ENCYKLOPEDIE MYTOLOGIE S TA R O V Ě K É H O P Ř E D N Í H O V Ý C H O D U
INANNA
Bohyně Ištar vstupuje do hor, před ní prchá jakési cizí božstvo; podle pečetního válečku ze staroakkadského období.
plodnosti a smyslné lásky byla její postava pravděpodobně i archetypem řecké Afrodíty a římské Venuše. Inanna/Ištar je uváděna ve všech seznamech bohů od 26. století před Kr., a to většinou na třetím místě za vládcem nebes ➚Anem a země ➚Enlilem. Později se sice v hierarchické stratifikaci poněkud propadá, ale zůstává nadále nejznámější a nejvýznamnější ženskou bohyní v sumerské a akkadské mytologii. S doklady jména Eštar se setkáváme již ve staroakkadských teoforních vlastních jménech (24.–21. století před Kr.). V seznamech bohů i v literárních textech zaznamenáváme celkem jednotnou tradici jejího původu. Inanna/Ištar byla dcerou boha měsíce ➚Nanny/Sína a bohyně ➚Ningaly, měla bratra ➚Utua/Šamaše a sestru ➚Ereškigalu. Z dětí, kterých mohlo být i více, se setkáváme jenom se syny ➚Lulalem a Látarakem a ➚Šarou, hlavním bohem města Ummy. V cyklu sumerských básní o jejím mládí, lásce a svatbě se o Inannu ucházel i božský rolník ➚Enkimdu. Nakonec se však stala nevěstou božského pastýře ➚Dumuziho, který ovšem v žádném z textů nevystupuje jako otec Inanniných dětí. Inanna byla spolu se svým pradědem (?) Anem uctívána již před svým povýšením především v Uruku (dnešní irácká vesnice Varka v jižní Mezopotámii), a to v chrámovém komplexu nazývaném honosně „dům nebes“ (Eanna), kde v její domácnosti působila věrná pomocnice a průvodkyně ➚Ninšubura. Jak se do „domu nebes“ dostala, je popsáno ve fragmentárním mýtu „O vlezlé Inanně“, která se do chrámu prostě přistěhovala a začala v něm rozhodovat. Inanna/Ištar měla ovšem své chrámy, svatyně a kultovní místa v celé řadě dalších měst (zvláště v Kiši, Ak98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168835