ČEP
sko do emigrace do Paříže. Jeho dílo bylo v Československu poté zařazeno mezi nežádoucí literaturu. Na podzim 1951 nastoupil v redakci českého vysílání Radia Svobodná Evropa v Mnichově a pracoval tam až do penzionování 1955 jako komentátor (po této době byl jeho pařížským kulturním dopisovatelem a posléze volným spolupracovníkem). V Mnichově se 1954 oženil s dcerou již zemřelého francouzského literárního historika a kritika Charlese du Bos. Z manželství s Primerose du Bos (1919–1985) se narodila dvojčata Jean a Claire Cep (* 1955). Pohřben byl v Celle-St. Cloud u Paříže v hrobce manželčiny rodiny. Náležel mezi přední představitele české prózy 30. let s katolickou orientací. Ke krystalizaci jeho monotematické prózy dopomohli autoři, které překládal z francouzštiny, angličtiny, němčiny, španělštiny, zejména M. Baring (Šálení času), W. H. Hudson (Purpurová země), R. L. Stevenson (Poklad na ostrově, Černý šíp), H. Pourrat (Kašpar z hor), G. Bernanos (Odpadlík, Přetvářka a radost), H. Balzac (Venkovský lékař), S. Anderson (Smutní trubači) aj. Do české literatury vstoupil 1926 prvotinou Dvojí domov, která tematicky předznamenala jeho další tvorbu. Hraničním datem v Č. díle se stalo jeho narození v poslední den roku jako mezník rozkolísané nezměnitelné minulosti a nejisté budoucnosti, predestinující vratkou rovnováhu autorovy celoživotní existence a jeho dvojího domova. Prožitek dvojího domova byl základním momentem Č. tvorby. Chápal ho jako pouhý obraz a podobenství, přičemž pravá realita a skutečný domov člověka jsou na věčnosti a lidský život je cestou mezi těmito dvěma domovy. Dalším tématem Č. próz se stalo poutnictví a úzkost z neopakovatelnosti každého lidského skutku. Do svých děl vnášel základní křesťanské hodnoty, otázky o životě a budoucnosti, času a věčnosti, zoufalství a naději. Inspiračním zdrojem mu bylo samo křesťanství, v beletrii se soustředil na údobí dětství, smrt a záblesky věčnosti. V knihách Zeměžluč (1931), Letnice (1932), Děravý plášť (1934) ukázal závislost lidských cest na skrytém působení lásky. Sepětí s aktuální přítomností přinesla kniha povídek Modrá a zlatá (1938), ve vrcholném období se Č. dobral nové syntézy dosavadních zkušeností (Tvář pod pavučinou, 1941, Polní tráva, 1946). Hrdiny stavěl zpravidla před jedinou základní otázku, nakolik splnili svůj úkol na zemi a co mohou předložit božímu milosrdenství. Odpověď spatřoval v hrdinově objevu vlastního poslání uvnitř lidské a zvláště rodové pospolitosti. V době předexilové psal nejvíce povídky, povídkový ráz měly i rozsáhlé prózy zachycující celý hrdinův život uplývající rovnoměrně v každodenních starostech i radostech, a zabýval se osudy prostých vesničanů či intelektuálů pocházejících z venkova. V hodnotách rodiny, Boha a domova nalézal odpověď na odcizení a ztrátu jistot moderního člověka. Přitom vyzvedával venkov jako poslední zdroj zbožnosti a zdůrazňoval univerzálnost středověku jako ideového modelu pro současnost. Č. tvorba byla katolickými tvůrci považována za vrchol moderní české prózy. V exilu
580 rezignoval na žánr povídky a věnoval pozornost spíše eseji. Motiv smrti, který prostupoval celým Č. dílem, nabyl v době emigrace nové esteticko-mravní funkce. První v exilu vydanou prózou byli Cikáni (Mnichov 1953). Kniha původně napsaná ve francouzštině a otiskovaná v časopisu Terre Humaine byla přeložena do italštiny a angličtiny a vyšla nákladem Sdružení československých politických uprchlíků v Německu. Řadu děl publikoval v Římě. Z překladů po 1948 vydal jen text a komentář Svaté obrázky české P. Claudela (Řím 1958). Č. tvorba byla oceněna 1931 cenou země moravsko-slezské, 1932 první cenou České akademie věd a umění, 1935 cenou nakladatelství Melantrich, 1941 Národní cenou. Č. byl členem Syndikátu českých spisovatelů. 