COLLOREDO-MANNSFELD COLLOREDO-MANNSFELD, Josef Jeroným (též Hieronymus), * 17. 2. 1866 Praha, † 21. 2. 1957 Paříž (Francie), velkostatkář, filantrop, sběratel, bibliofil, spisovatel, politik, diplomat Pocházel z tzv. Weikardovy větve starého italského šlechtického rodu, který obdržel 1724 titul říšského hraběte a 1763 knížete pro říši i české země. Byl prvorozeným synem Jeronýma Ferdinanda C. (1842–1881), poslance českého sněmu, prezidenta české zemědělské rady, 1875–79 rakouského ministra zemědělství, a Aglaë Festeticsové von Tolna (1840–1897). Dětství prožil na rodinném velkostatku Dobříš. Absolvoval malostranské gymnázium, po maturitě 1883 studoval práva na vídeňské univerzitě. Roční dobrovolnou vojenskou službu si v průběhu studií odsloužil v uherském Rábu (Győr) u husarského pluku č. 11 vévody Alexandra Württemberského. Po ukončení univerzitních studií 1888 nastoupil do diplomatických služeb jako aspirant na rakousko-uherské velvyslanectví v Berlíně, složil předepsanou zkoušku a 1890 se tam stal vyslaneckým atašé. 1891 byl přeložen na velvyslanectví do Paříže, kde zůstal až do června 1892, pak se vrátil do Dobříše. Po smrti dědečka Josefa C. 22. 4. 1895 mohl užívat titul kníže, zdědil doživotní členství v panské sněmovně a převzal řízení majorátních a alodiálních rodinných statků Dobříš, Opočno a Zbiroh. Na počátku 20. století podnikl několik cest do Afriky, zejména do oblastí dnešního Súdánu (1901–02), do Severní Ameriky (do Wyomingu a na Aljašku, 1904–05). Přivezl si odtud velké množství loveckých trofejí a etnografických předmětů, ze kterých následně vybudoval vyhlášenou etnografickou sbírku na zámku v Opočně. 18. 4. 1903 se v Paříži poprvé oženil s Lucy Sophií Yvonnou Jonquetovou (1878–1940), manželství bylo rozvedeno 1925. Podpořil také vznik prvního lůžkového sanatoria pro léčbu TBC a plicních chorob v Čechách na vrchu Pleš na Dobříšsku, jemuž 1907 věnoval pozemek o rozloze 160 ha. Pro své zaměstnance založil 1909 penzijní fond. 1930 z jeho popudu vznikla Colloredo-Mannsfeldská studijní nadace a na její provoz věnoval 300 000 Kč. Byl zaníceným bibliofilem a knihy nejen sbíral, ale také psal a vydával. K vydání trojdílné studie Otto Tornaua o mannsfeldské numismatice ho přivedla sběratelská vášeň a významná sbírka mincí. Zasloužil se též o obohacení české fauny, když z jeho iniciativy byla 1905 na Huťském rybníku u Dobříše poprvé v Evropě vysazena původem severoamerická ondatra. Byl zvolen 1914, podobně jako jeho otec, starostou Dobříše a zůstal jím až do konce první světové války. Po vzniku Československa žil převážně ve Francii, kde se i podruhé oženil s Marií Sidonií de Smitovou (1877–1973). Správu statků přenechal bratru Jeronýmovi (1870–1942), bývalému korvetnímu kapitánovi rakousko-uherského námořnictva. Přestože byl dvakrát ženat, neměl vlastní potomky. 1931 se proto rozhodl adoptovat čtyři syny svého mladšího bratra Jeronýma, mezi něž byl již 1925 přerozdělen rodový majetek.
