Když se rozjede v afektu Bára – není síly ani moci, která by ji zastavila. Zkouší poškodit sebe, mě, která jí v tom bráním, nebo svoje bezprostřední okolí. Důvody mohou být rozličné a naprosto malicherné. Jakýkoli neúspěch – stačí dvojka ve škole. Cokoli, co se jí nelíbí nebo co nechce dělat. To, že jí nechci věřit, když mi lže. To, že jsem jí přišla na další podvod (poměrně častá záležitost, protože je vyrábí jako na běžícím pásu). Jednou jsem zjistila, že si z téměř prázdného sešitu vytrhla vzadu stránku tak inteligentně, že jí v přední části strana popsaná vypadla. Protože jsme v tom roce řešily takový problém již asi pošesté, naposledy dva dny před tím, celkem v klidu jsem se Barunky optala, proč, když už musí ze sešitu trhat, netrhá uprostřed, kde by to vůbec nevadilo. Vzhledem k tomu, že jsem v té době již byla zocelená a na mnohé věci včetně upravených sešitů jsem již dávno rezignovala, jsem skutečně nečekala to drama, co následovalo. „To není pravda, já jsem žádnej list nevytrhla, tam žádnej list nechybí!“ ječelo dítě na celý Městec. Vzhledem k tomu, že jsem zpředu vypadlou stránku držela v ruce, začala jsem pochybovat o Barunčině zdravém rozumu a vysvětlila jsem jí (vzhledem k jejímu tak náhle sníženému IQ velmi názorně), že když to vepředu vypadlo („A to vypadlo, to vidíš, Barunko, že jo?“), vzadu zákonitě musí jedna strana chybět. „Ukaž, to neni možný, já si to přepočítám!“ zareagovala naprosto nesmyslně a rvala mi sešit z ruky, aby se mu jala přepočítávat listy. Nebyla jsem si jistá, zda se o mě pokouší spíš infarkt nebo mrtvice. Měla jsem pocit naprostého neskutečna a v uších jsem slyšela mořský příboj. Po půl hodině ječivého řvaní a kopání do podlahy a do nábytku Barunka připustila, že stránka v sešitě bude asi chybět, nicméně stále hlasitěji trvala na tom, že stránku ze sešitu nemohla vytrhnout ona. Vzhledem k tomu, že Kačka byla na škole v přírodě, bylo mi přehledně jasné, že nikdo jiný to být opravdu nemohl. Barunce jsem se celou dobu (pokud jsem se dostala ke slovu) snažila vysvětlit, že v zásadě o tolik nejde, ale že jí takovou blbost těžko můžu věřit. Když Barunka viděla, že mě ani se zvýšenými decibe-
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169110
ly nepřesvědčí, propadla naprostému běsu. Kousala, škrábala, kopala a obviňovala mě, že ji nemám ráda, když jí nechci věřit, že tu stránku nevytrhla. „Já sem to fakt přece nemohla udělat. Fakt, mami, věř mi!“ opět měl celý Městec šanci se přesvědčit, jak macešsky se k Barunce chovám. Kdybych si nebyla jistá, že tu stránku nemohl vytrhnout nikdo jiný, určitě bych jí věřila... Logika jejího obviňování mi ale připadala trochu zcestná. „A to ti mám teda věřit, i když obě moc dobře víme, že mi lžeš? A tím ti podle tebe dokážu, že tě mám ráda, když budu předstírat, že ti věřím něco, co není pravda?“ optala jsem se jí, naprosto v tu chvíli zmatená jejími vyřvávanými požadavky. „Ty mi musíš věřit, musíš!“ zněla další „logická“ reakce. Ujistila jsem ji, že jí budu věřit ráda, když bude co. Po hodině a půl vztekání a trucování Barunka připustila, že stránku „asi“ vytrhla ona. Jindy Barunka pořádala celé odpoledne pod jakoukoli záminkou jednu scénku za druhou (takže už jsem navečer ani nevěděla, jaký byl ten původní podnět), a tak jsem jí kolem páté řekla, že už to nemá cenu, ať se jde raději vysprchovat a jde si lehnout. Odešla s nasupeným výrazem do koupelny, aby se vzápětí rozječela, že tam není ručník. Byla to pravda, ručníky jsem strčila do pračky a ještě tam nestihla dát nové. Protože jsem měla zrovna ruce od těsta, řekla jsem: „Barunko, už jsi velká holka, je ti třináct pryč. Kde jsou ručníky, víš, ze židle tam dosáhneš úplně v pohodě, tak si ten ručník podej.