1969 připravovaný výbor jeho esejů a reedice próz Modrá a zlatá byly zakázány. Velikost Č. literárního přínosu nebyla v oblasti tematické, ale ve způsobu reflexe skutečnosti a v práci s jazykem. Dílo patří dnes k nejvýznamnějším z české novodobé prózy. D: soupis in: SČS 1, s. 100n.; LČL 1, s. 435n.; Spisy J. Č. 1947–48, 4 sv.; Sebrané spisy J. Č. (1981–83, 6 sv. v samizdatu); A. Kratochvíl (ed.), …za ostnatými dráty a minovými poli…, Mnichov – Brno, 1993. L: Kulturní adresář ČSR 1936; nekrolog: P. T. – J. D., Za J. Č., in: Svědectví 12, 1974, č. 47; LČL 1, s. 435n.; M. Trávníček, J. Č. Jednota života a díla, in: Lidové noviny 29. 12. 1990; týž, Pouť a vyhnanství. Život a dílo J. Č., 1996; J. Med, Básník jitřního zraku, in: List pro literaturu, 1990, č. 4; Poutník na zemi, in: Telegraf 7. 8. 1993; Znovuobjevený J. Č. byl básníkem dvojího domova, in: Hanácké noviny 3. 3. 1998; Slovník českých spisovatelů, 2000, s. 133; M. Navrátilová, Obraz rodného kraje v díle spisovatele J. Č., dipl. práce, FF UK Praha, 2005; Slovník zakázaných českých spisovatelů, Toronto 1982 (kde další literatura); Tomeš 1, s. 193; P. Komenda, J. Č. and Thimotheus Vodička: Two lines in Czech catholic thinking, in: Studia Moravica 1, 2004, s. 213–219; J. Skládal, Kde se vzal J. Č. Vzpomínky, pohledy a postřehy z rodinného prostředí, 2006; M. Bauer, J. Č. ve vzpomínkách své rodiny, 2006. P: Biografický archiv ÚČL Praha. Marcella Husová
ČEP (též ČEPP), Tomáš, * 3. 9. 1888 Želechovice u Uničova,
† 17. 10. 1959 Leopoldov (Slovensko), sociolog, pedagog, redaktor, odborný spisovatel, účastník 2. odboje Pocházel z rodiny rolníka. Vzdělával se na gymnáziích v Olomouci a v Místku, kde 1908 maturoval. Dále studoval filozofii a moderní filologii na české filozofické fakultě v Praze, kde byl 1915 promován doktorem filozofie (PhDr.). Ovlivnili ho hlavně profesoři T. G. Masaryk a J. Polívka. Č. se 1915 oženil v Blížkovicích u Moravských Budějovic s Marií Louckou. První světovou válku prožil na bojištích východní a jižní fronty. Poté učil do 1923 češtinu na českém reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích. Odtud odešel na český státní učitelský ústav v Opavě jako profesor češtiny a němčiny. Již 1926 se vrátil do Brna, kde působil až do konce života. 1927 vystoupil z římskokatolické církve. Sbíral, studoval a upravoval pohádky a povídky ze slezských oblastí. V obsáhlých časopiseckých studiích z 20. let shro-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168696
581 máždil cenný materiál, pokusil se postihnout osobité rysy myšlení venkovského lidu analýzou jeho kulturních projevů a přispěl k rozvoji folkloristického a vlastivědného bádání ve Slezsku. Etnografie ho přivedla k intenzivnějšímu studiu práce, života a kultury rolnictva, kterému se věnovala sociologie venkova, nová, rodící se vědní disciplína reprezentovaná I. A. Bláhou. Č. se soustředil na výzkum selství obecně a na jeho místo v literární tvorbě v českých zemích. Ideově se sblížil s předními agrárními ideology A. Matulou, O. Frankenbergrem, A. Palečkem a s R. Rolíčkem. V polovině 20. let se zapojil do organizátorské a přednáškové činnosti Svobodného učení selského, hlavní základny lidovýchovné činnosti agrární strany na venkově. Brněnské centrum Učení organizovalo výuku na zámku ve Velkých Opatovicích. Č. pomáhal připravovat výukové programy, přednášel o sociologii venkova, o úloze selství v české a v evropské literatuře. V publikacích ze 30. let se projevil jako stoupenec Bláhova pojetí sociologie venkova, které dále rozpracovával vlastním výzkumem specifických rysů kulturního dění na