Radost z trestání Nejprve bych vám chtěl představit studii, kterou publikovala skupina švýcarských výzkumníků vedená Ernstem Fehrem. Ernst zkoumal pomstychtivost pomocí experimentální hry zvané „test důvěry“. Vyložím vám pravidla stejně, jako to udělal Ernst Fehr se svými respondenty. Hrajete proti dalšímu účastníkovi, který je ovšem v jiné místnosti a jehož identitu neznáte. Administrátor pokusu vám každému dá 10 dolarů. Vy jste první na tahu. Musíte se rozhodnout, jestli pošlete své peníze druhému hráči, nebo jestli si je necháte pro sebe. Když si je necháte, oba máte po 10 dolarech a hra končí. Když ale dáte své peníze protihráči, administrátor tuto částku zečtyřnásobí. Vy tedy budete mít nulu, ale váš protihráč bude mít svých původních 10 dolarů plus 40 dolarů navíc. Druhý hráč má teď volbu – buď si nechá všech svých 50 dolarů, nebo vám pošle polovinu zpět. V prvním případě byste vy skončil s nulou a protihráč s 50 dolary, v druhém případě budete mít oba 25 dolarů.30 Otázka samozřejmě zní, jestli máte svému protihráči důvěřovat. Pošlete mu své peníze, i když to může znamenat jejich úplnou ztrátu? A naplní ten druhý vaši důvěru a podělí se s vámi o zisk? Předpověď racionální ekonomie je jasná: nikdo by se nikdy nerozdělil o svých 50 dolarů, a protože to je racionálně zcela jasné, nikdo by nejdřív neposlal ani těch 10 dolarů do druhé místnosti. V tomto případě se ovšem klasická ekonomická teorie opravdu odchyluje od zkušenosti. Mnozí lidé jsou ve skutečnosti altruističtější a důvěřivější, než teorie naznačuje. Mnoho lidí tedy pošle svých 10 dolarů do druhé místnosti a jejich protihráči za to často pošlou 25 dolarů zpět. Popsali jsme základní verzi hry na důvěru, ale švýcarská verze Ernsta Fehra měla jedno důležité vylepšení navíc. Pokud je váš protihráč tak na štíru s morálkou, že si všech 50 dolarů nechá pro sebe, můžete použít své vlastní peníze, abyste toho rošťáka vytrestali. Jak to funguje? Za každý svůj vlastní dolar, který dáte administrátorovi hry, sebere administrátor 2 dolary z účtu vašeho oponenta. Takže když se rozhodnete utratit 2 své 30
Tato hra má spoustu různých variant s různými pravidly i částkami, ale základní princip je vždy podobný. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168585
dolary, ztratí váš protihráč 4 dolary, a když se rozhodnete dát do hry 25 dolarů, přijde ten syčák na druhé straně o všechno. Kdybyste byli ve hře a protihráč vás zradil, sáhli byste po této drahé vendetě? Obětovali byste své vlastní peníze, jen aby ten druhý trpěl? A kolik byste utratili? Studie prokázala, že mnoho lidí se opravdu s chutí pomstilo, a to krutě. To ale ještě nebyl nejzajímavější poznatek Ernstovy studie. Fehr a jeho tým též při rozhodování sledoval mozky svých respondentů pomocí pozitronové emisní tomografie (PET). To je užitečná metoda, která vám umožní sledovat mozkovou aktivitu lidí při vzrušení nebo při tvorbě rozhodnutí. Studie prokázala zvýšenou aktivitu v oblasti vláken stria medullaris, což je část mozku, kam se promítají pocity spojené s odměnou. Jinými slovy, podle PET skenu to vypadá, že rozhodnutí potrestat protihráče je velmi blízké pocitu radosti. A čím větší mozková aktivita v oblasti striatu, tím tvrdší byl trest zvolený hráčem. Všechno to naznačuje, že pomstít zradu – třebaže to