úsudek, nemůže pominout výpovědi amerických a britských dokumentů o souvislostech, přípravách a průběhu postupimské konference. Snad alespoň v tom dá autorovi za pravdu, že pokud není profesionální historik, tyto dokumenty dosud neznal. Ostatně, jak dokazují svým dílem, neznají je ani mnozí „profesionálové“. Na počátku 3. tisíciletí již v euroatlantickém prostoru pevně zakotvil názor, že státy patří všem jejich obyvatelům a že většiny v nich, pokud existují, se musí s menšinami dohodnout „na podkladě spravedlnosti a rovnoprávnosti“ nebo jim musí dovolit osamostatnit se. To se dnes přijímá v celé Evropě, a dokonce i na Balkáně. V Československu se to po 2. světové válce v důsledku předcházejícího stoletého vývoje nestalo, ale v zájmu požadovaného „návratu do Evropy“ je nutné poválečné události reflektovat. Na tehdejším vyhnání Němců z Československa se po více než půl století nedá již fyzicky mnoho změnit. Lze však pochopit, že takové věci nepatří do civilizovaného světa, a jasně se od nich distancovat. Tomu brání stejná koalice, jaká se vytvořila za 2. světové války. Dnes ji představují duchovní dědici Edvarda Beneše a nepoučitelní komunisté předminulí, minulí i přítomní. Ostatně právě mnozí z nich jsou dnes velkými Benešovými oslavovateli. Mýtus o postupimské konferenci používají jako svou zbraň. Obranou proti ní je prostý popis skutečnosti. Obranou proti mýtům vždycky bylo, je a bude poznávání fakt.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169087
PŘÍLOHY
PŘÍLOHA 1 INSTRUKCE E. BENEŠE PRO MINISTRA J. NEČASE (Polovina září 1938) (Přetištěno z knihy Josef Kalvoda, Z bojů o zítřek. Dokumentace. II. díl. Toronto 1996, s. 161. Podtrhl E. Beneš.)
I. min. Nečas: 1.) Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Českosl. 2.) Musí být krajně tajně držen, nesmí být nic publikováno. 3.) Musí býti umluven tajně mezi Francií a Anglií po přesném našem vymezení rozsahu území, které bychom my postoupit mohli, neboť je nebezpečí, že ve chvíli, kdy připustíme princip, na konec oni ustoupí Hitlerovi a dají všecko. 4.) Pak by musel býti celý plán už hotový Hitlerovi jako poslední koncese s jinými koncesemi vnucen. 5.) Znamenalo by to, že by se Německu dostalo tolik a tolik tisíc km2 (já sám nevím, ale bylo by to asi 4–6000 km2 – v té věci se nevázat) pod podmínkou, že by si vzal aspoň 1,500.000 až 2,000.000 německého obyvatelstva. Znamenalo by to tudíž přemísťování obyvatelstva, při čemž by demokraté, social. židi zůstali u nás. 6.) Jiné řešení by nebylo možné, poněvadž by jinak se postavila otázka prostého dělení republiky. Proto celá myšlenka je krajně nebezpečná a kdyby se ležérně pustila, byla by to katastrofa. 7.) Dejte také pozor – mohli by Vám provést s tím nějakou neloyálnost – člověk nikdy neví. 8.) Při plebiscitu uveďte, že nás chtějí dostat do situace, aby President Beneš vydal několik set tisíc demokratů, social. židů do masakru, jaký byl v Rakousku a jinde, do barbarství antisemitického vraždění a hanobení a do koncentračních táborů. To on neudělá. A kdyby je chtěli přece jen nějak zachránit, že tvoří nový problém národnostní. Jakmile by totiž bylo známo, že bude plebiscit, tož všichni demokraté, social. židi atd. z území toho utečou, my budeme míti vnitřní
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169087
emigraci a nad to problém národnostní řešen nebude. – Plebiscit je prostě technicky a právně nemožný. Ukázat také na mapě, jak by po plebiscitu náš stát svou formou a posicí Německa vypadal. 1.) Neříci, že to pochází ode mne. 2.) Neříci nic Osus. a žádat, aby s ním nebylo o tom mluveno. 3.) Tyto papíry zničit. (Pozn. aut.: Š. Osuský (v bodě 8.2) byl československý vyslanec v Paříži [!].)
PŘÍLOHA 2 MEMORANDUM ČESKOSLOVENSKÉ VLÁDY O PROBLÉMU NĚMECKÉ MENŠINY V ČESKOSLOVENSKU Z 23. 11. 1944 (Prameny: DIT, s. 538–548, ČSNO, s. 303–308 (oboje v anglickém originále); český překlad je zde přetištěn z časopisu Střední Evropa, 6, 1990, č. 17, s. 66–73; zvýraznění v originále; dodatky uvedené v textu se zde nepublikují.)
I. 1. V dnešní době se všeobecně uznává, že národnostní menšiny – tj. menšiny, které samy sebe považují a jsou považovány za část jiného národa než toho, na jehož teritoriu žijí – představují vážný zdroj třenic a konfliktů mezi národy, hrozbu vnitřnímu a mezinárodnímu míru a potencionální nebezpečí pro bezpečnost státu, v němž se nacházejí. Nadto byly v minulosti využívány jako nástroj politického tlaku a expanzionistických plánů i jako záminka pro agresi. To se týká obzvlášť německé menšiny – především ve státech hraničících s Německem – která byla jedním z nejúčinnějších nástrojů zkázy evropského uspořádání po první světové válce. 2. Je zřejmé, že problém nelze vyřešit teritoriálními změnami: fakticky to, co dává vznik menšinovým problémům, je nemožnost nalézt takovou hraniční čáru, která by neponechala menšinu na jedné nebo na obou jejích stranách, neboť evropské menšiny nikde nežijí v uzavřených skupinách a nesmíšeny s ostatními národnostmi. Pouhá skutečnost, že menšinové obyvatelstvo má v určitém okrsku početní většinu, ještě neopravňuje k nárokům na národní suverenitu, zvlášť když jako v Čechách takové okrsky tvořily od nepaměti s ostatní zemí geografickou, historickou, politickou, ekonomickou, sociální a kulturní jednotu uvnitř přirozené obranné hranice. Národ, který vlastnil tuto hranici od počátku svých dějin, se jí nemůže zříci jenom proto, že agitace agresivního souseda popichovala obyvatelstvo pohraničních okrsků, aby se sjednotilo s cizím státem. Tímto způsobem
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169087