Jak drahé je zdarma? (Ukázka, strana 99)

Když studenti přišli na první přednášku – samozřejmě pevně rozhodnuti, že tenhle semestr bude z jejich strany opravdu vzorný – vysvětlil jsem jim, co a kdy od nich letos očekávám. Během dvanáctitýdenního semestru musí napsat tři hlavní práce. Právě tyto tři seminárky budou nejdůležitější při závěrečném známkování. „A kdy je máme přinést?“ zeptal se jeden ze studentů. Usmál jsem se. „Můžete je donést kdykoli před koncem semestru,“ překvapil jsem je nezvyklou benevolencí. „Je to čistě na vás.“ Studenti nevěřili svým uším. „Uděláme takovou dohodu,“ pokračoval jsem. „Ještě tento týden se mi každý z vás zaváže ke třem termínům, v nichž práce přinese. Když jednou termíny stanovíte, nebudete je moci změnit.“ Pozdě dodané práce budou penalizovány: za každý den zpoždění jim strhnu jedno procento z konečné známky. Studenti mohou práce samozřejmě přinést i předčasně, ale žádnou výhodu jim to nepřinese. Všechny seminárky stejně budu číst až po skončení semestru.

Jinými slovy, rozhodnutí bylo na studentech. Budou mít dost disciplíny, aby dohodu dodrželi? „Ale, pane profesore,“ ozval se Gurev, bystrý student s mírným indickým přízvukem. „Není potom pro každého nejlepší, aby si vybral úplně poslední den semestru? Nebo se pletu?“ „Můžete to udělat,“ zněla má odpověď. „Jestli vám to připadá nejlepší, tak to klidně udělejte.“ Co byste s tímto zadáním udělali vy?

Slibuji, že první seminárku odevzdám v … týdnu.

Slibuji, že druhou seminárku odevzdám v … týdnu.

Slibuji, že třetí seminárku odevzdám v … týdnu.

Jaké termíny si vybrali mí studenti? Dokonale racionální student by asi následoval Gurevovu radu a odsunul všechny tři uzávěrky na poslední týden. Když náhodou něco napíše dřív, klidně to i dřív odevzdá – za to přece žádná penalizace není. Ale radši se k tomu nebude zavazovat, když to není potřeba.

Odložit seminárky až na samý konec je určitě nejlepší řešení, pokud jednáte čistě pragmaticky. Ale co když všichni studenti pragmatičtí nejsou? Co když si uvědomí, že mají sklon všechno odkládat? Pak by si mohli schválně 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168586

stanovit dřívější termíny, aby tím sami sebe donutili pracovat. Když si takto zajistí motivaci, třeba se jim podaří začít psát dřív než poslední víkend v semestru.

Co mí studenti udělali? Většina z nich si seminárky rozložila rovnoměrně po celé délce semestru. To bylo dobré znamení: studenti evidentně dobře znají svou slabinu a zkoušejí sami sobě naordinovat disciplínu.

Otázka ovšem je, nakolik se jim to povede a jestli to vylepší jejich známky.

Abychom to zjistili, museli jsme i v jiných třídách uzavřít gentlemanskou dohodu, ovšem s trochu pozměněnými pravidly.

Zatímco si Gurev a jeho spolužáci vybírali své termíny podle vlastní vůle, dalším dvěma třídám jsem předložil trošku jinou nabídku. Třídě B jsem jednoduše řekl, že mají všechny tři práce odevzdat nejpozději na poslední hodině. Samozřejmě mohou přinést svá dílka dřív, ale žádné plusové body za to nezískají. Myslím, že za těchto okolností by studenti měli být spokojení: celý semestr si mohli dělat, co chtěli. Navíc měli ze všech skupin nejmenší riziko, že budou penalizováni za propadlý termín.

Konečně na třetí třídu jsem použil vyloženě diktátorský přístup. Dal jsem jim tři pevně dané termíny: čtvrtý, osmý a dvanáctý týden. Žádná flexibilita, žádná možnost volby.

