■ Mocenská expanze
98
postupné zvyšování počtu registrovaných kozáků, potřebných v době probíhajících či hrozících válek s Tureckem a Tatary v letech 1618 a 1626. Nucení kozáků, kteří překračovali tento počet, k poddanským povinnostem však nadále vedlo k různým drobnějším povstáním, jež vyvrcholila roku 1637 velkým Pavlukovým povstáním, opět vojensky potlačeným. Spolu se sílícím ruským postavením se pro polskou katolickou šlechtu stávala stále více alarmující skutečnost, že nejen kozáci, ale i poddané obyvatelstvo Ukrajiny a Bílé Rusi bylo pravoslavného vyznání a mohlo podléhat vlivům Moskvy. Náboženský rozdíl tak v těchto oblastech doplňoval a zvýrazňoval konflikty či rozpory v sociální oblasti, zejména mezi vrchností a poddanými. Podobnou roli tento rozdíl sehrál i v rozporech mezi polskou šlechtou a kozáky. Zikmund III. usiloval stejně jako rostoucí část katolické šlechty a magnátstva o prosazení nejen jednoznačné katolické dominance, ale i pokud možno náboženské homogenity obyvatelstva. Existence pravoslaví, zcela se vymykajícího vlivu římskokatolické církve a podléhajícího naopak vlivu církevní hierarchie ruské, byla považována za potenciální nebezpečí pro polsko-litevský stát, zvláště po vytvoření moskevského patriarchátu (1589). Z těchto důvodů byla v říjnu 1596 vyhlášena brestská unie, která podřídila pravoslavnou církev v Rzeczpospolité svrchovanosti papeže, zachovala však autonomii této církve i její rituální specifika včetně slovanského obřadu, přijímání podobojí a sňatků kněží. Unii však podpořila pouze část pravoslavné hierarchie, zatímco část zbývající a velká část pravoslavných věřících včetně kozáků unii odmítly. Tak došlo k rozdělení církve na uniatskou, respektive řeckokatolickou, hlásící se k brestské unii a odmítající autoritu moskevského patriarchy, a dosavadní pravoslavnou církev, jež byla ovšem nyní postavena mimo zákon. Tím dále narůstaly náboženské rozpory v polské společnosti včetně kozáckého problému.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169037