srovnala dost věcí. Snažila jsem se vymyslet, co pro mě nemoc znamená. První myšlenka byla – BOJ. Ale proč, proč já mám za něco bojovat? Celý svůj život jsem za něco bojovala – tedy alespoň v myšlenkách. Pro mě byl prostě život boj, kde nic není zadarmo. Dokonce si vzpomínám na situaci, kdy můj přítel dostal od svých rodičů peníze na byt a já jsem se ho snažila přesvědčit, že to není dobře, že to nemůže být tak snadné, že si společné bydlení musíme vybojovat – tedy vydělat dost peněz. Nesmysl. To říkám teď. Něco je člověku dáno a něco ne. A to, co mu „samo” sklouzne do rukou, toho by si měl vážit a využít toho. Teď už to mám snad srovnané a moje odpověď je pevná: ANO, chci se uzdravit. Teď řeším takový problém. Moje maminka má ještě oba rodiče – babičce i dědovi je oběma 80 let. Nikdy jsem k nim neměla moc vřelý citový vztah. Ale s maminkou jsou hodně v kontaktu. Když jsem onemocněla poprvé, rozhodly jsme se (tedy teď už vím, že to rozhodnutí udělala maminka a já jen souhlasila), že jim o nemoci neřekneme. Měly jsme strach o jejich zdraví a myslely jsme si, že by to nikomu neprospělo, protože bych byla pod neustálou palbou otázek, jak mi je apod. Babička s dědou jsou „ze staré školy“, pro ně je rakovina rozsudek smrti. Nechtěla jsem jim ublížit. Když mi slezly vlasy, řekly jsme, že mám na hlavě nějakou vyrážku a aby se dala mazat, vlasy musely pryč a při návštěvě jsem měla hlavu obvázanou fáčem. Blbost, ale zabrala. A teď je tu ta situace znovu. Maminka opět rozhodla nic neříct a já souhlasila. Jenže vlasy vypadaly jaksi dříve, než jsme měly v plánu (už jsem holohlavá). Maminka na to reagovala dost prudce: „Jak to? Takhle brzy? Co řeknu babičce a dědovi?” A mně najednou došlo, že tady jde ale o mě. Musí to být moje rozhodnutí. Já už přeci nechci, aby o mně rozhodoval někdo jiný. To je sice pěkný, ale JAK se rozhodnout. Jedna má část říká – určitě řekni PRAVDU (chci žít pravdivě – mravně, jak říká VV, navíc vím, že se mi to někde vrátí) a další část říká NEUBLIŽUJ jim tím, že jim to řekneš. Je to pro mě hodně těžké rozhodnutí. A taky se teď dost zabývám myšlenkou, co budu dělat, až se uzdravím. S programováním jsem sekla hned po etikoterapeutickém semináři. A ani v nejmenším toho nelituji. Řekla jsem si: „Zavři oči a představ si, co bys chtěla ze všeho nejvíc dělat. Co by tě nejvíc bavilo. Nepřemýšlej, jestli je to možné nebo ne. Co OPRAVDU chceš.“ A myslím, že jsem na to přišla. Já bych se hlavně chtěla bavit a být na vzduchu – venku. Ne zavřená někde v kanceláři. Vždycky mě moc bavilo účastnit se pořádání táborů pro děti a vymýšleni různých her. Taky mám instruktorský kurz lezení na stěně. S kamarády horolezci (moc jich nezbylo, neudrželi jsme se v kontaktu) jsme snili, jak by bylo prima pořádat pro firmy různé teambuildingové a outdoorové programy. Koukla jsem na in-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169052
ternet, takových firem je! Takže, co mi brání to zkusit – až to půjde. Vůbec nic. Vím, nebude za to moc peněz, ale budu se bavit, budu spokojená, budu žít život naplno. Alespoň tak si to teď představuji. Největší váhu vidím v tom, že já někde v sobě přesně vím, co chci. Ale je to schovaný. Občas něco probleskne ven a já to velmi často ignoruji. Tohle se ale chci naučit – poslouchat sama sebe. Je to hrozně těžké, nevím přesně, jak na to. To jsem se tedy rozpovídala, ale už mi není ani tak moc špatně. Přeji Ti hodně síly a hezky užívej jara. Dita V pátek 30. 3. vyšetření na magnetické rezonanci. Při napíchnutí žíly si nechávám zavést flexilu rozhodnutá spláchnout současně i odběr krve, který mě jinak čeká zase v úterý. Krev teče tak pomalu, vytahuji ji očima, sestra taky, jenom ať mě nemusí píchat znovu! Podařilo se. UFFFF. V úterý pro výsledek k MUDr. Císařové. Je to pryč! Metastázy zmizely! Nějak nechápu: „Takže se dá říct, že je to pozitivní zpráva?