vesnici, hodnotil přínos selského stavu k biologickému zdraví, ekonomické zdatnosti národa a schopnosti rolnictva uchovávat národní kulturní tradice, přispěl k diskusi o roli agrarismu a selství a o budoucnosti selské kultury a venkova vůbec, která probíhala po celé meziválečné období. Ztotožnil se s Bláhou a s jeho programem tzv. rurbanismu, tj. spolupráce a postupného vyrovnání města s venkovem. Od 1935 redigoval zemědělskou část Sociologické revue. Nejvýznamnějším dílem Č. se stal habilitační spis Životní spotřeba zemědělské rodiny jako sociologický problém (1, 1934, 2, 1946/47). Vyšel z výsledků hospodaření několika desítek zemědělských rodin v tíživém období 1928–33, sledoval dynamiku vývoje osobní spotřeby a celkovou životní úroveň rolnictva. Ministerstvo školství a národní osvěty sice mělo řadu věcných i formálních námitek, ale 1935 Č. veniam docendi pro obor na jeho základě udělilo. Sociologie obecná a venkova se stala nepovinným předmětem na VŠZ od letního semestru 1935/36. Od března 1939 se Č. zapojil do odbojové činnosti v Obraně národa v Brně. Po rozbití jejího zemského velitelství, kde působil v politickém oddělení její civilní skupiny jako odborník na agendu zemědělství a sociální péče, byl zatčen gestapem, odsouzen lidovým soudem v Berlíně za přípravu k velezradě a vězněn v Německu 1940–44. Za účast ve druhém odboji získal později Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně. Po osvobození se Č. vrátil k práci učitele na státním reálném gymnáziu v Brně a usiloval o obnovení výuky sociologie venkova na VŠZ. Tam samostatný ústav sice zřízen nebyl, avšak Č. byl 1947 jmenován řádným profesorem sociologie. Vedle činnosti pedagoga na VŠZ a na Vysoké škole sociální v Brně, kde přednášel vědu o práci včetně organizace práce a sociální patologie, rozvíjel vědecké aktivity. Navrhl program sociologického výzkumu posluchačů lesnické fakulty a v dřevař-
ČEP
ském průmyslu. Byl poradcem zemědělského referátu ZNV v Brně při osídlovacích pracích v pohraničí. V meziválečném období byl Č. spolehlivým stoupencem programu a politiky Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, avšak žádnou významnější funkci nezastával a věnoval se hlavně práci učitele a badatele. Po druhé světové válce, kdy byla agrární strana v ČSR zakázána, se politicky sblížil s Československou stranou národně socialistickou a podílel se i na vypracování zemědělské části jejího programu. Jednou z jeho posledních publikací se stalo Zemědělství na nových cestách, v níž obhajoval soukromé vlastnictví půdy jako základ právního řádu v demokratické společnosti. Postavil se proti programu kolektivizace půdy. Poúnorové reformy vysokoškolského studia výuku sociologie venkova zrušily. Vědecká rada VŠZ označila Č. za reakčního sociologa, nové vedení školy ho připravilo o možnost přednášet. Byl přeřazen do ústřední knihovny, kde vykonával pomocné práce, a 1952 penzionován. I nadále byl režimu nepohodlný, 1957 byl zatčen, 25. 4. 1958 odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři roky a vězněn v Brně-Bohunicích, Praze-Pankráci a v Leopoldově. Byl pohřben na brněnském Ústředním hřbitově. D: Lidové povídky slezské o hasrmanech a fajermonech, in: Věstník Matice Opavské 30, 1924, s. 86n.; Lidové povídky slezské o čertech a čarodějnicích, in: tamtéž 31–32, 1925–26, s. 7n.; Slezské povídky lidové o halách a morách, in: Vlastivědný sborník slezský 2, 1926, s. 205n.; Lidové povídky slezské o ohnivých mužích, hasrmanech, morách, čarodějnicích a čertech, in: Věstník Matice Opavské 33–34, 1927–28, s. 32n.; Sociální funkce československého sedláka, in: Jubilejní sborník Svobodného učení selského v zemi Moravskoslezské v letech 1922–1932, 1933, s. 