Ko l o n ie a v álk a za nezávi sl ost
98
Hamilton, neboť jej přes stanické rozpory považoval za nejvhodnějšího kandidáta na prezidentské křeslo. Poté, co dostal hlasy deseti států, zasedl autor Prohlášení nezávislosti a vůdce demokratických republikánů do nejvyššího úřadu země, aby hájil zájmy plantážníků, ale i prostých farmářů a všech neprivilegovaných občanů Unie. Vítězstvím demokratického proudu se před americkou společností, navzdory republikánským heslům dosud spoutanou normami a konvencemi zděděných hierarchií, otevřely nové perspektivy. Revoluce záhy zrodila své dějepisce. Ti nejprve zachytili sled vzrušujících událostí ve státech, kde žili: Jeremy Belknap v New Hampshiru (Dějiny New Hampshire do roku 1790 I–II, 1784–1791), David Ramsay v Jižní Karolíně (Dějiny revoluce v Jižní Karolíně, 1785). Teprve po Jeffersonově vítězství v prezidentských volbách vznikala díla pohlížející na revoluci jako na významný předěl nejen politický, ale také ideový, který Americe vedle nezávislosti přinesl i vládu lidu a osvícených republikánských zásad. První se nelehkého úkolu vylíčení revoluce jako celonárodního hnutí ujala již téměř osmdesátiletá vlastenka Mercy Otis Warrenová, která v roce 1805 vydala Dějiny vzniku, průběhu a ukončení americké revoluce, promísené životopisnými, politickými a mravními postřehy. Warrenová, sestra proslulého rebela Jamese Otise a přítelkyně řady revolučních předáků, využila korespondence a písemností, které měla k dispozici, aby z nich sestavila apologii prostých Američanů v boji za občanské a náboženské svobody v duchu jeffersonovské demokracie, jíž byla rozhodnou stoupenkyní. Druhou významnou práci o revoluci z počátku 19. století Obecné dějiny Spojených států amerických (1810) sepsal Benjamin Trumbull, který podobně jako Warrenová pocházel z Nové Anglie. Vedle historických děl vznikaly již koncem 18. století také první práce zabývající se podivuhodným výkonem republikánské státovědy – federální ústavou. Kromě již zmíněných Listů federalistů (1788) J. Madisona, A. Hamiltona a Johna Jaye, které měly v bojích o ratifikaci vyvrátit argumenty antifederalistů, bylo konstitučnímu zřízení věnováno Zkoumání hlavních zásad federální ústavy z pera tvůrce prvního amerického slovníku Noaha Webstera a Zkoumání ústavy od národohospodáře a podnikatele Tenche Coxe.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169055
99
Vál ka a vzni k Un ie
Po skončení bojů se v novém státě dostaly ke slovu i literární múzy. Mezi básníky vynikl Philip Freneau, rozhodný stoupenec svobody, který pod vlivem revoluční zkušenosti oslavoval ve svých poémách vedle americké přírody a „ušlechtilých divochů“ i vlastenecké bojovníky proti tyranii (Na paměť statečných Američanů, Památné vítězství Paula Jonese, Bitva na Erijském jezeře). Pozemkový spekulant, diplomat a oddaný demokrat Joel Barlow oslavil republikánskou Ameriku básní Kolumbiáda (1807), jejíž jádro napsal již v 80. letech. Literárně činná Mercy Warrenová ještě před prací na dějinách revoluce uveřejnila své Dramatické a různé jiné básně (1790). Ve stejné době se na americký knižní trh dostal také první román domácího původu Síla lásky (1789) od Williama H. Browna, následovaný velmi oblíbeným sentimentálním dílkem Charlottin chrám (1790) Susanny Rowsonové, herečky a novelistky anglického původu. Skutečným zakladatelem americké romanopisecké tradice se však stal až Charles Brockden Brown, který mezi léty 1798–1801 stačil napsat a publikovat řadu gotických romanet prosycených moralistními, sentimentálními i hrůzostrašnými prvky (Arthur Mervyn, Ormond, Edgar Huntley, Jane Talbot). Revoluční události ovlivnily i začínající americké výtvarné umění, především malíře, kteří vytvářeli první portrétní galerii vedoucích politiků a vojevůdců (Charles Peale, Gilbert Stuart). Velkolepé válečné i státnické výjevy podnítily rozmach panoramatického žánru, v němž vynikl zejména John Trumbull (Bitva na Bunker Hillu, 1785; rozměrná nástěnná malba Prohlášení nezávislosti, 1786–1794). Historickými a náboženskými motivy se inspiroval William Dunlap.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169055
Od regionální mocnosti ke světové velmoci Jeffersoniánská expanze Vyřešení vnitřních problémů federace a úprava vztahů s Británií a Španělskem Jayovou a Pickneyovou smlouvou zaručily Unii domácí stabilitu a bezpečnost na mezinárodní scéně, tím spíš, že pozornost evropských velmocí poutala francouzská revoluce. USA využily příznivé situace a postavení neutrála k obchodní expanzi pokračující i za napoleonských válek. Zvolením Thomase Jeffersona třetím americkým prezidentem právě v této době, v roce 1800, se navíc dostala do úřadu výrazná osobnost, která v uplynulých desetiletích prezentovala nejen ucelenou představu politického uspořádání stávajícího státu, ale také program jeho dalšího rozvoje s ohledem na místo ve světě. Už v roce 1786 formuloval Jefferson v obecných rysech plán na vytvoření celokontinentální americké federace založené na principech proklamovaných reprezentací Spojených států. Obava z negativního vlivu hispánské civilizace na tyto principy v případě jednorázového ustavení federace s hranicemi tvořenými břehy kontinentu vedla Jeffersona k návrhu postupné anexe částí hispánské Ameriky. Teprve po plné akulturaci nových občanů Unie a jejich začlenění do anglosaské společnosti měla být připojena k federaci další část kontinentu až by nakonec zahrnovaly Spojené státy celou Ameriku. Na počátku roku 1803 se Jeffersonovi a stoupencům jeho názorů naskytla příležitost začít s realizací plánu koupí pravobřežní části mississippského údolí. Ta patřila podle dohody mezi Francií a Španělskem z roku 1762 a následné pařížské smlouvy (1763) Španělsku, jež ji ovšem Smlouvou ze San Ildefonsa (1800) vrátilo opět Francouzům. Pro Napoleona představovala Louisiana první krok k vytvoření velkého amerického koloniálního impéria Francie, které kombinací bohatství cukrových ostrovů v karibské oblasti a kolonizačními možnostmi úrodného údolí Mississippi přinese Paříži vítězství v soupeření s Británií. Neúspěch kolonizačního projektu v roce 1802–1803
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169055