BLAŽEK
prostředně úředně zakázána a Divadlo satiry bylo zrušeno (1948). B. se stal dramaturgem a později scenáristou Československého státního filmu (pak Filmové studio Barrandov). Psal scénáře rozhlasových her, revuálních pořadů (mj. Pan Barnum přijímá, 1952), ledních revue a několika loutkových filmů. V oblasti hraného filmu uspěl především se scénáři Cirkus bude (1954, režie O. Lipský), Hudba z Marsu (1954, premiéra 1955 po nesnadném schvalovacím řízení, režie J. Kadár a E. Klos) a Návštěva z oblak (1955, režie M. Makovec). 1958 dokončil divadelní hru Třetí přání (Divadlo komedie 1958) i její filmovou verzi. Snímek byl natočen, avšak do distribuce přišel až 1963. Hra i film zkoumaly na základním pohádkovém půdorysu morálku a hodnotový řád socialistické společnosti konce padesátých let. Konfrontace ideálních a ideologických představ o životě v socialismu a trpké poznávání jeho skutečné podoby se staly námětem následující hry Příliš štědrý večer (Divadlo komedie 1960). B. pokračoval v práci scenáristy. Počátkem šedesátých let vznikly filmy Chlap jako hora (1960, režie M. Makovec) a Dva z onoho světa (1962, režie M. Makovec), v lednu 1965 byl uveden do kin první český filmový muzikál podle B. scénáře Starci na chmelu (1964, režie L. Rychman, hudba V. Hála, J. Malásek, J. Bažant) a 1966 měl premiéru muzikál téhož tvůrčího týmu Dáma na kolejích. Divadlo ABC uvedlo 1967 B. scénický muzikál Šeherezáda. V šedesátých letech přispíval do různých kulturních periodik, mj. do Divadelních novin, Divadla, Repertoáru malé scény a do Literárních novin. B. se podílel na utajovaném vysílání Československé televize po obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Záhy se rozhodl pro emigraci a odešel na krátkou dobu do Rakouska a v říjnu 1968 do Spolkové republiky Německo. B. poslední doma realizovaný filmový scénář Světáci (1969, režie Z. Podskalský), který umně spojil jednoduchý komediální příběh o neuskutečněné nevěře s nenásilně satirickým pohledem na společnost po dvaceti letech „budování socialismu“, byl uveden již po jeho odchodu do exilu. Televizní film Obžalovaná byl promítnut až po listopadu 1969, kdy B. pozbyl československé státní občanství. Stejnou látku natočil také F. Filip jako celovečerní film s názvem Odvážná slečna (1969) a T. Fantl pro západoněmeckou televizi (Die Untaten des Fräuleins Mikova, 1971). B. konfrontoval ve svém díle čisté životní ideály s pragmatismem a s kariérismem, bezprostřednost s konformitou, upřímnost s pokrytectvím. Často se opíral o pohádkové motivy a postavy a ověřoval jejich typické vlastnosti a jednoznačné postoje v prostředí soudobé reality. Nezastíral a nepotlačoval moralistní postoj, kompenzoval ho však bezprostředností, humorem a nadsázkou. Vypracoval se v jednoho z mála autorů umělecky přesvědčivé poúnorové satiry a zakladatelů českého filmového muzikálu. Až dosud nebyl doceněn jako autor písňových textů (mj. Lékořice, Chtěl bych mít kapelu, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě a Milenci v texaskách).
556 Ačkoliv se prosadil jako scenárista i v emigraci, z mnoha jeho filmových povídek a televizních scénářů byly realizovány jen některé (mj. televizní film Gabriel, 1973). B. podlehl třetímu srdečnímu infarktu. Připravovaný muzikál Osudy dobrého vojáka Švejka již nedokončil. Torontské nakladatelství 68 Publishers vydalo posmrtně výbor z B. korespondence s režisérem Václavem Táborským. Kniha získala Cenu Egona Hostovského. D: tištěné publikace: Ferda-sirky-zeměkoule, 1947 (divadelní pásmo, spoluautor, rozmnoženo); Král nerad hovězí, 1947 (divadelní hra, rozmnoženo); Kde je Kuťák, 1948 (divadelní hra, rozmnoženo, druhé přepracované a rozmnožené vyd. 1966); Třetí přání, 1958 (divadelní hra, rozmnoženo, knižně 1959, rozšířené vyd. 1967); Příliš štědrý večer, 1960 (divadelní hra, rozmnoženo, knižně 1961); Starci na chmelu, 1965 (filmový scénář); Dáma na kolejích, 1966 (divadelní hra, rozmnoženo, filmový scénář 1967); Šeherezáda, 1967 (divadelní hra); Mariáš v Reykjavíku, Toronto 1975 (korespondence). L: M. Valtrová, V. B. Hráč před Bohem a lidmi, 1998; P. Doucek (ed.), V. B. I v cizině jsem s Tebou, 1998; V. Havel, B. zase jako dramatik, in: Divadlo, 1960, č. 8; O. Knitl, Bylo kdysi divadlo aneb Administrativní zásah, in: Divadlo, 1966, č. 2; A. Urbanová, Útok s rozběhem, in: tamtéž; J. Švarcová, Věčně si hrající chlapec, in: Lidové noviny 1. 9. 1990; J. Suchý, V. B. redivivus, in: Záběr 1990, č. 21; K. Kaplan, K historii filmu Tři přání, in: Literární noviny 1998, č. 34; SČS 1, s. 35n.; ČBS, s. 53; EJ, s. 50n.; Tomeš 1, s. 107. P: Městský úřad v Náchodě, kniha narozených církve československé v Náchodě, sv. I, ročník 1925, s. 167. Michal Pibá
BLAŽEK, Zdeněk, * 24. 5. 1905 Žarošice u Kyjova, † 19. 6.
1988 Nové Město na Moravě, hudební skladatel, muzikolog, pedagog Pocházel z kantorské rodiny s bohatou hudební tradicí, po matce byl spřízněn s Arnoštem Prausem, autorem populárního vlasteneckého sboru Chorál Čechů. Hře na klavír a na housle se B. učil nejprve u svého otce, ve hře na klavír ho zdokonalovala Anna Holubová a na varhany Janáčkův žák František Hošek. Po maturitě na gymnáziu v Boskovicích (1924) studoval 1924–29 na Státní konzervatoři v Brně – skladbu u Viléma Petrželky a dirigování u Františka Neumanna. Studia skladby 1933–35 dovršil na mistrovské škole při Státní konzervatoři v Praze u Josefa Suka, kterého uznával a obdivoval. Dále vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě MU u profesora Vladimíra Helferta a obhájil tam disertační práci s názvem O harmonické a polyfonní struktuře díla Smetanova a byl promován titulem PhDr. (1933). Byl jedním z Helfertových žáků, kteří se významně angažovali v brněnském hudebním životě. 1933–34 učil na hudební škole Besedy brněnské a 1934–41 pracoval jako tajemník a referent hudebního oddělení brněnského Radiojournalu. 1941 přijal místo profesora skladby a hudební teorie na Státní konzervatoři v Brně. Tuto školu 1947–61 vedl jako ředitel. Vedle toho přednášel hudební teorii na Pedagogické fakultě (1946–51) a na katedře muzikologie Filozofické fakulty MU (1952–71). Tam také obhájil habilitační práci
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168684