105n.; Sociologický význam selství tradičního a moderního, in: tamtéž, s. 110n.; Sociologický význam zemědělského družstevnictví v ČSR, in: tamtéž, s. 119n.; Selství v literatuře moravskoslezské, 1933; Kapitoly ze sociologie venkova, 1933; Životní spotřeba zemědělské rodiny jako sociologický problém, 1934; O vědeckém a filosofickém díle Emanuela Chalupného, 1938 (s J. B. Kozákem a J. Kříženeckým); Družstevník velké víry. K padesátinám předsedy Frant. Wenzla, 1939; Zemědělství na nových cestách, 1945. L: A. Vaněk, Slovník českých a slovenských sociálně politických myslitelů a sociologů 1848–1980, 1986, s. 25n.; MSB 1, s. 92; Slezsko 11, s. 21n.; B. Pšír, O počátcích výuky sociologie venkova na Vysoké škole zemědělské v Brně, in: Sborník VŠZ v Brně (řada D). Spisy fakulty provozně ekonomické, 1968, č. 2–3, s. 155n.; V. Ficek, Osud PhDr. T. Č. K desátému výročí jeho smrti, in: Slezský sborník 67, 1969, s. 560n.; J. Šindlářová, Sociologie venkova a zemědělství na VŠZ v Brně, in: Zemědělská ekonomika 40, 1994, č. 5, s. 337n.; Encyklopedie dějin města Brna (http://www.encyklopedie. brna.cz/home/). P: ZA Opava, pracoviště Olomouc, rodná matrika římskokatolické fary Újezd u Uničova, svazek IV., inv. č. 8124, sign. U XI 7, fol. 141; Archiv MZLU Brno, fond B 10 Prof. PhDr. T. Č. (1939–1948, nezpracováno). Lubomír Slezák
ČEP, Václav, * 10. 10. 1908 Myslechovice (Litovel), † 7. 10. 1985 Praha, překladatel Pocházel z chalupnické rodiny. Nejstarší z jeho desíti sourozenců, Jan Č. (1902–1974), byl prozaikem. Č. maturoval
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168696
ČEPEK
1927 na reálném gymnáziu v Litovli, potom studoval latinu a francouzštinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Absolvoval 1933. Státního stipendia využil (1931–32) k ročnímu studiu romanistiky na univerzitě v Římě. 1934–35 byl suplentem na gymnáziu v Šumperku, 1935–37 sloužil v armádě, 1937–45 působil jako profesor na gymnáziu v Nymburku, 1945–70 v Praze. Do výslužby odešel 1970. Kulturně významnými se staly jeho překlady moderní italské, francouzské a španělské prózy, které vynikly poetickým, a přitom filologicky přesným jazykem. Č. se uvedl překladem závěrečného svazku Pourratovy trilogie Kašpar z hor (1932), kterou spolu s bratrem Janem Č. přeložil 1969 celou. Nejvíce románů tlumočil z italštiny (Baldacci, Erizzo, Bacchelli, Uslar-Pietri, Fogazzaro, Nievo, Coccioli, Palazzeschi, Banti, Chelli), uměleckého vrcholu dosáhl převodem Manzoniho Snoubenců (1957), Pirandellova románu Staří a mladí (1958) a novely Mezi dvěma stíny (1959), Deleddové Ztraceného chlapce (1963) a Moraviovy Římanky (1966). Mimořádný význam měly překlady z francouzštiny (François-Poncet, Berlín 1931–1938, 1947; Bernanos, Deník venkovského faráře, 1969, s J. Čepem). V 60. a 70. letech se zaměřil i na španělský román (Azuela, Verga, Yáñez, Gallegos). Jeho korespondence s bratrem dosud nebyla vydána. L: LČL 1, s. 437; SČS 1, s. 99 (kde chybně rok úmrtí 1986); M. Trávníček, Pouť a vyhnanství. Život a dílo Jana Č., 1996, passim. Martin Kuera
ČEPEK, Ladislav, * 10. 1. 1899 Lhotka u Neveklova, † 15. 10. 1974 Praha, geolog Pocházel z rodiny strojvůdce, většinu života prožil v Praze. Navštěvoval reálku na Žižkově (Praha), kde v té době učil petrograf a mineralog J. L. Barvíř. Po maturitě 1916 studoval báňské vědy, nejprve 1916–17 na české technice v Praze (báňský kurs), poté 1919–22 na Vysoké škole báňské v Příbrami. Jeho prvními učiteli geologie byli C. Purkyně a B. Stočes. Po krátkém působení ve Státním patentním úřadě byl 1923–28 asistentem u R. Kettnera, vedoucího Geologického ústavu na ČVUT. U něho vypracoval disertaci o jižní části plzeňské pánve, za kterou 1926 