“ „Velmi, velmi pozitivní! Ale léky budete užívat dál.“ Jistě. Mám pocit, že výsledek lékařku téměř překvapil. Předepisuje další dávku léků, Aromasin, Bondronat. „Nechcete ten Bondronat přece jen v těch infuzích? Bylo by to jednou měsíčně, před tím vždycky na odběr krve a ke mně, jinak přijdete až za dva měsíce.“ Domlouváme se, že zavolám, rozmyslím si to. Ale mám tušení, že to nechám na tabletách. Čím míň se tam budu zdržovat, tím líp. Doma s Františkem deci červeného na oslavu. Ale zatím žádná radost. Pocit jako po zkoušce na vysoké, jenom nohy mě nebolí. 15. 5. 2007. Plné noviny zítřejšího Českého dne proti rakovině, např. titulek: „Za 30 let vzrostl výskyt zhoubného nádoru prsu o 120 procent“ – cit.: „Za posledních 30 let v ČR stoupl výskyt rakoviny prsu u žen o dramatických 120 procent, a to je nejvíc ze všech druhů rakoviny. Ročně onemocní přibližně 6 000 žen a 2 000 z nich zemře. Česká republika je spolu s Itálií na 16. místě v Evropě a v počtu zemřelých zaujímá spolu s Německem jedenácté místo.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169052
„Jsou to otřesná čísla, a i když ženy o rakovině prsu dnes už hodně vědí, přesto stále prevenci nevěnují dostatečnou pozornost,“ vysvětluje profesor Zdeněk Dienstbier, předseda Ligy proti rakovině. Prevencí se ovšem rozumí, jak z textu dále plyne, preventivní vyšetření na mamografu. Nic proti němu, ale je tohle opravdu prevence? Spíš mi to připadá jako zjištění, jestli už rakovinu mám nebo ještě ne. Právní prevencí jsem ve své praxi vždycky rozuměla to, že lidem vysvětlím, co říkají zákony a jak se chovat, abychom je neporušovali a co nastane, když je porušíme, jaký důsledek, jaká sankce. Tady se prevencí hlavně rozumí zjišťování, zda už sankcionováni jsme, k porušení už došlo. Jo, já vím – nevíme čeho, že? Ale nevíme to opravdu? Nebo to jenom nechceme vědět? Stojíme opravdu o pravdu? To není ze mě, to říká Vladimír Vogeltanz. Co by se stalo, kdybychom na to přišli? Joj, to je nepříjemný, to bolí, to vědomí, že si za to můžu sama. Ale změnit to, změnit svoje navyklé chování, svoje zlozvyky? Nebo dokonce myšlení? Jo, tak to bolí ještě víc, můžu potvrdit. Ale pojďme dále – dále se dovídáme o nejnovějších lécích – Herceptinu a Avastinu. Jsou úžasné, ten první může vyléčit až 90 % žen z těch, pro které je vhodný, což je ročně asi 300. „Je to lék, který doslova může zachránit ženám život,“ říká docent Luboš Petruželka, přednosta onkologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. A od ledna by měl být k dispozici i Avastin, tentokrát ročně pro cca 400 žen s metastázami. „Pacientky sice nevyléčí, ale oproti standardní léčbě jim dvakrát prodlouží dobu do zhoršení onemocnění,“ uvedla primářka Petráková. Oba dva léky jsou samozřejmě velmi nákladné. A dále článek „Prevence začíná už v dětství a rodině“, profesor Zdeněk Dienstbier – cituji: „Jsme přesvědčeni, že jednoduchou změnou životního stylu rodiny se dá zabránit vzniku až poloviny nádorových onemocnění.“ Hm. Souhlasím, až na to, že moc jednoduše to zrovna nevidím, asi pod tím stylem vidím něco jiného. „Má-li dítě v rodině vzor, vidí-li, že rodiče nekouří, jedí zdravě, mají dostatek pohybu, pak si tyto návyky přinášejí do života a jsou pro ně samozřejmostí.“ Hmm. Hezký, v takové rodině jsem vyrůstala, zdravě jsem jedla vždycky, nekouřila, pila velmi střídmě a jen občas, s pohybem to taky kdysi špatný nebylo… Že bych byla výjimka potvrzující pravidlo? A nebo je ten životní styl ještě o něčem jiném? Že by to nebylo jen o zdravé stravě a dostatku pohybu? A pak ještě Evropský kodex proti rakovině a přehled varovných příznaků a toho, na co máme nárok. Jo, fajn, je to hodně, mnohem víc než ještě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169052