ŠPANĚLSKÉ PLAVBY
fázi evropského náporu. Legazpiho výprava v květnu roku 1565 založila na ostrově Cebu první španělskou osadu, která je považována za počátek stálého španělského osídlení Filipín (trvalo až do konce španělsko-americké války roku 1898). Andrés de Urdaneta, pověřený úkolem vyřešit přetrvávající problém návratu přes Tichý oceán k pacifickým břehům Nového světa, se vydal na plavbu, při níž zvolil netradiční trasu: plavil se směrem na sever, ke 42° s. š., na úroveň severního Japonska. V této oblasti působí mořský proud Kurošio a antipasáty, jež plachetnice dopraví ke kalifornským břehům. Odtud bylo možné plavit se směrem na jih – buď k novošpanělskému přístavu Navidad, nebo později obvykle do Acapulka (viz mapa 7). Teprve v roce 1565 tak byla nalezena trasa, která umožňovala navázání trvalého spojení Filipín s místokrálovstvím Nové Španělsko (Mexikem). Pravidelná doprava byla pak po celé koloniální období zajišťována prostřednictvím tzv. manilských galeon, které zprostředkovávaly Španělsku vytoužený obchod s Orientem, především s Čínou. Čínské hedvábí a jiné druhy zboží se touto cestou dostávaly nejen do Mexika, ale jeho prostřednictvím i do zbytku španělskoamerických kolonií, a dokonce i do Evropy. Vedle Nového Španělska se ve druhé polovině 16. století stalo východiskem transpacifických plaveb také Peru. Určitý precedens představovaly už aktivity Hernanda de Grijalva, který jako mořeplavec začínal pod Cortésovým velením v roce 1533, kdy objevil jižní břehy Kalifornského poloostrova, tehdy ještě považovaného za ostrov. Grijalva byl jedním z mála těch, kteří přežili útok tamních indiánů. V roce 1536 byl Cortésem vyslán, aby podpo97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169106
ČAS ZÁMOŘSKÝCH OBJEVŮ
řil Pizarra v Peru, a o rok později měl ověřit pravdivost indiánských legend, které zmiňovaly námořní podnik inky Tupaca Yupanquiho v druhé polovině 15. století. Expedici, kterou inka vyslal, tvořila prý dvacetitisícová posádka na pěti stech vorech, směřující buď do oblasti Polynésie (kde byla později zachycena podobná legenda), nebo Galapág (nálezy keramiky kultury Chimú). Vyprávění o incké námořní výpravě zaznamenali o necelých sto let později španělští kronikáři, a právě na základě těchto údajů se měl Grijalva vydat západním směrem do pacifických vod a zjistit případnou existenci dosud neobjevených ostrovů. (Ve 20. století ověřoval možnost podobných plaveb norský mořeplavec Thor Heyerdahl během své expedice Kon-Tiki v roce 1947 a v jeho stopách se svým vorem Kantuta také český emigrant Eduard Ingriš, žijící ve 40. letech minulého století i později opakovaně v Peru.) Grijalvovu výpravu sotva můžeme označit za úspěšnou: její kapitán byl zabit nespokojenou posádkou, která sice dosáhla Nové Guiney, ale padla do zajetí domorodců. Zbytek mužstva zachránili po několika letech Portugalci. Další významné španělské objevné expedice do oblasti jižního Pacifiku vypravované z Peru byly podniknuty až ve druhé polovině 16. století, kdy se zklidnila místní atmosféra rušená indiánskými povstáními a spory mezi španělskými conquistadory, jež vedly až k ozbrojeným konfliktům. Cílem výpravy, již v letech 1567–1569 vedl Álvaro de Mendaña y Neira a jejímž kormidelníkem byl Pedro Sarmiento de Gamboa, bylo opětovné navázání kontaktů s Orientem, s bájnou a zlatem oplývající zemí Ofir, známou ze Starého zákona. Při plavbě Tichým oceánem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169106
ŠPANĚLSKÉ PLAVBY
narazili účastníci výpravy na souostroví, kde skutečně objevili zlato, a jež proto pojmenovali Šalomounovy ostrovy. Mendañovou představou bylo, že tato území budou osídlena Španěly, a aby tohoto cíle dosáhl, vydal se na cestu zpět. Návrat trval celý půlrok a byly při něm objeveny severněji položené Marshallovy ostrovy. Protože vody jižního Pacifiku nebyly ještě dostatečně prozkoumané, zamířila výprava až do zeměpisné šířky odpovídající kalifornským břehům. Tímto způsobem dosáhla pacifického pobřeží dnešního Mexika a jako další španělská expedice dokázala překonat Pacifik od západu na východ (viz mapa 7). Mendaña sice získal královský souhlas s uskutečněním další plavby tímto směrem, ale k její realizaci došlo až o mnoho let později (jednadvacet od králova souhlasu a skoro třicet let od první plavby). Mezitím se řešily již zmíněné záležitosti spjaté s námořní plavbou do Chile (Juan Fernández, 1574) a s hrozbou pirátských plaveb Magalhãesovým průlivem (Francis Drake, 1578). Právě tehdy Mendañův kormidelník Pedro Sarmiento de Gamboa dostal příležitost k prozkoumání úžiny (1579). Doufal, že Filipa II. přesvědčí o užitečnosti osídlení tohoto území a o nutnosti vybudovat opevnění nezbytná k jeho obraně. Jeho úsilí však vyznělo naprázdno. Teprve roku 1595 se tak mohl Álvaro de Mendaña vydat na svou druhou výpravu do jižního Tichomoří, veden vizí osídlit Šalomounovy ostrovy. Dokladem této představy je i účast řady žen a dětí na expedici, včetně velitelovy manželky Isabely Barretové. Tři lodi, jejichž hlavním kormidelníkem byl Portugalec Pedro Fernandes de Quirós (podle španělské grafiky Fernández de Queiroz), nalezly nejprve nové souostroví, nazvané Mar99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169106