“ Následovala půl hodina srdcervoucího ječení: „Já nemám ručník, já nemám ručník, KDYŽ JÁ NEMÁM RUČNÍK!!!“ Barunka přitom seděla pro jistotu na podlaze, aby bylo jasné, že si opravdu žádný ručník podat nemůže. Byla sobota večer. Měla jsem toho už nějak dost. Vrazila jsem hotové těsto do ledničky, oblékla jsem se a vyrazila ke dveřím. „Jedu na nákup do Kauflandu,“ oznámila jsem klidně vztekajícímu se dítěti, „a očekávám, že budeš osprchovaná a v posteli, než se vrátím.“ Přijela jsem za hodinu a půl. Barunka seděla na stejném místě, kde jsem ji zanechala, a vztekle plakala, že nemá ručník. Zařvala jsem. Zařvala jsem hodně. „Tak si koukej ten ručník vzít a padej se VYSPRCHOVAT!!“ Asi jsem
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169110
se tvářila dostatečně výhružně, protože ještě dvakrát pro formu škytla a pak si ho bez dalších excesů vyndala ze skříně. Bohužel, při jiných příležitostech byla schopna pokračovat ad absurdum. To by jí pak mohla spadnout židle, při vyndávání ručníku by jí mohlo „náhodou“ vypadnout ze skříně pět dalších osušek, cestou zpátky by tou židlí „náhodou“ flákla o dřevěný rantl na dveřích a možná by cestou pro větší efekt ještě stihla šlápnout kočkám do pití... pochopitelně omylem, jak jinak... Dokud jsem nepoznala Barču a Kačku, netušila jsem, kolik lze z jedné situace, při které maminka samou pohodou modrá, vytěžit dalších situací, při kterých maminka už hraje do fialova a skřípe chrupem. Tak třeba Kačka a její mytí rukou. Nevím, co se v té době s Kačkou dělo, dnes se domýšlím, že asi žárlila na Barču, nicméně bylo v našem společném životě děsivé, asi šestiměsíční období, kdy si Kačka odmítala mýt ruce. Tedy, respektive, odmítala si mýt ruce, pokud jsem nestála přímo nad ní. Bylo to k uzoufání – cestou ze záchodu minula koupelnu obloukem, ale na přímý dotaz pochopitelně tvrdila, že si ruce umyla. Marně jsem vysvětlovala, že to není dost dobře možné, neboť jsem byla celou dobu v kuchyni (asi 3 metry volného prostoru od koupelny) a tudíž bych těžko přehlédla, kdyby tam Kačka pobývala. Byla schopna manipulovat s kočičím záchodem a pak jít do ledničky – tedy pokud jsem ji včas neodchytla. Nějaký čas jsem tedy hrála roli četníka – při každém Kaččině odchodu ze záchodu jsem vyskakovala jako čertík z krabičky a volala: „Kačko, ruce!“ Kačka šla do koupelny, já slyšela tekoucí vodu, a byla jsem spokojená... Tedy přesně do té doby, než jsem náhodně zjistila, že Kačka si oplachuje ruce ve studené vodě a mýdlo zásadně nepoužívá. A pak už to nebyla partyzánská válka, ale otevřený boj. Kačka strávila v koupelně cca 2,5 vteřiny, ale pochopitelně tvrdila, že si ruce umyla teplou vodou a mýdlem, ruce si zcela do sucha otřela a ještě stihla otočit kohoutek zpět na studenou! Vzhledem k tomu, že mýdlo bylo netknuté, ručník suchý a od Kaččiných rukou se mohl vznítit papír, odmítla jsem pochopitelně takovému nesmyslu
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169110