„Je to podvod na nás, na muže,“ komentoval před časem náhlé proměny milenek v manželky můj bývalý šéf, který si myslel, že na to vyzraje. Svoji manželku nutil, aby se oblékala a chovala stejně jako v době, kdy spolu chodili. Na vánoční večírek našich novin přišla v ultrakrátké sukýnce, která ani nestačila zakrýt její tanga, a ve vysokých botách na platformě. Ňadra se jí málem nevešla do výstřihu (zrovna kojila). Něco takového naši zahraniční vydavatelé ještě neviděli. Tvářili se rozpačitě, a jako by se ptali: „Kdo sem zavolal tu call girl?“ Šéf se ale dmul pýchou. Z jeho ženy se prostě pipka domácí nestane. No, ráda bych věděla, co si jeho žena o tom všem myslí. Vsadím se, že všechny ty oblečky na sebe věší jen proto, aby svého muže nenaštvala a nemusela pak čelit dusné atmosféře, kterou by její vzpoura vyvolala. Stejně jako Laura. Sex je velkým pojítkem mezi partnery a jeho nedostatek může vést k nevěře nebo rozchodu stejně jako jeho přebytek. Měřítkem by mělo být to, co vyhovuje oběma – tedy kompromis. A trpělivost. Navzdory mýtu, že žena je připravena k sexu vždy, totiž platí, že žena, aby si milování patřičně vychutnala, musí být, promiňte to slovo, nadržená. A to se jí při nejlepší vůli nepodaří, když je nucena souložit každý den. Kdyby byl Robert chytřejší (a méně sobecký), poskytl by Lauře time-out do doby, než začne milování postrádat a přijde za ním sama. Že by taky nemusela přijít vůbec? To už je ale riziko svobodné volby.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168583
No není to úžasný?! Klaudie funí do kopce v Chorvatsku a Helena jí diagnostikuje těžkou formu masochismu „Tak co, jaké to bylo?“ zeptala se mě Helena, když jsem se opálená vrátila do deštivého léta v Česku. Viktorovi se totiž jeho odmítnutí víkendu se mnou asi rozleželo v hlavě a přišel s nápadem, že v létě, až se o děti bude starat jejich matka, spolu pojedeme na takzvanou kololoď do Chorvatska. Spolu s ostatními nadšenci cykloturistiky jsme pak pět dní po sobě ráno vyráželi z lodě a funěli po vyprahlých silničkách do kopce, abychom se pak večer za odměnu svezli zase zpátky dolů. „Bylo to super,“ odpověděla jsem po pravdě, protože Chorvatsko i kolo mám ráda. Helena zvedla obočí: představa, že by ona sama sedla na kolo a potila se do kopce směrem od pláže, kde se dá tak úžasně a bez námahy polehávat, totiž patří do kolonky UFO. „Ve vnitrozemí je nádherná krajina, kterou jinak nepoznáš...“ snažila jsem se ji přesvědčit. „Poznám. Na motorce,“ odpověděla suše Helena. „Nezdržuj už krajinou a řekni mi konečně, jaký byl Viktor? Projevil se konečně nějak? Byla s ním zábava?“ Helena si totiž už po naší první návštěvě u ní Viktora zařadila do škatulky itelektuál-suchar. A na mně teď bylo, abych jí to vymluvila. Jenže to bylo zatraceně těžké. „Spali jsme na lodi, kde byly kajuty tak malé, že se v nich nedalo ani sedět, ani stát. Od sousedů nás oddělovala asi tak třímilimetrová vrstva umakartu, což by mně bylo celkem šumafuk, jenže Viktor má panickou hrůzu z toho, že by někdo mohl naše milování slyšet. Takže jsme to dělali buď úplně potichu, zkroucení na miniaturní palandě, nebo vůbec. Dělala jsem si naděje, že si s sebou jednou vezmeme 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168583
karimatky a pomilujeme se někde na kopci s krásným výhledem na moře, ale Viktora by prý rozptylovala možnost, že nás někdo uvidí...“ „Chudáčku! A co jídlo? Tam přece skvěle vaří, ne? A chorvatské víno?“ vyptávala se dál Helena. „Haha! Taky jsem si myslela, že budeme jezdit pěkně pomaličku od vinařství k vinařství, ochutnávat... Před pár lety jsem něco takového zažila ve Slovinsku. A Viktor víno za normálních okolností miluje, takže jsem neměla důvod si to představovat jinak. Jenže když jsme dorazili k prvnímu sklípku a já nadšeně slezla z kola a vnořila se do kamenného chládku, Viktor za mnou nešel.“ Bylo to tak. Zůstal venku, sedl si do stínu a čekal na mě, až se pobavím s vinařem a ochutnám pár vzorků. „Na kole zásadně nepiju,“ vysvětlil mi pak. A totéž bylo s jídlem. Místo toho, abychom ochutnávali místní speciality, dělali jsme si každý den ráno svačiny z toho, co bylo k snídani – většinou z bílé veky, po které jsem měla okamžitě vlčí hlad. „A to tak šetří, nebo co?“ nechápala Helena. „Nevím, spíš chtěl šetřit čas, co nejvíc toho najet. Prostě mu to nechybělo. Byl šťastný, že je na kole a že jsme spolu.“ Já bych ale bývala uvítala trochu jinou zábavu, než jaká na lodi panovala. Každý večer to bylo stejné: všichni vybalili mapy a začali si porovnávat, „kudy to jeli“ a „kolik udělali kilometrů a výškových metrů“. S největším gustem mluvili o makadamech – ukázalo se, že jde o to, co mě na kole štve nejvíc – štěrkové cesty, obvykle kolmo do kopce. Při jízdě po nich – tedy než to definitivně vzdáte a sesednete – vám tečou čůrky potu mezi prsy i po zádech a od pneumatik odskakují šutry na všechny strany. Měla jsem dojem, že těm lidem je úplně jedno, kde zrovna jsou – jestli v Chorvatsku, nebo v Norsku. Hlavně když tam jsou makadamy a když se můžou potit jako koně. Pokud se večerní zábava někdy rozvinula i do něčeho zajímavějšího, už jsem to neslyšela, protože jsem odešla do kajuty a Viktor si šel číst na palubu. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168583