Co myslíte, která z těchto tří tříd měla nakonec nejlepší průměrnou známku? Byl to Gurev a spol., kteří měli určitou míru svobody? Nebo druhá skupina, která měla jedinou uzávěrku na konci semestru a jinak si užívala největší volnosti? Nebo snad třetí třída, která dostala termíny direktivně shora? Zkuste si tipnout, komu se vedlo nejlépe a komu nejhůře.

Když semestr skončil, můj asistent José Silva (sám expert na odkládání úkolů a dnes už profesor na University of Califonia v Berkeley) všechny práce posbíral a vyhodnotil. Konečně jsme mohli provést srovnání mezi všemi třídami. Ukázalo se, že nejlepší známky měla „diktátorská“ skupina, jejíž termíny byly pevně určeny předem. Nejhorší známky naopak byly v třídě anarchistů, kteří měli úplnou volnost a museli seminárky odevzdat až na konci semestru. Gurevova skupina, která si sama mohla zvolit své tři termíny, skončila uprostřed.

Co tyto výsledky naznačují? Za prvé, že studenti mají tendenci práci odkládat, což není zas až takové překvapení. Za druhé, že nejlepším lékem 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168586

na odkládání je tuhá disciplína – rovnoměrně rozložené termíny diktované shora. Ale nejzajímavější je skutečnost, že stačí studentům nabídnout možnost, aby si své termíny stanovili sami, a hned se jejich výsledky o něco zlepší (tedy ve srovnání s úplnou anarchií.)

Je také zřejmé, že studenti si svůj problém s leností a odkládáním uvědomují a že s ním zkoušejí něco dělat, což se jim i částečně daří. Proč ale neměla třída, která si termíny stanovila sama, tak dobré známky jako skupina, které jsme termíny dali my? Myslím, že sklon k odkládání úkolů si nepřiznal každý student. A i ti, kdo si ho přiznali, jej podcenili. Určili si tedy své termíny, ale asi většinou nebyly optimální a nezajišťovaly dobrý výkon.

V Gurevově třídě to opravdu tak bylo. Většina studentů si své uzávěrky rozložila celkem rovnoměrně – ti obvykle dostali výborné známky, podobné těm z diktátorské skupiny. Jiní si ale nenechali mezi seminárkami dostatečné rozestupy, a konečně ještě jiní studenti je donesli až v poslední den.

Jejich práce pak byly šité horkou jehlou, nebyly kvalitní a zhoršily průměr celé třídě. Penalizace za pozdní odevzdání se ani moc neuplatnila, největší problém byl v uspěchanosti těchto „expresních“ seminárek.

Nakonec můžeme říct, že s odkládáním práce má problém skoro každý.

Ti, kdo si tuto slabinu přiznají, mají větší šanci se s ní vyrovnat.

Takovou zkušenost jsem tedy udělal se studenty. Co to má společného s normálním civilním životem? Hodně. Odolávat pokušení a vypěstovat si disciplínu potřebuje každý z nás. To, že se nám to pořád nedaří, je zdrojem mnoha našich mizerií. Všude kolem vidím lidi, kteří se upřímně snaží držet dietu, dokud jim to nezkazí pohled na obzvlášť lákavý dortík.

Všude kolem vidím rodiny, které se snaží ušetřit nějaký ten dolar, dokud jim to nezhatí nějaký supervýhodný nákup na kreditní kartu. Všichni by rádi měli více sebekontroly, všichni by chtěli lepší život. I televize a rádia jsou plná rad, jak si život uspořádat lépe.

Ale přes všechnu snahu většina z nás pořád selhává stejně jako mí studenti. Nedaří se nám dosáhnout dlouhodobých cílů, protože jsme se k ničemu nezavázali napevno, a snadno tedy podléháme pokušení.

Co s tím? Z mých experimentů vyplývá, že disciplíně nejvíc pomáhá, když závazky a termíny dává nějaký pevný hlas zvenčí. Vzpomeňte – nejlépe se dařilo třídě, které jsem uzávěrky nadiktoval, pěkně přísně a shora.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168586