Nazítří jsem se rozpomněla, že mám jít do práce. Hodila jsem na sebe oblečení, zavolala si taxíka a v podstatě vyběhla z domu. Jako zázrakem mi naskočilo, co se ode mě u přepážky čeká. Bylo to jako přepnout na autopilota. Alison si mě celý den nevšímala a mně to vyhovovalo. Měla jsem pocit, že si mě nevšímá nikdo. Někdy odpoledne mi došlo, že to nejspíš bude tím, že jsem neviditelná. Nebo mě možná je vidět jen v určitém světle, jako ty světle hnědé můry, co vylétají z oblíbených svetříků. Postupně mě to začalo trápit, až jsem si došla pobrečet na záchod. Zatímco jsem tiše kvílela, někdo k mojí kabince přišel a zaklepal. Samozřejmě Alison. Poznala jsem její usedlé boty. Málem jsem na záchodě padla na kolena a zlíbala je. Pojď ven, řekla, musím ti něco říct. Umyla jsem si ruce a pobídla ji, ať to vybalí. Pojď ke mně, holka, odpověděla sladce a objala mě. Položila jsem jí hlavu na rameno. Kéž bys byla moje máma, řekla jsem. To s dovolením odmítnu, odpověděla a podívala se na mě trochu z odstupu. Jsi nejhorší potomek na světě. Vážně tvoje rodiče lituju. Bylo mi jedno, co říká, hlavně že na mě mluvila. Založila si ruce na hrudi. Víš, jak jsou rozhození? zeptala se. Jak je mně a Tomovi? Máš tušení, co to bylo za ostudu, takhle po tom pohřebním fiasku zmizet s tím sprosťákem? Těch upištěných kousavých otázek, a já na ně neměla co říct. Tvoje máma se z toho strachu roznemohla. Ta se dá do kupy, zamumlala jsem. Znám to. Na chvíli se odmlčela, jen na mě koukala a vrtěla hlavou. To tu budeš jen stát a hustit do mě, jaká jsem zrůda? fňukala jsem. To snad vím sama. Ale vždyť žádná zrůda nejsi, utěšovala mě, jen popletená, do sebe zahleděná holka. To platí odjakživa, jen si to přiznej. Do prdele, Alison, neudržela jsem se, ty jsi jak nějaká hnusná táborová vedoucí. Abych se z té tvojí litanie nepoblila. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169043