„Nejmladšímu je rok.“ „Rok a půl,“ odbývá stařena naivní protesty lékaře. „O co myslíte, že ta flundra stojí? Teď, když se ten její blbeček teple usadil. O fakany?!“ „Nemůže je přece nechat na krku chlapovi!“ Lékař se zřetelně děsí představy, že by se ocitl v Pavlově kůži. „Ale může, doktore, je to tak pro ně lepší. Pavel si prostě najde hospodyni.“ Učitel seděl vedle Beníčka a s podivem vycítil, že se na několik vteřin roztřásl. Sáhla na něj smrt, jak se říká. „Co Vojta? Vojta není Juriga.“ Baba se uchechtla. „Zkuste mu to připomenout. Potřebuje dříče,“ mele dál, „dříče, co má rád děcka. Julišku Gorčíkovou.“ „Julišku?“ vyjekl lékař. „Julišku.“ „Víte přece, co se o ní povídá.“ Povídá se, že spávala se svým švagrem a že ji starší sestra, která ji vychovala, vyhnala proto z domu. Teď dělá servírku v Šádově Huti. „Vím. Moc lidem by tady v okolí slušel rozbitý rypák.“ Všimla si doktorovy reakce a dodala smířlivě. „Vás jsem tím nemyslela.“ „I Juriga přece slyšel ty řeči.“ „Není vůl.“ To ovšem nepokládala za neomalenost a dívala se lékaři vlídně do očí. „Myslel jsem, že by třeba Rozárka Jakubíková… že by se usadila.“ Lucka přijala podtext té věty s veselým šklebem. „Rozára? Ta by ho sezobla jako malinu, Pavel je pořád krásný chlap. Jenže Rozára se nespokojí s jediným.“ Pro Bušu s Aninkou si přišla jejich chromá teta a Jiřinka se šla umýt před spaním. Muži se zvedli k odchodu. Učitel doprovodil lékaře až k jeho vile na kraji městečka. Stálo tu šest vilek rozličných architektur, šest honosných sídel [101]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168866
v rozlehlých zahradách. Beníčkova byla nejlépe udržovaná, Šeldova nejvíce zpustlá. „Co tomu říkáte, pane řídící?“ „Myslíte Pavlovi? Snad se mu žena vrátí.“ „Určitě ne. Ale i kdyby, Pavel ji vyhodí… Nestavíte se na skleničku slivovice? Ipse feci.“ „To je lákavé, ale ne… vaše paní…“ „Moje paní je u rodičů i s dětmi. Tchán má narozeniny.“ Pokrčil rameny s líčenou lítostí. „Já jsem jen stihl poslat telegram.“ Již v předsíni našel učitel Ženiny stopy. A pak všude. Na stěnách, na stole, na sekretáři. I koš na papíry byl její dílo. Z nástěnných hodin v drahocenné skříňce se ozývalo tikání jehlic. V zlatém rámu olejomalby se nad tím shovívavě usmívala lékařova překrásná žena. Je příjemné sedět na měkkých polštářích, upíjet výtečný nápoj pozemských bohů a plácat zbytečnosti. Uběhla hodina v příjemném klidu, když se ozval Tkáčův životní nepřítel, zadřená tříska skepse. Jsem opravdu vítaný host? „Půjdu, pane doktore. Děkuji vám.“ „Já vám. Hrajete šachy?“ „Kdysi jsem hrával.“ „Pak se zas brzy navečer zastavte. Budu se těšit. Nashledanou.“ „Nashledanou.“ Jak mám chápat to neočekávané pozvání? Jako zdvořilé předstírání nebo dokonce soucit? Zdeněk Tkáč je rozrušen. Noc ho zebe do rukou i do tváří, ale nevnímá to. Probírá se větami, které byly ve velkolepé hojnosti vysloveny, a teprve nyní dostávají patřičný smysl. Bez Lucky bych tu byl zkrachoval. Ano, moje žena je krásná i velmi milá. Nechtěla bydlet v Šádově Huti, kde mám praxi, a dnes jsem jí za to vděčen. Děti? Obě studují v Praze. O Ženi ani zmínka, a přece tu byla po celou dobu přítomna. Stál jsem u zrodu jejich zvláštního vztahu. Kdysi – to už měla [102]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168866
za sebou knedlíkovou maturitu – se nabídla, že uklidí školní půdu. Sto let tam nikdo nevkročil. Sotva otevřela dveře a cáry pavučin ožily průvanem, začala větřit jako kuna v nehlídaném kurníku. „Potřeboval bych jen odvézt harampádí,“ řekl jsem. „Chci sem dát přebytečné regály z kabinetu.“ Žeňa žádné harampádí neviděla. Civěla v úžasu na spoustu potřebných věcí, na hromady užitečného materiálu, z něhož se dají vyrobit nevídané věci. Do dvou dnů jí odvezl Lucčin synovec Prokop všechny zdrapy k tetě Andě, jež na ně poskytla prázdný prasečí chlívek. Do týdne byla půda uklizena. Smetí vymeteno, trámy natřeny, na cihlové podlaze se objevil barevný papír. Učitel se marně snažil Ženi zaplatit. Přinesla mu naopak sama podivuhodný dar – stylizovanou kytici z měděného drátu, který se na půdě povaloval v rozdrbaných kotoučích. Tu kytici spatřil doktor při průběžné prohlídce žáků za tyfové epidemie a byl nad tím výtvorem údivem bez sebe. Učitel mu ji okamžitě daroval. Od té doby pokládá lékař Žeňu za umělkyni. Kupuje od ní, co mu nabídne. Je to její zlatonosná žíla. Dnes jsem poznal – nerad –, čím je ona jemu. Nebezpečnou iluzí. Loni si Žeňa zlomila nohu. Nešťastně zakopla o pařeniště. Doktor přijel okamžitě. Vlastním vozem ji zavezl do nemocnice. Jiřinku odvedl k Lucce, přesvědčen, že tam zůstane. Hned druhý den se u kořenářky stavoval a polekal se, že tam malou nenachází. „Co by tu měla, pane doktore. Nemohu ji s sebou vláčet k porodům. (Ani do hospod, pomyslil si.) Dala jsem ji na starost Jurigovi.“ „Jurigovi?“ hekl. „No ba. Bude si mít s kým hrát.“ Se šesti rozjívenými, nevyzpytatelnými, nezvládnutelnými kluky! [103]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168866