zumění mezi národy. Avšak není nadále možné, aby jediné Německo prokazovalo porozumění pro ostatní a přitom ostatní neměli žádné porozumění pro Německo. Je proto nejvyšší čas, aby se PEN-klub opět zabýval svým úkolem: literaturou a uměním.“2 To, co jedni v PEN-klubu interpretovali jako nedůstojné ústupky diktatuře, bylo pro druhé nedostatkem porozumění pro vnitřní záležitosti. Propast mezi oběma tábory se kvůli stupňujícímu teroru prohlubovala a situace spěla k jasnému „rozkolu ducha“. Záhy se museli intelektuálové v dotyčných zemích rozhodnout, na kterou stranu se přidají. Konečné rozhodnutí mezinárodního PEN-klubu padlo na podzimním londýnském zasedání výkonného výboru. Autentické vylíčení průběhu zasedání, jež nakonec rozhodlo o vyloučení německého PEN-klubu z federace, se zachovalo ve fondu pražského PEN-klubu. Jeho autorem je zaměstnanec československé legace v Londýně a člen PEN-klubu J. V. Hyka, který pravidelně zastupoval Československo při významných klubových akcích v Londýně. Bylo předem jasné, že na programu jednání bude otázka vyloučení či setrvání problematických center, německého a rakouského. Do Londýna přijel hájit věc německého PEN-klubu opět Edgar von Schmidt-Pauli. Doplnění domácího členstva přisluhovači nacistického režimu označil za spontánní volbu, jež odpovídala smýšlení berlínského centra. Hyka psal: „Když mu bylo poukázáno na podivnou činnost berlínského sekretáře von Leerse, který uveřejnil nedávno velmi štvavou protižidovskou knížku pod titulem Juden sehen dich an (a v níž jsou seznamy různých německých židovských spisovatelů a publicistů, jako Georg Bernhardt, Lion Feuchtwanger, prof. Albert Einstein, Emil Ludwig, Theodor Lessing atd., a za jejichž většinou potupnou charakteristikou je dodatek ,dosud nepověšen‘), odpověděl, že prý každý má právo na to, býti antisemitou. Hlavně zdůrazňoval, že nechce a nesmí sedět ve výboru jako obviněný a žádal předem o ujištění, že výbor nebude nijak souditi činnost berlínského klubu anebo snad dokonce klub vylučovati, jelikož jinak by byl nucen odejít hned ze zasedání.“3 Po delší debatě přijal výkonný výbor rozhodnutí, že 3. článek oběžníku rozeslaného berlínským PEN-klubem členům 16. března 1933, kde stojí, že členem německého PEN-klubu nesmí být člen komunistické strany či podobných organizací, odporuje základním principům PEN-klubu. Poté Schmidt-Pauli předložil toto prohlášení: „Po vysvětlení, daném výkonným výborem, nevidím žádné možnosti užitečné spolupráce berlínského centra s mezinárodními PEN-kluby. (…) Německá skupina je nucena přerušiti svoji součinnost s PEN-kluby. My němečtí spisovatelé budeme však i nadále se snažiti, abychom pracovali pro mír, ovšem způsobem, který sami uznáváme za správný a úspěšný.“4 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168735
Tímto byl německý duch v penklubovém hnutí definitivně rozdělen. Pro německé spisovatele loajální k říši byla směrodatná nová instituce: Říšská komora spisovatelů, vytvořená a ovládaná nacistickým režimem. Demokratičtí a liberální spisovatelé, kteří byli označeni za nositele neněmeckého ducha, pak navrhli založení tzv. exilové skupiny německého PEN-klubu, což bylo schváleno na nejbližším kongresu PEN-klubů ve skotském Edinburghu. Provizorním předsedou exilového centra v Londýně se stal Heinrich Mann, tajemníkem Rudolf Olden. Až do roku 1942 byla však skupina takřka nečinná. Jediným projevem jejího života bylo každoroční obesílání klubových kongresů svými zástupci, kteří měli upozorňovat na problém německých vyhnanců. Na častější společenské podniky scházeli členům ve vyhnanství především finance. Příjmy tvořily zejména dary zámožných jedinců, především prominentního člena skupiny Liona Feuchtwangera a některých anglických