n Vá l ka za nezávislost
98
exponentovi FLN Abderrahmanu Farèsovi, dopis generála de Gaulla. V dopise francouzský prezident potvrdil předání výkonu moci nad dosavadními francouzskými alžírskými departmenty do rukou Alžířanů. Francouzská vláda nad Alžírskem skončila.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168658
První roky alžírské nezávislosti Alžírsko mezi nezávislostí a občanskou válkou K prvnímu vážnému konfliktu v rámci odboje došlo během tripoliského kongresu CNRA, poradního orgánu FLN. Tripoliský kongres (25. 5.–7. 6. 1962) si kladl za cíl schválit evianské dohody a definovat politický program FLN. Ohledně schvalování programu nevznikly žádné větší spory. Úkolem FLN podle sjezdu mělo být pokračování v demokratické a lidové revoluci. Ta měla spočívat v rozsáhlých modernizačních programech, industrializaci země, pozemkové reformě a znárodnění peněžnictví, zahraničního obchodu, nerostného bohatství a energetických zdrojů. Zvláštní pozornost měla patřit boji za rozvoj národní kultury a proti negramotnosti. Role islámu nebyla příliš zdůrazněna. Konsenzus zavládl i ohledně vůdčí role FLN v nezávislém Alžírsku. Začínalo tedy být zřejmé, že pro jiné politické strany nebude místo. Z iniciativy plukovníka Boumediena a Ahmeda Ben Belly se měla FLN dokonce změnit ve skutečnou politickou stranu v čele s politbyrem. Ben Youssef Ben Khedda a jeho Provizorní vláda (GPRA) v tom viděli pokus o vybudování alternativního mocenského centra, a tedy i své ohrožení. Došlo k otevřenému konfliktu dvou vůdčích skupin. GPRA, která dojednala evianské dohody, byla napadána velením ALN, že se s Francouzi dohodla nevýhodně, a otevřela tak dveře neokolonialismu. Pozorovatelé ze socialistických zemí, které samozřejmě vývoj v Alžírsku nanejvýše zajímal, vnímali rozkol jako konflikt mezi „pravicově buržoazní“ GPRA a pokrokovou „revolučně demokratickou“ ALN, kterou vedl plukovník Houari Boumediene a podporoval ho Ahmed Ben Bella. Ben Youssuf Ben Khedda spolu s GPRA zasedání kongresu opustili a těsně před konáním referenda o nezávislosti oficiálně rozpustili generální štáb ALN, což byl otevřený útok proti Houari Boumedienovi, který byl jeho šéfem. O několik dní později, v den vyhlášení výsledků referenda, 3. června 1962, přistál na alžírském letišti letoun Caravelle tuniských aerolinek
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168658
n P r v ní roky alžírské nezávislosti
100
se členy GPRA na palubě. Ti se ujali vlády ve městě, jehož ulice na několik dní ovládl obrovský karneval. Statisíce jeho obyvatel vyšlo do ulic a s alžírskými vlajkami provolávalo: Tahja l-Džazáir! (Ať žije Alžírsko!) Lidé rovněž nadšeně zdravili šéfa GPRA Ben Kheddu, který pronesl proslov z balkonu alžírské prefektury. Mnozí ale postřehli zarážející skutečnost. Na balkóně totiž chyběl Ahmed Ben Bella. Tento veterán protifrancouzského odboje ovšem nečekal se založenýma rukama. 22. června se usadil v západoalžírském Tlemcenu a oficiálně zahájil činnost Politického byra. Ve své aktivitě nebyl osamocen, naopak ho podpořila řada důležitých politiků. Otevřeně se k Ben Bellovi přidal šéf Asociace ulamů Tewfik el-Madani, bývalý šéf GPRA Ferhat Abbas a hrdina bitvy o Alžír Saadi Yacef. O zprostředkování mezi dvěma soupeřícími klany se pokoušeli Krim Belkacem, Muhammad Boudiaf či Hocine Aït Ahmed. Nejdůležitější pro Ben Bellu byla podpora exilových jednotek (tedy těch, které měly během války základny v Maroku a v Tunisku), které stále kontroloval Houari Boumedienne. Ten 25. července dobyl východoalžírské město Constantine. Ben Khedda začal ztrácet nad situací kontrolu. Poslední baštou odporu proti Ben Bellově klanu byla vojska III. a IV. wilájetu (Kabýlie a okolí Alžíru). Ovšem přímo ve městě Alžíru zahájil povstání proti Ben Kheddově vládě Saadi Yacef. Dne 30. srpna vydal Ahmed Ben Bella rozkaz k útoku na Alžír. Jednotky Houari Boumediena se daly do pohybu, přičemž je následovali partyzáni z příhraničních wilájetů. Střety u Boghari a El-Asnam stály život asi tisícovku vojáků ALN bojujících na obou stranách. V Alžírsku pokračovala anarchie, která začala již po vyhlášení příměří v březnu 1962. Pouze teror OAS byl vystřídán boji mezi frakcemi, vyřizováním účtů, a zejména hromadnou mstou na muslimských bojovnících francouzské armády. Tito nešťastníci nazývaní harkové (od slova haraka = hnutí) byli po začátku evakuace francouzské armády ponecháni bez jakékoliv ochrany. Jejich přemístění do bezpečí ve Francii cynicky odmítal prezident de Gaulle s tím, že „není možné přijmout všechny, kteří tvrdí, že si nerozumí se svou vládou“. Ministr francouzské vlády a vyjednavač z Evianu Louis
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168658