nách. Jeden autobus byl zařízen jako lékárna, jeden jako zubolékařská ošetřovna. Kromě nich zde bylo mnoho dalších vozidel. Cvičení začalo poklidně, ale třetí den, lépe řečeno noc, se ve 2 hodiny ozval poplach a všichni museli nastoupit do vozů, jichž byl plný dvůr. Já jsem měl na starosti sanitku s velkou skříní se čtyřmi nosítky. Vzadu byla obyčejná malá kamínka s komínkem vyvedeným nad střechu k zajištění tepla ve voze. To noční vstávání zavinila vojenská subordinace. Jak se později zjistilo, byl odjezd stanoven na 8. hodinu, ale každá nižší šarže posunula vstávání o hodinu dopředu. Po snídani v 7 hodin nás zavedli do místního biografu, kde před nás předstoupil generál od ženistů a ve svém krátkém, ale rezolutním projevu nám oznámil, že jedeme do lesa, a připomněl maskovací kázeň. „Nechci vidět padnout jediný strom, nechci vysypané cestičky pískem, nechci rozemleté cihly na pěticípé hvězdy.“ Pozoroval jsem nebývalé zděšení mezi důstojníky, neboť „zařezávání“ všech předmětů, vysypávání cestiček a rudých hvězd patřilo vždy k neodmyslitelným atributům každého tábora. V 8. 00 jsme opravdu vyrazili, ale jako řidiče mě překvapila nařízená rychlost: 25 km/hod. a tachometrová vzdálenost mezi vozidly: 25 metrů. Každou hodinu pak desetiminutová pauza pro řidiče, kteří museli vystoupit z vozů, lehnout si na svah příkopu a dát nohy nahoru. Až pozdě odpoledne jsme dorazili na místo určení: borový lesík u Třebechovic pod Orebem. Takticky jsem umístil sanitu i velký stan ošetřovny do lesa poblíž kuchyně. Ostatní vozy i autobusy rovněž zmizely v lese, ale po dvou dnech jsem již pozoroval určitý neklid mezi důstojníky: „Vypadá to všechno tak nevojensky.“ A za chvíli již bylo vidět tu padat strom, tam se vyrovnávaly autobusy do řady. Další dny se začaly již i rýsovat cestičky a sem tam i rudá hvězda. Sedmého dne přijel generál od ženis97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169098
tů na kontrolu, pochválil ošetřovnu i kuchyň za vzorné zamaskování a pak jsem viděl již jen schlíplé uši důstojníků, které generál peskoval ještě dlouho do noci. Auta opět couvala do lesa, rozprašovaly se cestičky a mizely rudé hvězdy. Jinak plynul čas klidně, trávili jsme jej sbíráním borůvek a hub, opalováním a očekáváním příjezdu „načálstva“. Měli jsme na všech silnicích hlídky s vysílačkami, aby nás včas upozornily na kolonu vozidel s nejvyšším velením a mohli jsme, než urazí těch zbývajících 20 km do tábora, dát vše do vzorného pořádku. Nicméně zažili jsme velké překvapení – to když se jednoho dne na palouk sneslo několik helikoptér a z nich se vyrojilo tolik zlata na výložkách, až nám z toho zrak přecházel – šlo totiž o cvičení Varšavského paktu. Šok byl dokonalý, z lesa se vynořovali vojáci v košilích i bez nich, s ústy od borůvek, na plastické mapě se sušily houby. Tehdejší ministr národní obrany Lomský (zvaný Lomikar) nahlédl do autobusu, pak se postavil na schůdky a 5 minut plynně nadával. Nakonec vše dostalo normální ráz, neboť se cvičilo již třetí rok podle stejného scénáře, takže všichni všechno znali. V podstatě se nepřítel zahnal na čáru Karlovy Vary – Plzeň, ve Středoklukách vybuchla malá atomová puma a další den nepřítel již mizel za hranicemi naší republiky. My jsme se stěhovali do lesa u Řevničova, poblíž koupaliště „U Bucku“. Velení se druhý den vypařilo a my jsme zde zůstali, také proto, abychom zkonzumovali nahromaděné zásoby jídla. Jinak jsme se denně koupali na zmíněném koupališti, večer za námi přijíždělo lesní kino, a teprve po týdnu nám bylo povoleno vrátit se do Prahy.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169098