získal doktorát báňských věd (Dr. mont.). Od 1928 pracoval ve Státním geologickém ústavu ČSR (SGÚ ČSR; od 1950 Ústřední ústav geologický, ÚÚG). Od června 1945 do konce 1953 byl ředitelem ústavu. V době Č. funkčního období došlo k mimořádnému nárůstu požadavků na výzkumné a průzkumné práce z oboru ložiskové geologie, prospekční geofyziky a dalších aplikovaných oborů, což souviselo se státní hospodářskou politikou, zaměřenou na zajištění maximální surovinové soběstačnosti. Ústav měl 1945 kolem sta, 1953 již kolem sedmi set zaměstnanců. Č. v SGÚ ČSR založil uhelné oddělení a celostátní archiv hlubokých vrtů, pozdější Geofond. Přesto se podařilo
582 udržet jako priority činnosti ústavu geologické mapování a teoretické výzkumné práce. 1953–58 byl Č. místopředsedou vládního výboru pro geologii při Úřadu předsednictva československé vlády, kde se podílel na založení komise pro klasifikaci zásob nerostných surovin. Po reorganizaci československé geologie (vytvoření Ústředního geologického úřadu jako centrálního orgánu) se Č. 1958 vrátil do ÚÚG, 1959 odešel do výslužby. 1952 byl jmenován členem korespondentem ČSAV, 1955 obdržel titul DrSc. Pracoval ve vedoucích funkcích v ČSAV, 1956–63 jako předseda geologicko-geografické sekce, 1959–63 člen prezidia, od 1963 místopředseda, 1967–70 předseda vědeckého kolegia geologie a geografie ČSAV. Byl členem Masarykovy akademie práce, Národní rady badatelské, KČSN, čestným členem Československé společnosti pro mineralogii a geologiii. 1966 obdržel Řád práce. Badatelsky se věnoval převážně mapování svrchního paleozoika západočeských a středočeských pánví (plzeňská, kladenská aj.) a okolního proterozoika, byl hlavním autorem geologických map 1 : 75 000, listy Kladno 3952 (vyšla tiskem 1935) a Kralovice 4051 (1936). Studoval zlomovou tektoniku pánví, vztah uhlonosné sedimentace a tektoniky. Zpracoval drobné pánve u Břas a Mirošovic a ložiska rud olova a zinku u Stříbra, Merklína a Černovic. V 30. letech pracoval i na Slovensku a Podkarpatské Rusi, prováděl mapování a výzkum ve flyši a neogénu, související s vyhledáváním ložisek ropy a solí. Přispěl k řešení otázky splavnosti slovenského úseku řeky Dunaje. Napsal řadu odborných i popularizačních prací o stavebních surovinách a lomařství. Za okupace spolu s J. Augustou mapoval boskovickou brázdu v úseku mezi Veverskou Bitýškou a Moravským Krumlovem. Po skončení války se podílel na vydání geologické mapy 1 : 75 000 list Příbram 4152 (1949), později v edici Přehledná geologická mapa ČSSR 1 : 200 000 (tzv. generálky) redigoval list Plzeň; mapa vyšla 1957, textové vysvětlivky 1961. Uveřejnil celkem 166 prací, velký počet Č. rukopisných posudků a zpráv je uložen v archivu České geologické služby (následnická instituce po ÚÚG). 1937 byl vedoucím československé delegace na 17. mezinárodním geologickém kongresu (MGK) v Moskvě, 1948 byl viceprezidentem 18. MGK v Londýně. Jako externí pedagog přednášel v 50. letech na geologickogeografické fakultě pražské univerzity a na průmyslové škole geologické v Praze-Žižkově. Pořádal popularizační přednášky v Husově škole v Praze, na jejich základě napsal knihu Hlubiny Země (1941). Geologii se věnoval i jeho syn Petr Č. (* 1935), profesor UK, děkan přírodovědecké fakulty (1991–94) a poté prorektor UK. D: výběr: Geologie jižní části plzeňské pánve kamenouhelné, in: Práce Geologického ústavu Českého vysokého učení technického, 1926; Geologické poměry okolí Milešova a Krásné Hory, in: Sborník Státního geologického ústavu ČSR 7, 1927, s. 177n. (s A. Orlovem); Vysvětlivky ke Geologické mapě Československé republiky, list Kladno 3952, in: Knihovna Státního
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168696