446 Nejstarší, tehdy patnáctiletý, Josef Leopold (1910–1990) obdržel Opočno, Jeroným Medard (1912–1998) Zbiroh, Weikard Karel (1914–1991) Dobříš a nejmladší Bedřich Jeroným (1917–1991) malou nemovitost v Rakousku. Josefův bratr Jeroným spolu se svými syny Josefem, Jeronýmem a Weikardem podepsal 17. 9. 1938 Prohlášení členů starých rodů vzhledem k nedotknutelnosti území českého státu přednesené prezidentu Benešovi. Podpis C. již nechyběl vedle podpisů bratra a synovců v Prohlášení české a moravské šlechty ze září 1939, jímž se signatáři mimo jiné jednoznačně přihlásili k české národnosti. 1998 byl rodu v restitučním řízení navrácen zámek Dobříš. D: Vom Grossvater. L’art d’être grandpère, Wien 1896; Der Mannsfelder Kupferschieferbergbau in seiner rechtsgeschichtlichen Entwicklung, (spoluautor W. Mück), Eisleben 1910; J. Masoarette, Der Luxemburger Gouverneur Graf und Fürst Peter Ernst von Mansfeld (a J. Masseearett), Luxembourg 1925; La vie martiale et fastueuse de Pierre-Ernest de Mansfeld (1517–1604), Paris 1929; Journal de captivité du comte Pierre Ernest de Mansfeld, écrit au Donjon de Vincennes 1552–1554 (ed.), Paris 1933; L: KSN 2, s. 342; J. Dvořák, Vznik a vývoj organizace boje proti tuberkulose v Čechách 2, 1916, s. 44n.; J. C.-M. Sborník statí k sedmdesátým narozeninám 17. 2. 1866–21. 2. 1936, 1936; B. Lifka, Zámecké knihovny v Opočně a na Dobříši a kníže J. z C.-M. jako bibliofil, 1936; týž, J. C.-M., bibliofil, slaví sedmdesátiny, in: Marginalie. Věstník spolku českých bibliofilů 10, č. 2–3, 1936, s. 27; Sedmdesátiny J. C.-M. 17. února 1936, in: Žďár, politický týdeník Rokycany 14. 2. 1936, 35, č. 7, s. 2; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 46; J. Županič – M. Fiala – F. Stellner, Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, 2001, s. 65. P: SOA Zámrsk, písemná pozůstalost – Rodinný archiv Colloredo-Mannsfeld, Opočno. Miloš Hoejš
COLLOREDO-WALLSEE (též WALDSEE), Antonín Theodor, * 17. 7. 1729 Vídeň (Rakousko), † 12. 9. 1811 Kroměříž,
olomoucký arcibiskup, kardinál Narodil se v rodině hraběte Karla Ludvíka C. a markraběnky Eleonory, roz. Gonzagové. (V literatuře existuje několik chybných dat narození.) C. se věnoval církevní dráze, 9. 6. 1747 byl jmenován nesídelním kanovníkem v olomoucké dómské kapitule. Teologická a právnická studia absolvoval v Modeně, Římě a Padově, 1752 získal doktorský titul. Na kněze byl vysvěcen 20. 8. 1758 v Brixenu. Jeho kariéra v olomoucké diecézi se rychle rozvíjela, 1764 se stal sídelním kanovníkem, proboštem kolegiátní kapituly v Kroměříži 7. 9. 1766, prvním prelátem – děkanem v olomoucké kapitule 30. 5. 1776. Olomouckým biskupem byl kapitulou zvolen jednomyslně již v prvém skrutiniu 6. 10. 1777. Na papežské potvrzení i na intronizaci však musel počkat. Vzhledem k velkému počtu tajných nekatolíků na Moravě si panovnice Marie Terezie přála rozšířit síť far a rozdělit jednu z největších diecézí ve střední Evropě. Z olomoucké církevní provincie se měla vydělit diecéze brněnská a opavská. Nakonec bylo zřízeno jen biskupství brněnské a olomoucké bylo povýšeno na arcibiskupství. Jak bylo v osvícenské době běžné, rozhodla o tom
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168695
