COLLOREDO-MANNSFELD COLLOREDO-MANNSFELD, Josef Jeroným (též Hieronymus), * 17. 2. 1866 Praha, † 21. 2. 1957 Paříž (Francie), velkostatkář, filantrop, sběratel, bibliofil, spisovatel, politik, diplomat Pocházel z tzv. Weikardovy větve starého italského šlechtického rodu, který obdržel 1724 titul říšského hraběte a 1763 knížete pro říši i české země. Byl prvorozeným synem Jeronýma Ferdinanda C. (1842–1881), poslance českého sněmu, prezidenta české zemědělské rady, 1875–79 rakouského ministra zemědělství, a Aglaë Festeticsové von Tolna (1840–1897). Dětství prožil na rodinném velkostatku Dobříš. Absolvoval malostranské gymnázium, po maturitě 1883 studoval práva na vídeňské univerzitě. Roční dobrovolnou vojenskou službu si v průběhu studií odsloužil v uherském Rábu (Győr) u husarského pluku č. 11 vévody Alexandra Württemberského. Po ukončení univerzitních studií 1888 nastoupil do diplomatických služeb jako aspirant na rakousko-uherské velvyslanectví v Berlíně, složil předepsanou zkoušku a 1890 se tam stal vyslaneckým atašé. 1891 byl přeložen na velvyslanectví do Paříže, kde zůstal až do června 1892, pak se vrátil do Dobříše. Po smrti dědečka Josefa C. 22. 4. 1895 mohl užívat titul kníže, zdědil doživotní členství v panské sněmovně a převzal řízení majorátních a alodiálních rodinných statků Dobříš, Opočno a Zbiroh. Na počátku 20. století podnikl několik cest do Afriky, zejména do oblastí dnešního Súdánu (1901–02), do Severní Ameriky (do Wyomingu a na Aljašku, 1904–05). Přivezl si odtud velké množství loveckých trofejí a etnografických předmětů, ze kterých následně vybudoval vyhlášenou etnografickou sbírku na zámku v Opočně. 18. 4. 1903 se v Paříži poprvé oženil s Lucy Sophií Yvonnou Jonquetovou (1878–1940), manželství bylo rozvedeno 1925. Podpořil také vznik prvního lůžkového sanatoria pro léčbu TBC a plicních chorob v Čechách na vrchu Pleš na Dobříšsku, jemuž 1907 věnoval pozemek o rozloze 160 ha. Pro své zaměstnance založil 1909 penzijní fond. 1930 z jeho popudu vznikla Colloredo-Mannsfeldská studijní nadace a na její provoz věnoval 300 000 Kč. Byl zaníceným bibliofilem a knihy nejen sbíral, ale také psal a vydával. K vydání trojdílné studie Otto Tornaua o mannsfeldské numismatice ho přivedla sběratelská vášeň a významná sbírka mincí. Zasloužil se též o obohacení české fauny, když z jeho iniciativy byla 1905 na Huťském rybníku u Dobříše poprvé v Evropě vysazena původem severoamerická ondatra. Byl zvolen 1914, podobně jako jeho otec, starostou Dobříše a zůstal jím až do konce první světové války. Po vzniku Československa žil převážně ve Francii, kde se i podruhé oženil s Marií Sidonií de Smitovou (1877–1973). Správu statků přenechal bratru Jeronýmovi (1870–1942), bývalému korvetnímu kapitánovi rakousko-uherského námořnictva. Přestože byl dvakrát ženat, neměl vlastní potomky. 1931 se proto rozhodl adoptovat čtyři syny svého mladšího bratra Jeronýma, mezi něž byl již 1925 přerozdělen rodový majetek.
