▨ N e z áv is lé
Tu n is k o do roku 1987
98
strany produktem názorových či osobních třenic v PSD a neměly ani materiální, ani ideologické zázemí potřebné k mobilizaci mas. LTDH svým akcentem na evropské pojetí lidských práv představovala elitní organizaci schopnou upoutat pouze malé množství intelektuálů, aniž by mohla mít vliv na širší vrstvy obyvatel. Naopak MTI svým důrazem na sociální a charitativní aspekty islámu a voláním po návratu tradičních hodnot oslovila nejen zchudlé a nezaměstnané obyvatele venkova a předměstí, ale i lépe postavené vrstvy městských obyvatel, mezi nimiž převládaly pocity krize identity, ideologického vakua a zklamání z nevyrovnaného ekonomického vývoje země. Roku 1980 byl ze zdravotních důvodů odstaven ze své funkce Hedi Nouira a novým premiérem se stal Bourguibův důvěrník Muhammad Mzali, který stanul před nelehkým úkolem vyřešit obecnou krizi v zemi. Vůli ke změně naznačovalo propuštění Achoura a dalších politických vězňů na svobodu a také příslib pluralitních voleb na rok 1981. Mzali vyzval politické subjekty k sestavení vlastních kandidátek, pokud nebudou založeny na sektářství (= náboženství), ideji třídního boje, podpoře ze zahraničí a kritice prezidenta Bourguiby. Kandidátkám hnutí, které by ve volbách získaly přes 5 % hlasů, pak byla garantována možnost legalizace ve formě politické strany. Tyto klauzule prakticky neumožňovaly vznik reálné opozice, neboť vylučovaly komunisty, islamisty, opoziční organizace v zahraničí a strany s panarabským programem nebo strany usilující o reálnou demokracii, s níž ovšem nekorespondoval Bourguibův doživotní mandát. Vítězem voleb se tak stala opět Národní fronta, spojená kandidátka PSD a UGTT. Roku 1982 byla nicméně opět legalizována bezvýznamná Komunistická strana Tuniska (Parti Communiste Tunisien, PCT), následující rok pak MDS a nová Strana lidové jednoty (Parti de l’Unité Populaire, PUP), frakce z ben Salahovy MUP. Pro režim byla alarmující míra sympatií, jaké se MTI těšila ( její mluvčí využívali v průběhu kampaně především kázání v mešitách k ostré kritice poměrů). Další krize propukla v lednu 1984. Koncem roku 1983 snížilo Tunisko na nátlak Světové banky a Mezinárodního měnového fondu dotace na krupici a mouku, tedy základ národního jídelníčku, a zdvojnásobilo jejich tržní ceny. V zemi vypukly
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169026
99
▨ Vni třní si tuace v 70. a 80. l et e c h
dva týdny trvající ostré demonstrace, které se podařilo potlačit pouze za pomoci masivního nasazení bezpečnostních složek (policie a Národní garda) a znovuzavedením zrušených dotací. Do čela bezpečnosti byl povolán generál Zine al-Abidine ben Ali (Zajnu ’I-Ábidína bin Alí, * 1936), toho času v diplomatických službách v Evropě. Následovalo zatčení osob podezřelých z vyvolání neklidu (včetně Habiba Achoura) a utužení kontroly nad opozičními stranami a UGTT. V ohnisku zájmu ben Aliho a Mzaliho se ocitla především MTI, na niž byla svalena zodpovědnost za podněcování rebelie a jíž bylo striktně upřeno právo na legalizaci. Omezování opozičních stran vedlo pak v následujících volbách roku 1986 k jejich bojkotu a k povolebním demonstracím. Odvetná opatření se opět zaměřila na MTI. Ghannouchi a Mourou byli uvězněni a hnutí obviněno z plánování státního převratu a snahy vytvořit islámský stát. Hnutí odpovědělo zintenzivněním propagační kampaně, která vyvrcholila v srpnu 1987 teroristickým útokem v Monastiru. Hlavním problémem posledních let se však stalo zhoršující se psychické i fyzické zdraví více než osmdesátiletého prezidenta. Jeho často protichůdná a unáhlená rozhodnutí vyvolávala pochybnosti o jeho další kompetentnosti. V říjnu 1987 jmenoval Bourguiba ben Aliho premiérem, trval však rezolutně na popravě zatčených vůdců MTI, což ben Ali prozíravě odmítal ve snaze zamezit vzniku kultu mučedníků. Ben Ali využil prezidentovy postupující senility, nechal Bourguibu kolegiem lékařů prohlásit za neschopného vlády a odstavil jej do domácího vězení v rodném Monastiru. Dne 7. listopadu se pak Zine al-Abidine ben Ali ujal úřadu prezidenta země. Habib Bourguiba zemřel zcela izolován v Monastiru roku 2000 ve věku 97 let.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169026
100
Dnešní Tunisko Jakožto prezident, premiér, předseda vládnoucí strany a bývalý šéf bezpečnostních složek v jedné osobě koncentroval ben Ali ve svých rukou ihned po nástupu do čela státu obrovskou moc, která mu umožnila zahájit transformaci Tuniska dle vlastních představ. PSD byla přejmenována na Demokratické ústavní sdružení (Rassemblement Constitutionnel Démocratique, RCD), na stranickém sjezdu následujícího roku bylo pak zvoleno nové vedení, redukované z původních 22 členů na 7. Novým premiérem se stal ben Aliho pobočník Hedi Baccouche. Vedoucí místa ve straně zaujali čerstvé kádry loajální prezidentovi; stará garda Bourguibových souputníků byla zbavena vlivu a odsunuta na vedlejší kolej. Podobné změny čekaly i složení vládního kabinetu. Bourguibův lokální „monastirský“ klientismus se stal hudbou minulosti. Ben Ali se obklopil především mladšími a ambiciózními politiky technokratické orientace, často z řad inteligence, akademického světa či vysokých obchodních kruhů, a rovněž ženami, tedy osobnostmi nesvázanými se starými stranickými elitami. Častá rotace a změny ve funkcích pak zabraňovaly vzniku mocenských základen či klientské sítě (od roku 1987 se na ministerských postech v Tunisku vystřídalo přes 100 osobností!). Vůli k nápravě poměrů naznačil ben Ali velkorysou amnestií politických vězňů včetně Ghannouchiho a dalších osobností z řad MTI a vyhlášením programu demokratických reforem. První výročí nástupu k moci oslavil prezident představením „Národní smlouvy“ (al-Ahd al-wataní, Pacte national), pamfletu, v němž zdůraznil důležitost islámského kulturního dědictví Tuniska, ocenil sekularizační zásluhy svého předchůdce a přislíbil obecnou nápravu poměrů. První kroky učinil ben Ali v citlivé oblasti náboženské: legalizoval studentskou muslimskou organizaci (vázanou na MTI) a zástupce hnutí přizval k rozhovorům o politické budoucnosti Tuniska, kterou měly rozhodnout volby v roce 1989. V oblasti každodenního života zavedl vysílání ázánu (svolávání k modlitbě) v rádiu a televizi, používání islámského letopočtu ved-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169026