447 císařovna dekretem z 24. 5. 1777 a až poté požádala papeže Pia VI. o souhlas, který získala 5. 12. 1777. Prvním olomouckým arcibiskupem se C. stal 30. 3. 1778. Kvůli vpádu pruských vojsk do českých zemí 1778–79 se však intronizace uskutečnila až 11. 7. 1779. Jeho episkopát ztížily reformy císaře Josefa II. (např. toleranční patent 1781 či rušení četných klášterů i kostelů) a poté napoleonské války. Přesto C. usiloval o prohloubení náboženského života věřících, rozšířil počet arcikněžství ze čtyř na osm a zřídil padesát dvě děkanství. 1780 vizitoval třináct z nich, tedy čtvrtinu. Podporoval nastupující nové směry v ekonomice, např. inicioval založení první textilní manufaktury v biskupské Kroměříži, později známé i svým exportem. 1786 souhlasil s parcelací panského dvora na arcibiskupském panství Mírov a s jeho předáním do rukou poddaných. Nově vzniklá osada byla po něm pojmenována Koloredov (od 1919 součást Zvole u Šumperka). Podobně vznikl 1790 Kolorédov na panství Hukvaldy (od 1907 součást města Frýdku, nyní Frýdek-Místek). Arcibiskup měl též pochopení pro přání obyvatel Olomouce, na jeho žádost a prosby městské rady se 1782 (po čtyřletém působení v Brně) vrátila do Olomouce univerzita, ovšem přeměněná na lyceum s třemi fakultami a s medicínsko-chirurgickým učením. 1790 byl jmenován mimořádným legátem pro císařskou volbu ve Frankfurtu, kde svůj kurfiřtský hlas odevzdal pro Leopolda II. C. patřil k olomouckým ordinářům s velkým pochopením pro umění, zvláště pro hudbu. Na kroměřížském zámku měl vlastní kapelu. Již večer po jeho volbě biskupem hrála na bálu, který uspořádal pro úředníky v budově kapitulního děkanství. V olomouckém arcibiskupském paláci pokračoval v dřívější tradici pravidelných koncertů za vstupné pod názvem Collegium musicum. Velkou péči věnoval své oblíbené Kroměříži. K zámku nechal 1795 postavit směrem k přilehlé Podzámecké zahradě kolonádu, při rekonstrukci zahrady opustil dřívější přísný geometrický rozvrh ve prospěch romantických ideálů návratu k přírodě, pořídil v ní několik drobných staveb, např. Chrámek přátelství. Při obnově interiérů zámku (po požáru 1752) použil podle dobových zvyklostí některé tamní i olomoucké obrazy jako dekorační materiál k panelování jídelny a trůnního sálu. Tamní kapitule dal 1802 sestavit první písemné stanovy. Pius VII. mu udělil 1803 hodnost kardinála. Získal i světská vyznamenání, např. velkokříž sv. Štěpána. 1805 se jeho koadjutorem stal teprve sedmnáctiletý arcivévoda Rudolf Jan. C. byl pohřben v Kroměříži v kolegiátním kostele sv. Mořice. L: OSN 5, s. 518; F. J. Schwoy, Topographie vom Markgraftum Maehren 1, Wien 1793, s. 52; G. Wolný, Kirchliche Topographie von Mähren 1/1, 1855, s. 111n.; R. Lichnowsky-Werdenberg – E. Meyer, Des fürstlichen Hochstiftes Olmütz Münzen und Medaillen, 1873, s. 134n., 176n.; J. Matzke, Die Olmützer Erzbischöfe, Königstein/Taunus 1973, s. 12n.; J. Sehnal, Hudební kapela A. T. C.-W. (1777–1811) v Kroměříži a Olomouci, in: Hudební věda 13, 1976, s. 291n.; Katalog moravských biskupů, arcibiskupů a kapitul staré
COLLOREDO-WALLSEE i nové doby, 1977, s. 85; A. Zelenka, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 251n.; E. Gatz, Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1648 bis 1803, Berlin 1990, s. 67n.; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 51n. Miloš Kouil
COLLOREDO-WALLSEE, Josef Maria, * 11. 9. 1735 Řezno (Německo), † 26. 11. 1818 Vídeň (Rakousko), voják, velkopřevor maltézského řádu Byl synem Rudolfa Josefa hraběte C. (1706–1788) ze švábské větve rodu usedlého v zemích habsburské monarchie, matka Marie Gabriela (1707–1793) pocházela z rodiny svobodných pánů ze Starhemberga. Měl sedmnáct sourozenců, z bratrů se dospělosti dožili dva, oba se věnovali církevní dráze. Jeroným František Josef dosáhl hodnosti arcibiskupa salcburského a Václav se věnoval kariéře politické a vojenské a stal se komturem řádu německých rytířů v Koblenci. Sestry se provdaly za přední rakouské šlechtice, potomstvo však nezanechaly. C. se převážně věnoval vojenské profesi a stal se důstojníkem. Dosáhl hodnosti tajného rady, hodnosti generálního polního maršála, titulu dvorního válečného rady, byl majitelem pěšího pluku a stal se generálním ředitelem c. a k. dělostřelectva. Do armády vstoupil 1752, bojoval v sedmileté válce, 1756 se účastnil bitvy u Lovosic, po níž byl povýšen na plukovníka, a 1757 u Kolína. Reformoval a organizoval rakouské dělostřelectvo. Ve vídeňském kostele sv. Jana složil kněžské sliby, potvrzené 3. 