446 Nejstarší, tehdy patnáctiletý, Josef Leopold (1910–1990) obdržel Opočno, Jeroným Medard (1912–1998) Zbiroh, Weikard Karel (1914–1991) Dobříš a nejmladší Bedřich Jeroným (1917–1991) malou nemovitost v Rakousku. Josefův bratr Jeroným spolu se svými syny Josefem, Jeronýmem a Weikardem podepsal 17. 9. 1938 Prohlášení členů starých rodů vzhledem k nedotknutelnosti území českého státu přednesené prezidentu Benešovi. Podpis C. již nechyběl vedle podpisů bratra a synovců v Prohlášení české a moravské šlechty ze září 1939, jímž se signatáři mimo jiné jednoznačně přihlásili k české národnosti. 1998 byl rodu v restitučním řízení navrácen zámek Dobříš. D: Vom Grossvater. L’art d’être grandpère, Wien 1896; Der Mannsfelder Kupferschieferbergbau in seiner rechtsgeschichtlichen Entwicklung, (spoluautor W. Mück), Eisleben 1910; J. Masoarette, Der Luxemburger Gouverneur Graf und Fürst Peter Ernst von Mansfeld (a J. Masseearett), Luxembourg 1925; La vie martiale et fastueuse de Pierre-Ernest de Mansfeld (1517–1604), Paris 1929; Journal de captivité du comte Pierre Ernest de Mansfeld, écrit au Donjon de Vincennes 1552–1554 (ed.), Paris 1933; L: KSN 2, s. 342; J. Dvořák, Vznik a vývoj organizace boje proti tuberkulose v Čechách 2, 1916, s. 44n.; J. C.-M. Sborník statí k sedmdesátým narozeninám 17. 2. 1866–21. 2. 1936, 1936; B. Lifka, Zámecké knihovny v Opočně a na Dobříši a kníže J. z C.-M. jako bibliofil, 1936; týž, J. C.-M., bibliofil, slaví sedmdesátiny, in: Marginalie. Věstník spolku českých bibliofilů 10, č. 2–3, 1936, s. 27; Sedmdesátiny J. C.-M. 17. února 1936, in: Žďár, politický týdeník Rokycany 14. 2. 1936, 35, č. 7, s. 2; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 46; J. Županič – M. Fiala – F. Stellner, Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, 2001, s. 65. P: SOA Zámrsk, písemná pozůstalost – Rodinný archiv Colloredo-Mannsfeld, Opočno. Miloš Hoejš
COLLOREDO-WALLSEE (též WALDSEE), Antonín Theodor, * 17. 7. 1729 Vídeň (Rakousko), † 12. 9. 1811 Kroměříž,
olomoucký arcibiskup, kardinál Narodil se v rodině hraběte Karla Ludvíka C. a markraběnky Eleonory, roz. Gonzagové. (V literatuře existuje několik chybných dat narození.) C. se věnoval církevní dráze, 9. 6. 1747 byl jmenován nesídelním kanovníkem v olomoucké dómské kapitule. Teologická a právnická studia absolvoval v Modeně, Římě a Padově, 1752 získal doktorský titul. Na kněze byl vysvěcen 20. 8. 1758 v Brixenu. Jeho kariéra v olomoucké diecézi se rychle rozvíjela, 1764 se stal sídelním kanovníkem, proboštem kolegiátní kapituly v Kroměříži 7. 9. 1766, prvním prelátem – děkanem v olomoucké kapitule 30. 5. 1776. Olomouckým biskupem byl kapitulou zvolen jednomyslně již v prvém skrutiniu 6. 10. 1777. Na papežské potvrzení i na intronizaci však musel počkat. Vzhledem k velkému počtu tajných nekatolíků na Moravě si panovnice Marie Terezie přála rozšířit síť far a rozdělit jednu z největších diecézí ve střední Evropě. Z olomoucké církevní provincie se měla vydělit diecéze brněnská a opavská. Nakonec bylo zřízeno jen biskupství brněnské a olomoucké bylo povýšeno na arcibiskupství. Jak bylo v osvícenské době běžné, rozhodla o tom
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168695