„Hele, a co malíř?“ vzpomněl si pojednou manžel a vyzval pána, zda by neměl zájem přesvědčit se o svém zdravotním stavu. „Ale jo, rád,“ pravil umělec a slezl ze štaflí. Vyhrnul si rukáv, natáhl ruku a byl podroben procesu měření. „Tak mistře, máte tlak sto osmdesát na devadesát,“ oznámil manžel. „Ježíšikriste!“ vykřikl mistr. „Dyk já jsem nemocnej! Panebože, jak to, že o tom nevim?Tak to ne! To já malovat nemůžu, to se na mě nezlobte, já se musím jít léčit. Vždyť mě může ranit mrtvice! Takovej vysokej tlak! Já jdu. Sbohem. Účet vám pošlu,“ řekl pán resolutně. Seknul s prací, sebral vercajk a zmizel. Všichni jsme zůstali jako opaření. Skromně pomlčím o tom, co se od rodiny sneslo na hlavu provinilce, tj. chudáka manžela. Za trest pak musel vlastnoručně vymalovat celou začouzenou kuchyni sám, tlak – netlak. A to jsme panu mistrovi chtěli prokázat dobro. Holt ne vždy se takový úmysl musí vyplatit … 29. září Jsem postavy nevelké. Spíš malé. Celých sto padesát sedm centimetrů. Není to moc, ale mně to k životu stačí. Vzhledem k tomu, že v přírodě má všechno nějaký účel, i moje stvoření nějaký astrologický smysl určitě mělo. Já po něm pátrat nebudu, přibližnou představu mám a to mi stačí. Malá postava mi v životě přinášela výhody i nevýhody. Tak třeba v kině. Ještě neexistovala vzestupná hlediště, takže když přede mnou usedla vytáhlá postava, byla jsem dokonale „zazděná“. O ději filmu jsem se dohadovala ze zvuků promítaného příběhu a z reakcí diváků. Občas se mi podařilo i zahlédnout kousek nějaké postavy, střechy či kousek krajiny. Dnes jsem tohoto utrpení ušetřena, což je ale vyváženo adekvátním obolem. Zato máte kvadrofonní zvuk a virtuální obraz. Niagara se vám řítí na hlavu, pavián šklebí do obličeje a zezadu se na vás řítí rozjetá lokomotiva. Rovněž v jakémkoli davu či frontě nemáte šanci, ale můžete se klidně zeptat těch dlouhých cože se to vpředu děje nebo na co vlastně v té frontě stojíte. Výhoda malého vzrůstu může být rozsáhlejší. Tak zaprvé u mužů se probouzí ochranitelský pud, což není rozhodně zanedbatelný aspekt. To vám potvrdí každá drobná žena. I když vám musím říct, že mí kolegové v práci trpěli zřejmě absencí jakéhokoliv kladného pudu, nýbrž naopak. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168573
Tak jednou se ke mně nenápadně přišourali dva habáni, s nimiž jsem sdílela tutéž kancelář a než jsem škytla, octla jsem se nahoře na vysokánské kancelářské skříni. V knize osudu stálo, že pochopitelně během minuty měl vejít šéf. Vzhledem k tomu, že místo u mého stolu bylo prázdné, začal se po mně shánět. „Kde je Táňa?“ zeptal se. „Sedí na skříni, soudruhu. Ona nechce pracovat a zbláznila se z toho,“ zněla odpověď mých milých kamarádů a šéf zaklonil hlavu, aby viděl co se děje u stropu. Pak mi položil hlubokomyslnou otázku. „Co to tam děláte?“ vyslovil ji nahlas. „Prosím, sedím,“ odpověděla jsem rovněž s nádechem hluboké inteligence. „Tak slezte. A hned. A nedělejte takové blbosti. To nemáte co na práci?“ obhajoval šéf svou autoritu. „Já bych ráda, soudruhu,“ špitla jsem nevinně „ale já nemůžu. Zabila bych se. Nebo bych si určitě aspoň něco ulomila. Voni mě sem vysadili a nechtěji mě sundat,“ žalovala jsem pohotově. „Tak dělejte. Koukejte ji sundat,“ poručil vedoucí mládencům a raději odešel, aby se nemusel rozčilovat. Po chvilce mučení mě ti mentální nedonošenci odchytili a vrátili kam jsem patřila. Přísahala jsem jim strašlivou pomstu. Náhoda tomu chtěla a v nejbližších dnech se mi to podařilo. Jeden kolega měl rozepsaný jakýsi dopis pro zahraničního obchodního partnera. Pak musel na chvíli někam odběhnout od stolu a to byla má chvíle. Usedla jsem na jeho židli a přečetla konec dopisu, kde stálo něco jako: Na základě této dohody a po vzájemné konzultaci vám sdělujeme, že … zde byl dopis přerušen. Cha-chá, počkej chlapečku, já ti dám skříň, jásalo mé nitro, vzala jsem pero a dopis dokončila v následujícím smyslu: … soudruh tenaten (zde stálo jméno onoho kolegy) je nenapravitelný dement. Proto se rozhodl, že dobrovolně podá výpověď a poté odejde do hlubokého ústraní a vysoko v horách v opuštěné sluji dožije svůj ničemný život v hlubokém rozjímání a meditacích o neužitečnosti své osoby. S pozdravem … Čekala jsem co bude dál. Kolega se vřítil do kanceláře a se slovy: „Jéžiš, už jsem to měl dávno dát do písárny“ rychle přelétl konec dopi99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168573
su, uviděl slova S pozdravem, domníval se, že dopis dokončil a spěchal s ním o patro níž. Výbuch nastal asi za půl hodiny, kdy jeho dopis přišel na řadu a písařka ho začala přepisovat. Zazvonil telefon a začal se odvíjet děj naprosto jiného charakteru. Kdybychom byli dětmi, tak bychom se krásně porvali. Takhle to nešlo, tak jsme to řešili verbálně; ponechme raději další vývoj situace minulosti … Ale náš společný kancelářský život probíhal v dobrých dimenzích, rozuměli jsme si a občasné žertíčky nenesly v sobě žádný náboj zloby. Stávalo se třeba, že když mě někdo hledal, některý kolega otevřel zásuvku a vyzval mou imaginární osobu slovy: „Táňo, vylez!“ Další výhodou malé postavy je fakt, že štíhlá drobná žena zřejmě vypadá mladší, musí být ovšem skutečně štíhlá. Mně se stala následující příhoda. Spěchala jsem od metra do práce. Měla jsem už jen pár minut na to, abych se dostavila včas a nepadla po příchodu na prahu s vyplazeným jazykem. V davu lidí, spěchajícím zřejmě se stejným cílem jsem se dostala do „štrůdlu“ školáků, kteří odněkud přijeli a byli kamsi vedeni. Obklopilo mě mládí plné smíchu a radosti. „Nevyčuhuj a zařaď se, zařaď!“ oslovila mě vtom zezadu učitelka, které jsem opticky vadila a poklepala mi na rameno. Otočila jsem se a odvětila s úsměvem: „Kdybyste tušila, jak ráda bych se zařadila!“ Mávla jsem rukou nad jejími omluvami a do práce jsem ještě stačila doběhnout včas.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168573