něco stojí – je něco jako biologická potřeba. A je to chování, které přináší radost, nebo aspoň něco zatraceně podobného. Potřebu trestat své bližní mají i zvířata. Keith Jensen, Josep Call a Michael Tomasello z Ústavu evoluční antropologie v německém Lipsku chtěli jednou zjistit, jestli mají šimpanzi smysl pro fair play. Umístili dva šimpanze do dvou sousedních klecí a mezi ně dali stůl vrchovatě naložený jídlem. Stůl stál mimo obě klece, ale oba šimpanzi na něj mohli dosáhnout. Stůl měl kolečka, takže každý šimpanz jej mohl popadnout a přiblížit ke své kleci. Stůl měl ovšem i provazy na obou stranách, takže pokud byl druhý šimpanz nespokojen s odtažením stolu, mohl za provaz trhnout a tím stolek převrátit. Potrava by pak byla ztracena pro oba šimpanze. Když výzkumníci obsadili jen jednu klec šimpanzem, žádný problém nenastal. Šimpanz si přitáhl stolek blíže, spokojeně se najedl a necítil potřebu zatáhnout za provaz. Když se ovšem do sousední klece dostal druhý šimpanz, věci se změnily. Zpočátku oba primáti jedli zároveň a byli spokojení. Pak ale jeden šimpanz přitáhl stolek příliš blízko své kleci a příliš daleko od té druhé. Druhý šimpanz pak vztekle zatáhl za „provaz 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168585
pomsty“ a převrátil celý stůl. Zajímavé bylo i to, že šimpanz, jemuž se stolek vzdálil, se vztekal a zuřil úplně jako člověk. Podobnost chování mezi člověkem a šimpanzem naznačuje, že oba mají jakýsi vrozený smysl pro spravedlnost a že pomsta, byť i nákladná, hraje velkou roli v udržování sociálních pořádků mezi primáty. Pomsta ovšem není jen záležitostí pocitu satisfakce. Pomsta a důvěra jsou dvě strany jedné mince. Jak jsme viděli v testu důvěry, lidé jsou ochotni důvěřovat jiným, a to dokonce i lidem, které nikdy neviděli a neuvidí. (Z pohledu racionální ekonomické teorie jsou tedy lidé příliš důvěřiví.) A právě proto, že k ostatním přistupujeme a priori s důvěrou, jsme tak naštvaní, když někdo naši důvěru zklame a nepsanou dohodu poruší. Proto jsme pak ochotni utrácet peníze a čas, jen abychom takového člověka potrestali. Společnosti s vysokou mírou důvěry mají ohromnou výhodu proti společnostem, kde nikdo nikomu nevěří, a přirozeně si snaží tuto vysokou míry důvěry zachovat.
Dopis kongresmana Následující text je zkrácenou verzí dopisu nejmenovaného kongresmana, který byl uveřejněn na politicky pokrokovém webu Open Left. Text velmi dobře zachycuje vztek, který v roce 2008 spousta lidí cítila vůči viníkům bankovní krize [9]: Paulsen a republikáni v Kongresu, nebo aspoň ta hrstka z nich, která pro to bude hlasovat (většina není ani schopna přijmout zodpovědnost za vlastní politiku) řekli, že už nebudou žádné „přídavky“, žádné další záchranné balíčky pro banky. Do hajzlu s tím! Opravdu nemám v úmyslu spustit celosvětovou hospodářskou depresi (a to nepřeháním, je to reálná možnost), ale rozhodně nebudu hlasovat pro bianco šek na nejméně 700 miliard dolarů pro ty zkurvysyny. Nancy [Pelosi] řekla, že by k hlasování chtěla přidat i druhý „podpůrný“ balíček, který předtím Bushova vláda a republikáni v Kongresu zablokovali. Ale já opravdu nechci věnovat 700 miliard dolarů těm nejméně sympatickým bytostem na světě a získat za to pár zatracených 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168585