dvůr a některé další, méně významné instituce. Integrační nadšení let 1952–1953 vhodně doplňoval návrh nizozemského ministra zahraničních věcí Johanna Willema Beyena podporující rozvoj hospodářské spolupráce zřízením společného trhu. Návrh byl přijat a vzápětí začala jednání příslušných expertů. Ani EPS však neodpovídalo ideálním představám federalistů, nebo šlo spíše o konfederativní než federativní strukturu. Kvůli problémům s ratifikací smlouvy o EOS se ale nakonec předpokládaná mezivládní jednání o EPS nekonala a projekt neuspěl.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169111
NEÚSPĚŠNÉ
POKUSY O VOJENSKOU A POLITICKOU INTEGRACI
EVROPY
Ztroskotání Evropského obranného společenství Vzepětí federalismu, spojené s debatami o Evropském politickém společenství, rychle vystřídala skepse. Francouzi, kteří s myšlenkou na vybudování Evropského obranného společenství přišli, měli s ratifikací Pařížské a Generální (Bonnské) smlouvy největší problémy. Z dnešního pohledu se zdá, že bylo chybou nepředložit smlouvu o EOS k ratifikaci Národnímu shromáždění ihned; odpor parlamentu vůči ní totiž postupně rostl. Hlavním důvodem byly ústupky, které Paříž musela učinit, aby bylo možné smlouvu vůbec uzavřít. Jak již bylo řečeno, v důsledku společného tlaku Washingtonu a Bonnu neměla být německá armáda začleněna do EOS na úrovni praporů, ale mnohem větších divizí o dvanácti až patnácti tisících mužů. Paříž se vzdala i odporu vůči vytvoření západoněmeckého ministerstva obrany a souhlasila s podřízením evropské armády vrchnímu veliteli NATO v Evropě. Místo jmenování „evropského ministra obrany“, kterým by se stal nejspíše Francouz, byl ustaven Komisariát obrany, plně kontrolovaný Radou ministrů a hlasující na principu jednomyslnosti. Nebyl vytvořen žádný parlamentní orgán. Tyto kompromisy, sjednané Američany a Němci, směřovaly ke zrovnoprávnění Spolkové republiky v EOS, čímž zpochybnily ideu celého projektu – zabránit či oddálit znovuvyzbrojení Německa a jeho přijetí mezi ostatní evropské mocnosti. Zatímco nová Eisenhowerova administrativa (především ministr zahraničí John Foster Dulles) již od nástu101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169111