11. 1773 a stal se komturem maltézského řádu v Dožicích, Měcholupech a Mailbergu. 1790 po smrti velkopřevora Michaela Ferdinanda Althanna byl jmenován velmistrem řádu v Čechách, funkce se ujal až 1791. Provedl některé změny ve vlastnických poměrech řádu (mj. převedl důchody z rakouského Strohaimu na komendu v Mailbergu a komturství v Pulstu bylo změněno na farní řádové beneficium). 1797 zřídil české velkopřevorství, zastoupené četnými komendami po celé habsburské monarchii a řízené C., přes papežovo rozhodnutí uznat ruského cara Pavla I. velmistrem. Podřídilo se mezitím zvolenému zástupci velmistra komturovi fraterovi Giovanni Battistovi Tommasimu a kapitule, která po Maltě nalezla útočiště v Catanii (1803–79). Počátkem 19. století prodal C. komendu v Horních Kralovicích (1803) a poté zřídil peněžní komendu pro komturství v Brně. 1805 se zúčastnil bitvy u Slavkova, 1809 a 1813 tažení proti Napoleonovi, vídeňským dvorem byl přizván na mírový kongres 1815. Hospodářské oživení provázející nástup klasicismu (řádu se citelně dotkl rakouský státní bankrot 1811) umožnilo C. přebudovat Velkopřevorský palác v Praze na Malé Straně a postavit budovu pro nový konvent kněží. Po ekonomické stránce pozvedl maltézský řád k rozkvětu řadu komend, např. Vídeň, Strakonice, Mailberg a komendy ve zbytku Slezska, které zůstaly habsburské monarchii. C. byl pohřben maltézskými rytíři ve Vídni.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168695
COLLOREDO-WALLSEE L: OSN 5, s. 518n.; B. Lifka, Radomyšl. Dějiny jihočeského městečka a jeho okolí, 1993, s. 218n.; Wurzbach 1, s. 427n.; ÖBL 1, s. 151; DBE 2, s. 358. František Skivánek
COLLOREDO-WALLSEE, Rudolf, * 2. 12. 1585 České Budějovice, † 24. 1. nebo 2. 1657 Praha, generál polní zbrojmistr, velkopřevor maltézského řádu Rod Wallsee pocházel ze švábské marky, 1593 získal v Království českém inkolát. Otec Ludvík byl císařským komořím, matka Perla, roz. de Bolcenico. C. již v chlapeckém věku složil řeholní sliby jako rytíř řádu johanitů (maltézských rytířů) a byl zařazen do komend Týnec u Svídnice a Hrobníky ve Slezsku (Grobniki). Z řádových rytířů se hojně rekrutovali důstojníci císařské armády. Tak tomu bylo i u C., který se účastnil řady vojenských tažení, proti Turkům v Uhrách, bojoval v zájmu Benátské republiky proti Mantovským a na dalších bojištích třicetileté války. V bitvě na Bílé Hoře 1620 velel v hodnosti generála polního zbrojmistra, dále se účastnil pod generálem Tillym bojů proti Mansfeldovi a proti Dánům bojoval u Magdeburku. 1637 po smrti velkopřevora Viléma Zdeňka Vratislava z Mitrovic byl pražským konventem maltézského řádu zvolen velmistrem a vzápětí na Maltě potvrzen do funkce představeného českého velkopřevorství, kterému v té době podléhaly komendy a konventy zemí Koruny české, v Uhrách, Polsku, Rakousích, Dalmácii a Slavonii. Když 26. 7. 1648 pronikla švédská vojska pod vedením generála Königsmarka na pražskou Malou Stranu, byl C. v malostranském Maltézském paláci. Podařilo se mu uniknout na Staré Město. Jako polní maršál císařských vojsk se ujal obrany Prahy a za účasti nejen vojenské posádky, ale i dobrovolníků z řad měšťanů a studentů bránil pražská města až do uzavření vestfálského míru. Zemřel v Praze jako řeholní rytíř v hodnosti velkopřevora v Maltézském paláci a byl pohřben v řádovém kostele Panny Marie pod řetězem. 1857 byla instalována nad C. pohřebním místem socha z carrarského mramoru od Emanuela Maxe. L: Významné osobnosti okresu Rychnova nad Kněžnou, 1994, s. 71; B. Lifka, Radomyšl. Dějiny jihočeského městečka a jeho okolí, 1993, s. 164n.; OSN 5, s. 518; MČE 1, s. 709; NDB 3, s. 328n.; BL 1, s. 207; DBE 2, s. 358. František Skivánek