dárců. Skupina se vůbec těšila podpoře londýnského vedení PEN-klubu. Inspirátorem jejího vzniku nebyl nikdo jiný než Hermon Ould, který členy pravidelně zval na společenské akce. Nejvíce londýnské ústředí pomohlo německým exulantům po roce 1938, kdy pro ně opatřilo potřebná víza. Po vypuknutí druhé světové války také vymohlo propuštění německých exulantů z britské internace. Tehdejší předsedkyně anglického PEN-klubu Margaret Storm-Jamesonová vzpomínala, jak se z londýnského centra stala výkonná kancelář, která zaopatřovala vlnu uprchlíků z obsazených evropských států. Situace dospěla tak daleko, že na anglický PEN-klub se obracely britské úřady s žádostí o dobrozdání ohledně jednotlivých uprchlíků, jež bylo nutné pro žádost o vízum, někdy byly dokonce dokumenty PEN-klubu v Anglii akceptovanou náhradou za pas. Podobně fungovalo i centrum polské a francouzské.5 Německá exilová skupina v Anglii byla v historii předválečných PEN-klubů ojedinělá. Představovala zajímavý pokus vytvořit instituci, jež bude uchovávat opoziční myšlenky. Je symbolické, že skupina nezanikla ani po porážce Hitlera a zůstala zachována jako centrum těch, kteří se nemohou ztotožnit s názory většiny.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168735
PEN-KLUB: OD DUBROVNÍKU K BUENOS AIRES Rok 1933 byl do jisté míry předělem i pro československý PEN-klub. Na valné hromadě 18. března podal Karel Čapek demisi. Ohlašoval ji průběžně od začátku existence pražského klubu; poprvé po prvním roce své funkce, následujícího roku chtěl své místo postoupit prof. Josefu Šustovi, který však na Čapka naléhal, aby ve své funkci zůstal. Roku 1929 se Čapek chtěl vzdát předsednictví znovu, aby se klub kvůli němu nestal terčem doznívajících útoků silvestrovské aféry.1 Nebyla to poslední aféra, jejímž aktérem se Čapek stal. Jak se sám vyjádřil, nebyla literatura, jež se nevyjadřuje k aktuálním problémům, jeho případ. Už z titulu redaktora Lidových novin ve svých sloupcích glosoval tehdejší události. Jeho přesvědčení, že spisovatel se má angažovat ve veřejném životě a mravně působit na veřejnost, ještě posílilo setkání s T. G. Masarykem, který velmi ovlivnil jeho názory a tvorbu. Čapek byl Masarykovi bezvýhradně oddán, za jeho demokratické ideály se bil v tisku a nechal se vést prezidentovou silnou osobností i v politických názorech. Kandidoval za Národní stranu práce, inspirovanou Masarykem, a stal se přední osobností hradní skupiny politizujících intelektuálů. Vysloužil si tím nepřízeň mladé literární levicové generace, jež ho označila za oficiálního spisovatele. Nepochopení mladých Čapkovo rozhodnutí odejít z funkce předsedy PEN-klubu do soukromí ještě umocnilo, ačkoli bezprostředním důvodem byla polemika o českou literární kritiku, rozpoutaná z jeho podnětu v roce 1933. Nechtěl, aby jeho osoba dávala klubu punc oficiálnosti a překážela případné větší aktivitě mladých spisovatelů, které opětovně do klubu zval. Valné hromadě pražského PEN-klubu zaslal Čapek 18. března 1933 svou rezignaci a v odůvodnění uvedl: „Má přítomná situace v našem literárním prostředí je, jak jsem si od počátku byl vědom, neslučitelná s jakoukoli reprezentativní funkcí literární.“2 A v dalším dopise dodal: „Je v zájmu PEN-klubu, aby v jeho čele byla osobnost, k níž má naše literární veřejnost i většina tisku vztah méně negativní. Po té stránce si už dávno nedělám žádných iluzí.“3 Také tentokrát odmítalo předsednictvo Čapkovu demisi přijmout, mnohým členům se zdála zbytečná.4 Čapka přemlouval František Langer i designovaná nástupnice Anna Marie Tilschová, která se nakonec prostřednictvím sekčního šéfa Schieszla obrátila na prezidenta, aby Čapkovi jeho úmysl rozmluvil. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168735