úsudek, nemůže pominout výpovědi amerických a britských dokumentů o souvislostech, přípravách a průběhu postupimské konference. Snad alespoň v tom dá autorovi za pravdu, že pokud není profesionální historik, tyto dokumenty dosud neznal. Ostatně, jak dokazují svým dílem, neznají je ani mnozí „profesionálové“. Na počátku 3. tisíciletí již v euroatlantickém prostoru pevně zakotvil názor, že státy patří všem jejich obyvatelům a že většiny v nich, pokud existují, se musí s menšinami dohodnout „na podkladě spravedlnosti a rovnoprávnosti“ nebo jim musí dovolit osamostatnit se. To se dnes přijímá v celé Evropě, a dokonce i na Balkáně. V Československu se to po 2. světové válce v důsledku předcházejícího stoletého vývoje nestalo, ale v zájmu požadovaného „návratu do Evropy“ je nutné poválečné události reflektovat. Na tehdejším vyhnání Němců z Československa se po více než půl století nedá již fyzicky mnoho změnit. Lze však pochopit, že takové věci nepatří do civilizovaného světa, a jasně se od nich distancovat. Tomu brání stejná koalice, jaká se vytvořila za 2. světové války. Dnes ji představují duchovní dědici Edvarda Beneše a nepoučitelní komunisté předminulí, minulí i přítomní. Ostatně právě mnozí z nich jsou dnes velkými Benešovými oslavovateli. Mýtus o postupimské konferenci používají jako svou zbraň. Obranou proti ní je prostý popis skutečnosti. Obranou proti mýtům vždycky bylo, je a bude poznávání fakt.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169087