ňování odsunu jako menšího zla ve srovnání s případným rizikem, „že se apokalypsa v budoucnu zopakuje, opětovně pod záminkou ochrany práv národnostních menšin“. Jaké je v západní politické kultuře větší zlo než etnická čistka? Západ nemůže nedbat klasického varování Johna Adamse: „V okamžiku, kdy společnost připustí myšlenku, že vlastnictví není tak svaté jako zákony Boží a že neexistuje síla zákona a veřejná spravedlnost, která by je ochránila, začíná anarchie a tyranie.“ U nás se to roku 1945 bohužel potvrdilo. (září 1999)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168736
SKUTEČNOST A ZDÁNLIVÁ REALITA (O vztahu české společnosti k vyhnání)
VÍME SVÉ: CO VŠE DOKÁŽE SVOBODA Když Václav Havel těsně po listopadu 1989 a těsně před tím, než byl poprvé zvolen prezidentem, prohlásil, že bychom se měli za odsun sudetským Němcům omluvit, ani netušil, co vše tím způsobí. Nejenže funkcionáři sudetoněmeckých spolků začali očekávat, že česká vláda začne přistupovat k starým bolestem a křivdám vážným, seriózním způsobem, především však české pohraničí zachvátila vlna obav. Lidé, většinou už vlastníci v druhé generaci, měli strach, že se do pohraničí vřítí sudetští Němci a zaberou vše, co dříve bylo jejich. Ten strach zůstal dodnes, ale v nepoměrně mírnější formě. V pohraničí i ve vnitrozemí vědí, že těch, kteří by se chtěli nastěhovat do českého pohraničí, je velmi málo… Avšak přesvědčení, spojené už od počátku s oněmi obavami, že musíme své právo „držet“ a vůbec že je to skutečné právo, protože Němci byli vyhnáni spravedlivě, toto přesvědčení ve většině veřejnosti zůstalo a nezesláblo. Až na to, že svoboda vynesla na světlo denní i názory přece jen odlišné. Názory, že odsun Němců byl oprávněný, ba nutný, ale provedení že bylo špatné a místy i kruté; podle jiných, ještě radikálnějších názorů pak byla a je sama myšlenka vyhnání obyvatelstva z vlasti zavrženíhodná. Názory pro i proti vyhnání spolu až do počátku druhé poloviny 90. let zápolily. Byl to ovšem boj nerovný. Pokud jde o politiku, tam byla věc jasná od samého počátku, protože české politické strany vlastně ve své činnosti teprve začínaly a velice mnoho jim chybělo do skutečných politických stran. Populismus byl jim všem vlastní, a tak už počátkem devadesátých let vznikla celonárodní politická jednota: vyhnání Němců bylo v pořádku, sudeťáci jsou lidé blízcí ultrapravici (fašistům?) a nebudeme se s nimi vůbec bavit. V textu, který následuje, najde čtenář více informací o tom, jak se v devadesátých letech vyvíjel „diskurs“ o vyhnání. Nic snad předem neprozradím, když řeknu, že příznivci česko-sudetoněmeckého smíření (Smíření 95) byli poraženi a že spolu s česko-německou deklarací začal ustávat i onen diskurs. Podle nepsaných norem Národní tiskové konvence nemají ani instituce, ani jednotlivci raději o nevyřešených, „neusmířených“ stránkách česko-sudetoněmeckých vztahů psát a hovořit a mají se věnovat přátelským vztahům v současnosti i v budoucnosti. A skutečně: 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168736
pusto a ticho v této oblasti narušují jen některé živly: Antikomplex, Ján Mlynárik, Bohumil Doležal, Rudolf Kučera a někteří další včetně zde podepsaného autora. Je to málo. Avšak na celé věci je patrné, co vše dokáže svoboda. Vždyť podle české politiky bychom měli být dávno umlčeni. Neříkám, že nejsme, nicméně svoboda opravdu dokáže vykřesat pluralitu i tam, kde by to vlastně ani nikdo nechtěl…
ČÍTANKA ODSUNOVÝCH DISKUSÍ Odsunuté dějiny a chybějící dějiny odsunu Není asi příliš taktické a taktní uvést hned v titulku jednu z hlavních pochybností týkajících se recenzované práce, je to však možné, aniž Čítance odsunutých dějin Petra Pitharta a Petra Příhody1) příliš ublížíme. Knížce totiž nelze upřít zásluhu, kterou předčí všechny budoucí práce věnované našim diskusím o poválečném vyhnání sudetských Němců z Československa: je první. Dobře informovaný čtenář ví, co to v tomto případě znamená, méně informovaný čtenář pochopí, až si recenzovanou knížku přečte. Pozná také, proč 260 stránek stačilo pořadatelům právě jen na ilustraci polistopadových osudů odsunu. Budiž řečeno, že tento poměrně náročný úkol zvládli; následující odstavce budou většinou věnovány tomu, jakým způsobem tak učinili. Nejprve však je třeba upozornit alespoň na některé vlastnosti této práce, které by čtenář neměl přejít bez povšimnutí. Nacionalisté, pragmatici a moralisté Autoři zvolili přístup k tématu tak, aby knížka byla pro čtenáře atraktivní. Kdyby byli otiskovali texty v množství úměrném jednotlivým „směrům“ (podle průzkumů veřejného mínění souhlasí s vyhnáním Němců 80 % občanů), nemuseli by se asi příliš namáhat. Ale k čemu by to bylo? Od roku 1989 se v redakcích nashromáždilo a v novinách otisklo bezpočtu takových a podobných dopisů: „Už dlouho mne pobuřuje, jak si země reprezentující poraženého agresora troufá po první ze svých někdejších obětí požadovat, aby se mu omluvila za to, že z jeho agrese vyvodila patřičné důsledky… Jedna věc mi však schází…: odpověď na německá obvinění, že odsun byl založen na principu kolektivní viny, a že i proto není právně v pořádku. Jenže kdo princip kolektivní viny zavedl? Kolik občanů Lidic mělo něco společného s atentátem na zločince Heydricha? A co německé plány na zlikvidování českého národa po vítězné válce? Prostě – jimi hozený bumerang se vrátil a zasáhl je.“ (Z dopisu Pavla Pešty, LN 16. 2. 1996, s. 68) 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168736