■ Mocenská expanze
98
postupné zvyšování počtu registrovaných kozáků, potřebných v době probíhajících či hrozících válek s Tureckem a Tatary v letech 1618 a 1626. Nucení kozáků, kteří překračovali tento počet, k poddanským povinnostem však nadále vedlo k různým drobnějším povstáním, jež vyvrcholila roku 1637 velkým Pavlukovým povstáním, opět vojensky potlačeným. Spolu se sílícím ruským postavením se pro polskou katolickou šlechtu stávala stále více alarmující skutečnost, že nejen kozáci, ale i poddané obyvatelstvo Ukrajiny a Bílé Rusi bylo pravoslavného vyznání a mohlo podléhat vlivům Moskvy. Náboženský rozdíl tak v těchto oblastech doplňoval a zvýrazňoval konflikty či rozpory v sociální oblasti, zejména mezi vrchností a poddanými. Podobnou roli tento rozdíl sehrál i v rozporech mezi polskou šlechtou a kozáky. Zikmund III. usiloval stejně jako rostoucí část katolické šlechty a magnátstva o prosazení nejen jednoznačné katolické dominance, ale i pokud možno náboženské homogenity obyvatelstva. Existence pravoslaví, zcela se vymykajícího vlivu římskokatolické církve a podléhajícího naopak vlivu církevní hierarchie ruské, byla považována za potenciální nebezpečí pro polsko-litevský stát, zvláště po vytvoření moskevského patriarchátu (1589). Z těchto důvodů byla v říjnu 1596 vyhlášena brestská unie, která podřídila pravoslavnou církev v Rzeczpospolité svrchovanosti papeže, zachovala však autonomii této církve i její rituální specifika včetně slovanského obřadu, přijímání podobojí a sňatků kněží. Unii však podpořila pouze část pravoslavné hierarchie, zatímco část zbývající a velká část pravoslavných věřících včetně kozáků unii odmítly. Tak došlo k rozdělení církve na uniatskou, respektive řeckokatolickou, hlásící se k brestské unii a odmítající autoritu moskevského patriarchy, a dosavadní pravoslavnou církev, jež byla ovšem nyní postavena mimo zákon. Tím dále narůstaly náboženské rozpory v polské společnosti včetně kozáckého problému.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169037
Krize polsko-litevského státu v polovině 17. století Kozácké povstání na Ukrajině Další eskalaci těchto rozporů a destabilizaci polsko-litevského státu dokázal oddálit Zikmundův nástupce a syn Vladislav IV. (1632–1648), který nejen prosadil polské zájmy proti Švédsku a Rusku (ve 30. letech), ale výrazně taktičtějším řešením náboženských otázek včetně tolerování pravoslavné církve přispěl i k udržení náboženského míru a k relativnímu uklidnění kozáckého problému. Slibné perspektivy před kozáky otevíral Vladislavův diplomatický plán na vytvoření široké protiturecké koalice, neboť válka s Turky jim nabízela uplatnění i kořist a zároveň znemožňovala snižování počtu registrovaných kozáků. Skutečnost, že právě z těchto důvodů se proti Vladislavovým plánům stavěla magnaterie, však nadále rozpory na polské Ukrajině podněcovala. Úsilí zabránit konfliktu s Tureckem ze strany magnátů se roku 1648 stalo bezprostředním podnětem ke kozáckému a současně poddanskému povstání na Ukrajině. Do jeho zahájení přišla i smrt Vladislava IV. Masový ozbrojený odpor na východě zastihl Polsko v období interregna. Do čela povstání se postavil kozácký ataman Bohdan Chmelnický, podporovaný nejen kozáckou staršinou, ale i Tatary. Ve spojenectví s nimi dosáhl již na jaře 1648 prvních vojenských úspěchů nad polskými vojsky. Povstání se postupně změnilo v rozsáhlé protišlechtické, protipolské a do značné míry i protikatolické hnutí, jehož vojenské akce i živelný odpor byly doprovázeny pleněním šlechtických sídel, vyvražďováním šlechticů a protižidovskými pogromy. Kozácký postup se brzy dostal až ke Lvovu. Po neúspěšném kozáckém obléhání zbaražské pevnosti, hájené hlavní oporou polských magnátů na východě Jeremou Wiśniowieckým, došlo roku 1649 k uzavření zborovské dohody, jež uznávala Chmelnického hetmanem, zvyšovala počet registrovaných kozáků na čtyřicet tisíc a ponechávala Ukrajinu mimo kontrolu polských vojsk, pod správou kozácké vojenské autonomie. Přetrvávající rozpory a zatlače-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169037
■ Krize polsko-litevského státu
100
ní té části polské reprezentace, která se snažila vyhnout konfrontaci, vedly však k dalšímu konfliktu. Jeho vyvrcholením se stalo roku 1651 polské vítězství u Berestečka a dohoda v Bílé Cerkvi o dvacetitisícovém kozáckém registru a omezení kozácké vojenské autonomie na území kyjevského vojvodství. Další konflikt, vyvolaný nezávislými vnějšími akcemi Chmelnického v rozporu s polskými zájmy, přivodil ruskou intervenci. Kozácká reprezentace v Perejaslavi roku 1654 rozhodla o připojení Ukrajiny k Rusku. Rusko zahájilo velice úspěšné vojenské akce proti Litvě a obsadilo Smolensk a Vilno. Konec polsko-ruských bojů však tentokrát nepřinesl rozhodující úspěch jedné ze stran, nýbrž rychlý a efektivní útok Švédska proti Polsku, jímž se cítila ohrožena i Moskva. Polsko-ruská dohoda uzavřená roku 1656 tak byla namířena proti Švédsku.
Potopa Švédský vpád do Polska byl veden snahou o prosazení švédské hegemonie na Baltu proti zájmům polským a dánským, a zahájil tak tzv. druhou severní válku, částečně však vyhovoval výzvám a zájmům části opoziční šlechty, znepokojené jednak rostoucími úspěchy protireformace a zatlačováním vlivu disidentů, jednak snahami krále Jana II. Kazimíra (1648–1668), Vladislavova bratra, a posléze zejména královny o posílení královské moci. Švédové tak nacházeli na polském území často podporu, což jim hned roku 1655 umožnilo rychle obsadit Pomoří, Velkopolsko, Malopolsko a podstatnou část Litvy, kde se na jejich stranu postavili mocní Radziwiłłové. Polský král uprchl do Slezska, a ztratil tak podporu další velké části šlechty, zároveň však kořistnické počínání Švédů šlechtu od podpory švédského krále začalo odvracet. Švédské úspěchy se zastavily až na tvrdé obraně Częstochowé, jejíž kultovní význam poutního místa se v polském prostředí dále posílil. Proti Švédům se začala zvedat rozsáhlá, spontánní záškodnická válka i lidové hnutí, do čela protišvédských bojů se za podpory šlechty i magnátů postavil legendární hetman Stefan Czarniecki. Zatímco polská strana získala diplomatickou a vojenskou podporu Habsburků, Ruska, Dánska a Braniborska, Švédy podpořil Chmelnický a sedmihradský vévoda Jiří II. Rákoczy,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169037