COLONA z Felsu (též COLLONA z Felzu), Linhart, * 1565?, † 13. 4. 1620 Sinzendorf (Rakousko), důstojník, účastník stavovského povstání Collonové z Felsu (Völs) pocházeli z Tyrolska, kde se podíleli na správě země a byli i významnými vojevůdci. Do českých zemí přišel tento luteránský šlechtický rod po polovině 16. století a usadil se v západních Čechách a ve Slezsku. C. patřil k jeho druhé generaci. Otec, Kašpar C., nejvyšší komorník arcivévody Karla II. Štýrského, zakoupil 1570 panství An-
448 dělská Hora a Javoří u Karlových Varů. Celý rod byl 1572 přijat v Českém království do panského stavu. C. zděděná zboží rozšířil o Hartenštejn, Bochov a majetky na Chebsku a o Cínov na Žatecku. Vlastnil i dům na Malé Straně. S manželkou Alžbětou z Lobkovic měl čtyři děti, syny Jana a Adama a dcery Marii a Kateřinu. C. zmiňovaly úřední záznamy od počátku 17. století, kdy byl pověřován úřady a úkoly zejména v Loketském kraji, ale i v kraji Žateckém. Do popředí vystoupil poprvé za habsburské dynastické krize 1608–11, tehdy spolu s M. Thurnem velel stavovskému vojsku. 1617 se postavil proti přijetí Ferdinanda Štýrského za českého krále, v době českého stavovského povstání prosazoval volbu Jana Jiřího Saského. Vedle Thurna a Václava Budovce z Budova patřil k radikálnímu křídlu české stavovské obce a byl nejspíše jedním z iniciátorů defenestrace z 23. 5. 1618. Za povstání se také vrátil do vojenských služeb stavů, a to v hodnosti polního maršálka. V bitvě u rakouského Sinzendorfu 13. 4. 1620 se nechal strhnout k neuváženému útoku proti oddílům hraběte Buquoye, byl smrtelně raněn a záhy zemřel. Pohřben byl v Žalmanově u Karlových Varů. Posmrtně po porážce stavů byl C. císařskou exekuční komisí 26. 4. 1621 jako rebel zemřelý „v trvalé vzpouře“ zbaven majetku a cti. L: Sněmy české, 1954, sv. 11, část 1, 1605, dokument č. 40, www.psp.cz/ eknih/snemy/; Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká, 1984, passim; Heraldika 13, 1981, č. 3, s. 145; J. Petráň, Staroměstská exekuce, 2004, passim; A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého 13, 1905, s. 35. Zdenk Beneš
COLUMBANI (též COLUMBAR, COLOMBARA, COROMBELLI, KOLUMBANI), Pietro Paolo, * asi 1682 Ligornet-
to? (Švýcarsko), † 28. 12. 1749 Roudnice nad Labem, stavitel, architekt Přišel do Čech zřejmě z jihošvýcarského kantonu Ticino a pobýval nejpozději od 1702 v Roudnici, toho roku zaplatil i zápisné do litoměřického cechu. V Čechách se 1707 poprvé oženil s dcerou knížecího sklenáře Kateřinou, podruhé 1721 s Annou, dcerou Václava Partyky z Roudnice, kde se stal měšťanem. Jeho nejstarší syn František Karel (klášterním jménem Dismas) byl 1771–73 rektorem premonstrátské koleje sv. Norberta na Strahově. Další syn Petr Pavel Jakub působil jako zemský advokát v Praze. C. se dobře uplatnil a získal slušný majetek, stavěl jak podle vlastních, tak i cizích projektů. Realizoval 1707–19 pro Kinské kostel sv. Kateřiny ve Sloupu u Nového Boru, pro stejné objednavatele i sv. Jana Křtitele v Kamenickém Šenově (1715–18). Už dříve 1707 opravoval kostel sv. Jakuba ve Vetlé u Roudnice nad Labem, kde 1718 dohlížel na stavbu fary. Krátce poté 1718–21 stavěl kostel sv. Petra a Pavla v Horním Prysku. 1718–23 se podílel na úpra-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168695